Doslovný opis skypové komunikace mezi Josefem Daňkem a Barborou Klímovou, 19. 7.-30. 8. 2010

Datum konání: 
Mon, 2010-07-19 - Mon, 2010-08-30

[19.7.10 8:38:21] klimova.barbora: Ahoj Josefe. Jsem tu a budu, jak ti to bude vyhovovat. Tak jakmile se ti bude chtít, můžeš reagovat. Chtěla bych se dotazovat na hranici mezi uměním a ostatním, každodenním životem. Na to, proč a jak děláte umění a ne obory, s nimiž to, co děláte, hraničí. Ale vlastně by mně vyhovovalo začít nějakými biografickými údaji, na které bych se ptala i Blahoslava. Chápu, že jste to asi navyprávěli mockrát, i já něco z toho znám. Ale ráda bych ty informace shromáždila. Tak prosím, jestli můžeme začít popisem toho - Co vás s Blahoslavem spojuje? Jak jste se potkali/ dali dohromady? [19.7.10 8:38:23] klimova.barbora: A ještě taková předotázka. Vy vlastně tu soukromou společnou historii přetavujete v performancích. Vidíš v tom problém, bavit se o tom takto suše?? [19.7.10 8:43:57] Josef Daněk: Ne, vůbec mi nevadí vykládat si o tom věcně- tedy pokud toho jsem schopen. Ozvu se asi za hodinu – mám jenom jeden upřesňující dotaz – chceš mi teď poslat ještě nějakou konkrétnější užší otázku, anebo prostě tím, že začnu psát o některém z těch naznačených témat? [19.7.10 8:45:25] Josef Daněk: Omlouvám se za pravopis, píšu na malém notebooku a skoro na to nevidím – není to problém, jen ten pravopis bude takový divočejší. [19.7.10 8:48:15] klimova.barbora: To je v pohodě. Chtěla bych, jestli bys mohl začít informacemi o tom kdy, jak a proč jste se dali s Blahoslavem potkali. O tom, proč jste se spojili. [19.7.10 8:48:43] Josef Daněk: Tak jo. [19.7.10 9:02:22] Josef Daněk: Víš co, já to budu připisovat takhle po odstavcích.... [19.7.10 9:02:55] Josef Daněk: Já si to pamatuju tak, že jsem si k Blahoslavovi sedl do lavice na střední škole, první den, takže se to asi dá snadno zjistit, že to bylo 1. září 1976, pak jsme spolu mluvili asi patnáct let nepřetržitě- až tak nějak jakoby nenasytně. S výjimkou doby, kdy byl na vojně -ale z té doby mám někde dlouhé dopisy. Před a první roky po sametové revoluci naše horečné společné úsilí kulminovalo, a pak už to dál nešlo. V roce 1991 jsme ukončili spolupráci na pět let. V té době jsme nevystupovali a potom, po mém prvním návratu na Favu, jsme spolu zase byli ve škole a vystupovali jsme už vždycky jenom několikrát za rok a na různých místech. [19.7.10 9:03:18] Josef Daněk: a až se k tomu zase dostanu, přečtu si vždycky jenom ten poslední kousek. [19.7.10 9:04:32] klimova.barbora: Dobře. Mezitím budu taky reagovat. [19.7.10 9:04:49] klimova.barbora: Mohla bych ty dopisy vidět?? [19.7.10 9:05:03] klimova.barbora: Zní to extrémně lákavě. [19.7.10 9:05:42] klimova.barbora: Mě to vaše úplně ranné období fascinuje, tak bych u něho možná dneska setrvala. [19.7.10 9:05:52] klimova.barbora: Vím o tom málo. [19.7.10 9:06:03] Josef Daněk: Tak jo. [19.7.10 9:08:20] klimova.barbora: Vzpomeneš si, o čem ty rozhovory byly? Nebo jak se odvíjely? [19.7.10 9:17:53] Josef Daněk: Asi hlavní význam byl mimoslovní, byla to potřeba být pohromadě, ale nevím, proč jsme si tak padli do oka. [19.7.10 9:19:27] Josef Daněk: Potom musely být také hodně zmatené- hlavně z mé strany, protože jsem v nich vždy tak nějak exaltovaně motal víc věcí dohromady a fascinovalo mne, jak byl Blahoslav racionální. [19.7.10 9:22:22] Josef Daněk: A odvíjely se podle mého názoru tak jako teď-- já pálím soudy od boku a různě je později upravuji a u Blahoslava je vždycky jen otázka času, kdy všechny postoje a soudy zmizí a rozplynou se ve zvažování variant. [19.7.10 9:22:30] Josef Daněk: Ale občas si to vyměníme. [19.7.10 9:22:54] Josef Daněk: Napodobování jeden druhého patřilo vždycky k těm rozhovorům. [19.7.10 9:24:26] Josef Daněk: Týkaly se podle mne z devadesáti procent náboženství, nebo něčeho takového vznešeného. [19.7.10 9:26:47] Josef Daněk: To souviselo s našimi rodinami a s mým pokusem Blahoslava následovat do jeho evangelického prostředí, které mne lákalo, protože jsem si myslel, že je svobodnější než to katolické a pak jsem zjistil, že je z mnoha důvodů zajímavé a se svobodou toho moc společného nemá. [19.7.10 9:28:36] Josef Daněk: to myslím trvalo hlavně do roku 1980, potom jsem bydlel ve Štěchovicích a Blahoslav byl na té vojně. [19.7.10 9:29:51] Josef Daněk: A pak už začala trochu jiná doba, ale zkusíme se opravdu věnovat té nejstarší. [19.7.10 9:29:58] klimova.barbora: Oba jste teda studovali SŠUŘku? Oba máte otce kněze? [19.7.10 9:31:03] Josef Daněk: Šuřku ano, a můj se stal knězem až po revoluci, ale to je jedno, začal studovat ve dvaceti a de facto byl kněz pořád. [19.7.10 9:31:45] Josef Daněk: I když ho komunisti nenechali ten seminář dodělat jako mladého- mimochodem, tak jsem měl možnost se narodit- kdyby to dodělal, tak [19.7.10 9:32:05] Josef Daněk: měl celibát. [19.7.10 9:32:22] Josef Daněk: Musel dodržovat celibát, jsem chtěl říct. [19.7.10 9:42:40] klimova.barbora: Píšeš, že se ty rozhovory týkaly náboženství. Jak si to mám představit? V té době jste k němu asi nepřistupovali jako dneska, ne? Stylizovali jste se do podob romantických umělců? Nebo jací jste byli? Mám dojem, že jste si v té době nastřádali materiál pro tu další společnou práci. Vnímáš to tak? Možná, jestli to není nepříjemný, můžeš ten časový oblouk i překlenout a popsat, jak se ten postoj prožívání náboženství v tvém životě vyvíjel. [19.7.10 11:44:55] Josef Daněk: Ne, vůbec si nemyslím, že bychom se stylizovali do nějaké romantické role. [19.7.10 11:55:20] klimova.barbora: Doufám, že tě to neurazilo. Zkouším si vás představit. Z mého studia na SŠUŘ si pamatuji, že tam přežívala taková ta zkostnatěle bohémská tradice, všichni se tvářili jako velcí umělci a v tom mě přijde ta vaše jednotka nepředstavitelná. [19.7.10 11:55:37] klimova.barbora: Kromě těch dopisů z vojny se z té doby něco zachovalo?? [19.7.10 11:55:44] klimova.barbora: Nějaká fota atd.?? [19.7.10 11:55:57] klimova.barbora: Relikvie? [19.7.10 11:56:21] klimova.barbora: Chceš to pro teď úplně stopnout?? A sejít se až ve středu?? [19.7.10 11:58:56] Josef Daněk: Jestli by ti to nevadilo, já bych se takhle připojoval kdykoli a připsal kousek a nevázal se na tvoji přítomnost. To může fungovat prostě tak, že když to pak otevřeš ty, napíšeš třeba větu a zase se odmlčíš na dvě hodiny nebo na den... [19.7.10 11:59:57] Josef Daněk: A pak se nám podaří se potkat a domluvíme se -písemně na nějaký termín. Ale já teď nejsem moc schopný slíbit něco přesného, kromě toho že jsem u počítače skoro pořád. [19.7.10 12:00:30] Josef Daněk: Co se týká relikvií musím pátrat- snad něco objevím. [19.7.10 12:00:45] klimova.barbora: Dobrá, mě je to celkem jedno. Ráda se přizpůsobím. [19.7.10 12:01:31] Josef Daněk: Tak jo teď musím na nějakou dobu zmizet.....mám tady různé lidi skutečné i virtuální. [19.7.10 12:03:15] klimova.barbora: Dobře, tak pak navaž. Chtěla bych slyšet víc o vaší komunikaci tehdy, společném životě, procházkách, pak i akcích. [19.7.10 12:03:41] Josef Daněk: jj [19.7.10 16:02:03] Josef Daněk: My jsme se určitě necítili jako žádní bohémové. Spíš jsme byli takoví strašně vážní mladí muži, alespoň uvnitř-navenek to mohlo vypadat dost potrhle, ale ne jako bohémové, kteří si dopřávají života. Spíš šílenci. A vůbec jme si nehráli na umělce. Takové nějaké peruchotovské nostalgie nám byly jedině pro srandu. Náboženské otázky nás zajímaly ze dvou důvodů -jednak pro nás toto téma bylo z našich rodin samozřejmé a měli jsme za sebou období, kdy jsme k němu cítili odpor z důvodů obvyklé dětské lenosti nebo jak tomu říci- tomu odporu třeba ke škole a tak, jednak jsme měli docela normální potřebu k němu hledat odpovědi na otázky, spojené s věcmi, které nás přesahují a protože jsme měli dostatek informací, že existují prostředí ve kterých se tyto otázky nějakým vážným způsobem probírají a chodili jsme na všelijaké biblické hodiny a školky a schůzky mládeže, také jsme zkoušeli číst všechno, co bylo -myslím, že nás tak trochu bavilo číst knihy, které nikdo vážně nečte, ale všichni kvůli tzv.vzdělání myslí, že je znají - nás začalo hrozně bavit zjišťovat, co v nich vlastně doopravdy je, hlavně ovšem klasickou beletrii, ale také všelijaké filosofy, samozřejmě řadu biblických knih, v tom měl Blahoslav velký náskok z evangelického prostředí, ale taky jsem / asi hlavně já/ četl velké množství poezie všeho druhu, třeba Majakovského a všelijaké podivnosti třeba Makarenka, nebo některé Leninovy spisy- doteď si pamatuji, jak mne fascinovalo množství článků, které tenhle revolucionář napsal během několika měsíců, které postihoval ten díl spisů, který jsem měl k dispozici. Knihy jsem vůbec nevnímal jako předmět vlastnictví- bylo jich všude kolem bezpočet. Choval jsem s k nim nestoudně - vyjma tedy té jedné věci, že jsem je pozorně četl. Blahoslav mi v tom byl ovšem vzorem nedostižným- pamatuji se, jak jednou přišel na brigádu na Vranov a měl v kufru sedmdesát publikací včetně encyklopedie Larrouse a tvrdil, že mu zaručuje určité pohodlí, když je tahá sebou- vážili asi třicet kilo asi to byla ta naše představa o pohodlí. Myslím, že v jádru jsme byli hlavně zuřiví a občas i navenek. První polovina sedmdesátých let byla doba neuvěřitelného lhaní a my jsme jako dospívající vstoupili do doby, která pro naše rodiče musela být dost hrozná- plná strachu a jistě i pocitu ponížení a deziluze a my jsme byli proti nim, protože jsme neměli chuť dál rozmotávat ten jejich zamotaný postoj zachovávající dekorum vstříc poměrům. V tomto smyslu jsme na tom byli trošku různě- evangelické prostředí si zachovalo víc nezávislosti na režimu než jiné části společnosti, ale třeba to také bylo jen zdání. Myslím, že naše náboženské hledání bylo prostě normální náboženské hledání, vůbec nás nezajímalo, jestli je církev zakázaná nebo povolená nebo jaká, pro nás to byla především trochu otravná povinnost, ale měli jsme k ní opravdu vztah jako ke škole a ten mám doteď- MYSLÍM TO TAK, ŽE člověk od ní nečeká, že bude nějak dokonalá nebo zábavná nebo že tam budou samí zajímaví učitelé, ale pokud se týká těch otázek, které se tam probírají, tak to bude lepší než třeba v JZD nebo ve 100plus jedna - prostě církve se starají jak se můžeme dostat k poselství velmi starých textů, tak my jsme se vždycky snažili něco z toho pochopit, omlouvám se, začínám psát jak Jirásek a připadám si, že tě to musí otravovat- to není žádná falešná skromnost - potřebuji vědět, jestli to má takhle pro tebe nějaký smysl........ pokud ano nedělá mi opravdu žádný problém pokračovat.....pokud to chceš směrovat jinak postrč mne nějakým směrem a já se pokusím vyhovět. [19.7.10 16:25:44] klimova.barbora: Je to v pohodě. Já se taky trochu zorientuju, zvyknu si na rytmus a vůbec tenhle druh komunikace. A zkusím to upřesňovat v průběhu. Myslím, že je to prostě dobře, že budu mít něco zaznamenané......K momentu, kdy vaše komunikace a čtení nabylo formu performancí, došlo asi později, na konci 80. let, že? Jak vypadaly práce, které jste tvořili v průběhu studia na umělecké škole?? Můžeš ještě přiblížit ten společně trávený čas s Blahoslavem? Podle toho, jak jste o něm mluvili v představení Železná neděle, se může zdát, že jste už tehdy žili jakoby akce. Samozřejmě netuším, jak moc je současnou interpretací realita posunuta. [20.7.10 10:08:04] Josef Daněk: Dobrá, budu tedy pokračovat tímto způsobem a počítám s tím, že to prostě můžeš jenom zběžně prohlédnout, když tě to nebude zajímat a že tak prostě vzniká nějaký materiál. Je to pro mne důležité mít ten pocit, představa, že se to podobá situaci, jako když někdo píše paměti, je mi trapná. Ostatně moc by mne zajímalo, kdyby se ti podařilo získat od Blahoslava podobný rozsáhlejší materiál, v čem se to bude lišit- všechno to musí být dávno jenom představa. [20.7.10 10:20:57] Josef Daněk: Jak vypadaly ty rozhovory- nejdříve asi měly podobu mých pokusů něco překotně vyjadřovat - Blahoslav byl mnohem opatrnější v hovoru -soudech atd. Mne tehdy fascinoval svou schopností formulovat věci a sám jsem byl velmi nešťastný z toho, že mi to nešlo tak dobře. Někde jsem četl, asi u Sartra, že přátelství je postaveno na nerovnosti- v našem případě to platilo. Nebo dokonce ještě lépe se hodí jakési komplementárnosti- měli jsme doplňkovou sadu vlastností, která do sebe pasovala jako zip. Měli jsme pocit, že nás [20.7.10 10:31:21] Josef Daněk: natolik baví spolu neustále diskutovat, že se toho nejenže nemůžeme nabažit, ale ani příliš nepotřebujeme nějakým způsobem ventilovat výsledek těch hovorů, nějak je zvnějšňovat, ne proto, že by v nich bylo něco tajného, ale proto, že jejich smyslem bylo hledání absolutního a motorem, který jim dával energii, naše další posedlost, jíž byla vzájemná náklonnost. [20.7.10 10:33:33] Josef Daněk: Hrabalovskou příhodu o přátelích, kteří se večer doprovázejí navzájem ke svým domovům, jsme znali v praxi jako něco zcela běžného. Kyvadlové doprovody Jiráskova čtvrť-centrum a zpět jsme provozovali mnohokrát. [20.7.10 10:48:57] Josef Daněk: Co se týká obsahu, to je především otázka zdrojů informací pokud si v tom chci udělat pořádek -je potřeba zmínit ještě další lidi- především spolužáky Ivo Sedláčka, Aleše Hlávku, Ivana Emra a pak učitele Patra Skácela, Pavla Blažka, Michaela Vystavěla, Igora Zhoře, Ladislava Martínka, Aloise Piňose, bratry Chatrné, a různé vzory- jako třeba Jana Steklíka........udělám teď výjimku a tenhle odstavec si uložím do wordu - abych se mohl vrátit k těm jednotlivým lidem, jinak to po sobě skutečně nečtu, i když kopii mám dosud zachovanou. A nebudu to číst než toho psaní necháme, protože mne také zajímá, jak se alespoň trochu dostat za tu rovinu kontrolované autostylizace o níž jsi mluvila. [20.7.10 11:57:07] klimova.barbora: Ahoj. Ukládám si to a podrobně čtu celé. Ještě k tomu ujišťování se o tom, že to má smysl- myslela jsem teď na to, že např. na to, že existují dopisy, které ti posílal Blahoslav z vojny, bychom asi jinak nepřišly. A přitom mně to zní jako hodně zajímavý dokument. + Ještě k tomu dotazování se tebe a Blahoslava, od začátku myslím na to, že bych to udělala i na kameru. Mluvící hlavy na čistém pozadí, které by se v sestřihu "zipovaly", jako popisuješ. Např. ty budeš mluvit o něm a on o tobě atd. Třeba se to vyvine. [20.7.10 11:58:41] klimova.barbora: V době studií na SŠUŘ vznikala už nějaká díla?? Nebo dokonce něco, co se blížilo pozdějším akcím?? [20.7.10 11:59:03] Josef Daněk: No to by se mi líbilo, ale co se týká těch dokumentů, já nevím, co najdeme- ne že bych to nechtěl ukázat, ale já fakt nevím nic kde co je- budu se určitě snažit najít co nejstarší papíry a uvidíme. [20.7.10 11:59:14] Josef Daněk: Ano, ale to není vůbec nijak zdokumentované. [20.7.10 11:59:30] klimova.barbora: Popiš. [20.7.10 12:03:14] Josef Daněk: Dneska by se tomu asi nedalo říct jinak než studentské recese, ale je důležité říct, že my jsme velmi pohrdali studentskou recesí-cítili jsme se dospělí a vážní- nemělo to být "blbnutí" kluků. Bylo to vážné - ale samozřejmě to byl nonsens- nejstarší verze Ambrože pochází z roku 1978, nejstarší vystoupení vůbec se týkalo politické ekonomie a dělali jsme je s Alešem Hlávkou a Blaholsav měl samostatné on mluvil o Židov [20.7.10 12:03:59] Josef Daněk: ském státě, Konalo se to v hodinách občanské nauky, měli jsme takového profesora, který byl "otevřený" nebo tak možná chtěl vypadat, už nevím. [20.7.10 12:05:30] Josef Daněk: Vím už jen, že jsme měli kufr plný lahví od vína a tak něco a kreslili jsme nějaké stoupající křivky, mluvili o nedávné frašce s volbami v Bangladéši nebo něco takového- spolužáci si vzadu srazili lavice a profesor měl asi dost hrůzu, protože to bylo v době Charty. [20.7.10 12:06:04] Josef Daněk: To bylo ještě asi o rok nebo dva dřív. [20.7.10 12:06:14] klimova.barbora: To zní fakt zajímavě. [20.7.10 12:07:30] Josef Daněk: Blahoslavova přednáška o židovském státě zabrala asi tři po sobě následující hodiny a pak ji i ten tolerantní profesor zarazil. [20.7.10 12:07:55] Josef Daněk: Pokud náš ostatní život připomínal performance, tak Balhoslavův určitě, ale nezáměrně. [20.7.10 12:08:31] klimova.barbora: V jakém smyslu?? [20.7.10 12:08:52] Josef Daněk: Pamatuji si, jak na nějakém výletě vařil na schodech nějakého kostela kakao zájemcům na lihovém vařiči a místo ponožek nosil igelitové pytlíky a tvrdil, že to je lepší, protože se to nemusí prát. [20.7.10 12:10:30] Josef Daněk: Pravidelně jsme jezdili na návštěvy k Ivo Sedláčkovi do Žabčic. Jeho brácha Zdeněk Sedláček byl jeden z autorů, kteří se autenticky a bez znalosti kontextu připojili ke konceptuálnímu umění- asi jako třeba Kovanda. [20.7.10 12:10:41] Josef Daněk: Byl to takový Valochův objev. [20.7.10 12:10:48] klimova.barbora: hihi..a ta historka s povlečením z plastových pytlů, kterou jste vyprávěli v Železné neděli, je pravdivá? [20.7.10 12:11:20] klimova.barbora: Jo o Sedláčcích jsem se dověděla víc v Kocmanově archivu. [20.7.10 12:11:55] klimova.barbora: Zaujaly mě tam badmintonové turnaje, které pořádali...ale to bylo asi později, že?? [20.7.10 12:13:13] Josef Daněk: Samozřejmě, v té době si taky polepil všechny stěny odshora dolů staniolem a tvrdil, že mu to přináší víc světla do bytu, protože mu vypnuli elektřinu. Ve skutečnosti jediné, co to opravdu dělalo, že to tichounce šustilo, jak ten se ten alobal třásl při každém pohybu kohokoli v bytě. Bylo fascinující ten šelest. [20.7.10 12:13:50] Josef Daněk: A na stropě měl hvězdy fosforeskující barvou. [20.7.10 12:13:57] klimova.barbora: tyjo [20.7.10 12:14:26] klimova.barbora: V době SŠUŘ jste spolu ještě nebydleli?? [20.7.10 12:15:36] klimova.barbora: Jací jsou Blahoslavovi rodiče/ sourozenci?? Jak ho brali? [20.7.10 12:16:12] Josef Daněk: Teď nevím, byt jsme společně neměli ale já jsem u něho často pobýval přespával a hlavně jsme byli pořád společně ve škole - kromě bytu na figurách jme vždycky měli [20.7.10 12:16:22] Josef Daněk: každý svůj privát. [20.7.10 12:16:46] klimova.barbora: Byt na figurkách je to, co jste popisovali v Železné neděli?? [20.7.10 12:16:53] klimova.barbora: Kde to je? Proč figurky?? [20.7.10 12:17:03] Josef Daněk: V Železné neděli jsme to nerozlišovali. [20.7.10 12:18:56] Josef Daněk: Ve skutečnosti existovalo kolem 15 mých různých bydlišt, na kterých jsem bydlel částečně sám, částečně s mojí první ženou a a pak Blahoslavův byt, kde jsme toho spoustu společně dělali - některé z mých bydlišť např. Žižkova byly blízko, a tak jsem se třeba na noc vracel tam. [20.7.10 12:20:19] Josef Daněk: A pak byl ten byt -společný privát na figurách který jsme původně objevili s mojí první ženou a ona tam bydlet nechtěla a v té době to bylo tak všelijak zamotané, že jsme nějaký čas opravdu bydleli jen s Blahoslavem. [20.7.10 12:21:47] klimova.barbora: Odbočím...potřebovals někdy pro práci ateliér, nebo ti vyhovuje, když se to prolíná s obytným prostorem?? [20.7.10 12:21:48] Josef Daněk: To vůbec nevím - dole v domě byla hospoda- tak jestli se tak jmenovala? Pak z toho udělali obchod už vůbec nevím- to číslo patnáct jsem tak jenom řekl odhadem možná jich bylo víc těch různých bydlišť se všelijakými barvitými figurkami..... [20.7.10 12:23:58] Josef Daněk: Vždycky jsem ho strašně potřeboval, ale nikdy jsem ho neměl a teď už si nemyslím, že je to vina okolností- člověk asi nakonec má to, co opravdu chce- možná to je právě tím, že my jsme si do té míry nechtěli hrát na umělce, že nám to připadalo nějak trapné říkat nějaké místnosti ateliér. [20.7.10 12:27:32] Josef Daněk: Myslím, že ten způsob, který provozuji, hlavně nevyhovuje těm, kdo žijí se mnou, protože mám hroznou schopnost všechno zavalit tím svým "archivem" pořád si vzpomínám na tu příhodu, jak se nám jednou ztratila peřina a nemohli jsem jí několik dní najít a pak jsme ji našli jak visí na stěně, kde dělala dekoraci pro předchozí vystoupení- tak jak to tam asi muselo vypadat, když je něco takového možné. [20.7.10 12:29:42] Josef Daněk: Myslím že problém byl hlavně v tom že jsem ztratil zázemí rodiny moc brzy - byl jsem od patnácti 300 km od domova a mezi sedmnáctým a osmnáctým rokem jsem nebyl rok doma, dvakrát nebo třikrát jsem šel pěšky z Brna do jižních Čech, protože jsem neměl na cestu, zimní nebo letní oblečení jsem prakticky nerozlišoval z téhož důvodu. [20.7.10 12:30:08] Josef Daněk: Rodiče mi dávali peníze, ale ne moc a hlavně jsme s nimi zacházeli nepořádně, [20.7.10 12:30:34] Josef Daněk: většinou to stačilo na byt, nějaké pivo a pak už to byla dost bída, [20.7.10 12:30:53] Josef Daněk: takže nějaké úvahy o ateliéru byly dost bezpředmětné. [20.7.10 12:33:21] Josef Daněk: Pak v osmdesátých letech to bylo lepší, protože Hanka dala praktické věci trochu do pořádku a když se pak se mnou rozvedla 1987, tak jsem se vrátil zase zpátky "ke dnu" ale to bylo o deset let později. [20.7.10 12:34:03] klimova.barbora: Chápu, z popisu jsem měla dojem, že to byly nějaké nebytové prostory, v kterých šlo tehdy squatovat, ale to je asi blbost. [20.7.10 12:34:16] klimova.barbora: V kolika letech ses poprvé ženil?? [20.7.10 12:35:55] klimova.barbora: To chození pěšky jsi zmiňoval v Chýnově. Já jsem myslela, že to mělo romantický podtón. [20.7.10 12:36:29] Josef Daněk: To jsem teď celou dobu přemýšlel, kolik mi bylo - Martina se narodila 86, tak asi dva roky před tím - žil jsem s Hanou hodně dlouho a nepamatuji se datum svatby. [20.7.10 12:37:01] klimova.barbora: Ve vztahu s rodiči byla tvoje rebelie, nebo to tak vyplynulo?? [20.7.10 12:42:36] Josef Daněk: Určitě to mělo také trochu romantický podtón ale hlavně v tom smyslu naprostého divokého neplánování a řešení každé situace až přišla - byl v tom také humor - pamatuji si, že jsem měl tak rozpadlé boty, že jsem si je mezi městy zouval, aby se mi nerozpadly - tak jsem šel bos a ve městě jsem se zase obul a vykračoval si jako pán - ale nesnášel jsem stopování - bral jsem ho jako žebrání - něco jsem také projel, ale málo. Cesty pěšky si pamatuji jako vysilující zážitek - deprimující zkušenost množství lidí, kteří jsou ti blízko- například v noci, když tě míjí auta na dálnici a musíš jít po bíle čáře mezi srázem a vozovkou - protože jinak by se v krajině dost těžko hledala krátká cesta - a ti lidé ti nechtějí nebo nemohou pomoci - nedělal jsem to pro radost. [20.7.10 12:42:37] klimova.barbora: Promiň, že se tak nedočkavě ptám...Nedá mně to.. Ještě zpět k první vzpomínané akci na SŠUŘ jak jste tehdy přistupovali ke klasickým disciplinám, které vás tam učili?? Vznikaly akce z potřeby vymanit se tradiční výuce?? Věděli jste tehdy o akcích italských a ruských futuristů, ruských konstruktivistů, dada, a následujících? Nebo to prostě vyšlo z osobní potřeby vyjádřit se k politické ekonomii, tak jste zvolili hodinu občanské nauky?? [20.7.10 12:44:32] Josef Daněk: My jsme oba byli spíš snaživí žáci, nám připadalo nevhodné se neučit, vidíš, to si vlastně vzpomínám, jak nám připadalo hloupé chování spolužáků, kteří nadávali třeba na fyziku, nebo tvrdili, že je to pro umělce nevhodné- a přitom se nenaučili základní vzorečky, nebo jim dělala potíže násobilka. [20.7.10 12:44:44] Josef Daněk: My jsme se nevymezovali vůči škole záporně. [20.7.10 12:45:46] Josef Daněk: To vystupování v rámci výuky, jsme chápali spíš jako regulérní využívání prostoru [20.7.10 12:46:16] Josef Daněk: prostoru školy. Jenže jsme s tím brzy narazili. Blahoslav byl zvolen předsedou třídy [20.7.10 12:47:02] Josef Daněk: a vedení školy zasáhlo, že takový člověk- evangelík nemůže mít tuto funkci- to byly počátky naši pozdější -nebo spíš mojí -zuřivosti. [20.7.10 12:48:00] klimova.barbora: Jak se projevovala?? [20.7.10 12:48:13] Josef Daněk: Měli jsme známé Martina Šimsu. v kriminále nebo v soudím řízení, teď už nevím, jak to bylo kvůli odmítání vojenské služby. [20.7.10 12:53:57] Josef Daněk: Myslím, že vlastně v té době, o které mluvíme, to bylo ještě spíš neštěstí než zuřivost - takový smutek z toho, že se věci nedají dělat normálně. Je to všechno velmi těžké posoudit, protože nesouhlas se starší generací je u teenagerů dost normální- tady byl problém v tom, že dospělí byli po ruské anexi a celá sedmdesátá léta jak praštění pytlem do hlavy, takže ta nedorozumění se rozrostla do hrozných rozměrů- u mne se ty pocity zoufalosti střídaly s pocitem energie, které má každý mladý člověk dost - zuřivost přišla až později, až když jsem zjistil, že na světě taky existují tak obludné systémy, jako třeba marxismus leninismus na pedagogické fakultě univeruzity Jana Evangelisty Purkyně - teď musím končit. měj se hezky. [20.7.10 13:14:59] klimova.barbora: Taky...kdy se vrátíš? Mám tu ještě setrvat? Nebo až zítra?? [20.7.10 13:29:01] klimova.barbora: Tak já si odbydu nějaké povinnosti a zkusím se přihlásit zase večer, nebo pak zítra.. [20.7.10 14:27:04] Josef Daněk: Jen pro dokreslení situace- v té době kolem roku 1976-7 se brněnská šuřka teprve začínala normalizovat, poměry na ní byly pro nás studenty velmi demokratické- projevovalo se to hlavně tím, že přijímala mezi žáky i starší než patnáctileté- Ivanu Emrovi bylo přes dvacet a nejstaršímu studentovi bylo třeba osmadvacet, a to je samozřejmě úplně jiná atmosféra než normální střední škola- to jsme si docela užívali- a proti tomu šli akce jako objevení protosocialistické buňky -profesorem Vašulínem- chudák pak trávil stáří v blázinci- potkal jsem ho tam, když mne prověřovali, jestli jsem způsobilý jít na vojnu. A chodil tam v teplákách a vypaloval pájkou Hradčany na dřevěné destičky- ale v té době o které mluvím to byl strašně nebezpečný idiot, který ublížil spoustě [20.7.10 14:27:08] Josef Daněk: lidí. [20.7.10 14:30:27] Josef Daněk: Ještě co se týká toho bohémství - na to byl hlavní osoba profesor Martínek- všichni jsme ho uctívali, ale já spíš méně a co se týká bohémství, byl pro nás dokonale odstrašujícím příkladem, ono je to totiž na škole více méně k ničemu. [20.7.10 14:31:30] Josef Daněk: My jsme strašně moc chtěli něco normálního dělat, rozdíl byl možná v tom, že Blahoslav......tak a teď to musím přerušit, protože mám něco důležitého tady v Larroqu........zatím. [21.7.10 0:02:31] Josef Daněk: Blahoslav víc tendoval k takovému paličatému evangelickému provokování státu a úředníků, aby dělali, co mají, a já zas k takovému postoji, že se na ně má člověk úplně vykašlat a starat se jenom o vážné věci, protože nemá žádný smysl se s nimi bavit vážně. Něco z těchto postojů máme pořád. [21.7.10 0:04:01] Josef Daněk: Ještě k tomu vzbouření se rodičům, vždycky bylo hezké, že jsme hájili jeden před druhým církve, ze kterých jsme pocházeli a přitom jsme sami byli každý s tou svou dost na štíru- rozhodně jme se nechovali podle představ svých rodičů. [21.7.10 0:05:38] Josef Daněk: Já jsem prakticky z domova utekl před tlakem, který tam panoval- a bylo to opravdu hodně tou dobou- otec měl skutečné důvody se od komunistů obávat velkých problémů - [21.7.10 0:10:34] Josef Daněk: z hlediska performance, tak, jak jsme si ji pro sebe přizpůsobili měl ten náboženský základ důležitou roli, protože nám dal představu o základní stavbě- ta je jednoduše převzatá z mše- kopíruje její části, jen trochu přehazuje pořadí- Uvítání, bohoslužba slova, kázání, rituál, organizační věci, rozloučení, - jen jsme přehodili kázání a rituál- ale nikdy jsme si nedělali z náboženství legraci- my jsme si vlastně vždycky dělali legraci jen ze sebe samotných, to byl také důvod, proč naše "přednášky" nikdy nikoho moc neurážely, i když jsme často říkali dost proti-lidské nebo protikulturní úvahy. [21.7.10 0:17:23] Josef Daněk: Ale forma mše měla pro nás ještě jednu zásadní přitažlivost, jako jakési zvláštní nedivadelní divadlo- ve kterém se zpívá, provozují se symbolická gesta, je tam scéna a kostýmy, všechno může být barvité a co nejkrásnější nebo všelijaké, ale přeci jen o to hlavně nejde- to o co hlavně jde, jsou vlastně věci "magické" povahy magické v tom smyslu, jako skutečně vážné, týkající se bytí. Ten fakt, že se dělá něco - třeba pečlivě a s úctou - o co v zásadě nejde, ten se nám líbil. Odvádění pozornosti od něčeho, co se někde na okraji přednášky stalo. Jednou ze silných inspirací pro mne byla někdejší návštěva jedné mše na Zelené hoře - to je jak známo fascinující prostor, vytvořený Santinim a já jsem tam kdysi zažil mši, při které bylo asi faráři zima nebo někam chvátal a tak strašně zrychlil - mlel všechno co měl, ale třikrát rychleji než normálně - při pozdvihování se točil jak na obrtlíku - tak jsem si představoval naše divadlo - všechno tam musí být řečeno, ale přitom na diváky a vyznění se kašle, říká se to kvůli něčemu jinému. [21.7.10 0:20:50] Josef Daněk: Vyslovit něco před publikem bylo jako vyslovit to před zvláštním druhem zrcadla - podat někam zprávu, že o něčem vím, všechno ostatní bylo jedno - všemu ostatnímu jsem říkali - horizontální komunikace a ta nás nezajímala. - ale to už jsem zase utekl daleko dopředu, tohle uvažování o divadle bylo až v druhé polovině osmdesátých let. V druhé polovině sedmdesátých byla jen ta návštěva na Zelené hoře - [21.7.10 0:31:53] Josef Daněk: takže teď ty okruhy - zdroje o čem jsme mluvili. Už v průběhu podzimu 1976 jsme se zorientovali v tom, o čem se dnes mluví jako o konceptu. Měli jsem obrovský motor v tom, že se nám zdálo, že ničemu nerozumíme a tak jsme hltali strašné množství všeho čtení. Blahoslav se učil maďarsky a já si pamatuji, že jsem četl pravidelně kusy textů denně - Elie Faura -, Taky ovšem třeba Citadelu Exuperyho, ale to nám brzy nestačilo, zkoušel jsem třeba i Hegela nebo Kanta, ale na to jsem pochopitelně nemohl stačit, jinak hlavně beletrii. Blahoslav víc odbornou literaturu Informace o Chaloupeckém konceptu, o to v mnoha mnoha příkladech jsme měli od Sedláčků, pak jsme s Blahoslavem začali chodit na přednášky Pavla Blažka, ty byly ve čtvrtek - P. Blažek učil dějiny umění na textilce a pro nás soukromě s takovým kroužkem probíral zcela seriozně Lamačovy myšlenky moderních malířů a sochařů. Bylo to úžasně, protože to bylo relativně odborné a přitom v naší úrovni pochopitelné. Další rozhodující postavou byl Petr Skácel- tam jsem chodil ve středu a v pátek, a protože mne nějak nechtěli pouštět z internátu bylo to v prvním ročníku - přespával jsem potom na nádraží a nějak podváděl s nějakou knížkou zápisů, kterou jsem si nějak sám podepisoval nebo jinak fixloval, aby se na to nepřišlo - pak mne po prváku vyhodili a s tímto druhem problémů jsem měl pokoj. [21.7.10 0:34:11] Josef Daněk: Petr Skácel byl ohromný vypravěč, milovník Tolstého - to jsem se od něho naučil - hlavně Annu Kareninovou čtu vždycky se vzpomínáním na něho, nosil mi knížky týden co týden - Flauberta, ale taky Jedenáctého bílého koně od svého bratra a všechno mi pak v hospodě vysvětloval - na to jsem byl strašně pyšný. [21.7.10 0:39:07] Josef Daněk: Potom Igor Zhoř - toho vyhodili po 70. roce z pedagogické fakulty a on pak dělal takové přednášky, už nevím kde, asi v Boskovicích nebo kde - byl velmi odborný na to, že dokázal vysvětlit složité věci lidem mimo obor nebo mladým lidem - to bylo taky velké štěstí, že jsme ho tak potkali, pak jsme chodili na přednášky Aloise Piňose - po roce nebo dvou jsme měli docela slušný přehled o takzvaných nových směrech hudby - počínaje asi Shonbergem. Sami jsme chodili také denně do knihoven - já mimo jiné také krást kní [21.7.10 0:39:12] Josef Daněk: žky. [21.7.10 0:49:44] Josef Daněk: Ale ne že bych to nějak potřeboval, jenom mne nebavili ty formality a ty paní byly hrozně neochotné, a přečtené knihy jsem jim zase donesl tajně zpátky. Jedna z těch paní byla ochotnější a ta mi připravovala na poslouchání desky pravidelně o polední přestávce jednu a potom někdy ještě jednu později - většinou na střídačku nějaký bigbít a nějakou vážnou hudbu - hlavně Janáčka ale tak celkově všechno velká díla Bacha Dobře temperovaný klavír, Umění Fugy, Braninborské koncerty, ale nejvíc toho Janáčka, znal jsem dobře Její pastorkyni, Zápisník zmizelého, Tarase Bulbu, Petr Emr nám tehdy prostředkoval poslech věcí, jako byli Pink Floyd nebo Crosby stills Nash and Jung. Nebo Franka Zappu - to bylo všechno strašně důležité. Michael Vystavěl nám pomáhal zorientovat se ve filmu - pamatuji se, že jsme v některých obdobích chodili do kina denně, někdy dokonce se nám podařilío jít i dvakrát - a měli jsme i rekord tři filmy za jeden den- viděli jsme všechno co bylo k dispozici od Bergmana, Pasoliniho, Felliniho, Viscontiho, Zanussiho, Chytilové, Michalkova, Formana, Tarkovského - hlavně Pasolini a Tarkovskij, to bylo. A mnoha dalších. [21.7.10 0:52:32] Josef Daněk: Byli jsme tím vším jako posedlí a disikutovali jsme o tom pořád - vždycky cestou odněkud někam, samozřejmě jsme chodili na výstavy, ale v té době ještě ne na vernisáže. [21.7.10 0:57:10] Josef Daněk: A nad tím vším byla jedna jistota, že se nikdy nedostaneme na žádnou školu, na kterou bychom se chtěli dostat, protože to prostě je tak zařízeno - takže odtud byla ta vzteklost a naprosté znechucení ze všeho oficiálního, cítili jsem se jako v dokonalé pasti, trvalo nám hrozně dlouho, než jsme se z ní dostali ven. [21.7.10 1:01:20] Josef Daněk: Místy to bylo nebezpečné - ještě je také třeba si představit, že v té době na každém kroku člověka našeho věku kontrolovala policie - bylo to úplně na hlavu - každou chvíli ti někdo kontroloval občanský průkaz. Měl jsem z toho hrozný strach. Nosil jsem trochu delší vlasy a když tu občanku člověk neměl u sebe, tak skončil na strážnici - byl jsem tam jen několikrát, ale hrozilo to kdykoli. Možná to byla jen moje osobní obava, třeba to nebylo tak zlé, nebo jsem vypadal nějak podezřele, ale měl jsem s tím problém - taky asi jak jsem byl sám a žil tak nějak dobrodružně po těch privátech. [21.7.10 1:04:33] Josef Daněk: Na jednom z privátů kde jsem bydlel, žila parta feťáků - to znamenalo časté návštěvy policie, fyzické násilí, opravdu divočina - spousta zničených věcí, všude smrad toluenu a všechna možná neštěstí s tím spojená. Řada lidí z té doby – vrstevníků - už dávno nežije, někteří skončili na dlouho v kriminálech - vůbec to nebyla jen legrace. [21.7.10 1:08:14] Josef Daněk: Právě na tomhle privátě s narkomany - byl na ulici Hybešova č.31, ten rohový dům s ulicí kde žil Sony Halas - majitelkou byla paní Josefka a její sestra Julinka, ta byla jeptiška a měla ošetřovatelku druhou jeptišku Karličku - Byl to velký krásný byt a já v něm měl veliký pokoj s vysokým stropem a velkým stolem uprostřed. Žil tam pak se mnou můj bratranec Toníček, s ním a s Blahoslavem jsme slavili první oslavy Ambrože. To bylo v roce 1988. [21.7.10 1:08:47] Josef Daněk: O nich budu psát zítra. [21.7.10 7:27:36] klimova.barbora: Ahoj. těším se, že se rozepíšeš o dalších z ranných akcí. [21.7.10 7:29:33] Josef Daněk: Začal jsem právě psát o Ambrožovi, zkusím to hodně podrobně, třeba si přitom vzpomenu na něco důležitého, bezprostředním důvodem oslav byl mimořádně důležitý fakt, že jsme obdrželi balík s potravinami, které mi posílala maminka. Byly to obvykle patnáctikilové balíky, jejichž příchod byl nejen důvodem k velké radosti, protože nás zachraňoval od bídy, do které jsem se předchozím ledabylým způsobem života dostávali - teď myslím s Toníčkem - Blahoslav měl v Brně příbuzné, a tak měl vždycky možnost, aby o jeho základní věci bylo nějak postaráno - ten rozdíl, když člověk žije v šestnácti prakticky na vlastní pěst, je obrovský, i když není jednoduše představitelný - spočívá v tom, že není kde nabrat síly - příchod balíku byl dokonce vždycky jakýmsi pokusem začít s nějakým spořádanějším způsobem života, [21.7.10 7:44:58] Josef Daněk: a to je důležité připomenout, protože vyznění celé akce bylo pak docela opačné - vyvinula se z toho naše na dlouhou dobu - ne-li vůbec nejmohutněji formulovaná rebelie proti všemu, co může komu být svaté - útok na svátky. Z toho pocitu dobrých předsevzetí pocházelo také rozhodnutí nepít na Ambrože alkohol - to mělo ale také ještě další důvod v tom, že jsme neměli žádné hotové peníze - měli jsem jen to jídlo - především maso v konzervách, nějaké ovoce, sýry, a potom sušené houby, zeleninu ořechy a sladkosti, pravděpodobně s mikulášskými motivy, protože to byl balík k Mikuláši. Moje maminka byla v té době v balení balíků dokonalá - bylo jí jasné, že peníze nemá smysl posílat a držela nás nad vodou tímto způsobem - Toníček jezdil pravidelně domů, tak také vždycky něco dovezl. Druhým bezprostředním důvodem, že v době příchodu balíku byl v bytě přítomen Blahoslav, což byl pro mne vždycky důvod k třeštivé radosti a dohromady to vyústilo v situaci celodenní společné hry. [21.7.10 7:50:42] Josef Daněk: Dosud jsme nikdy tuhle akci nepovažovali za regulérní součást naší práce - při jednom z minulých rozhovorů na toto téma se zjistilo, že Blahoslav ji spojuje celou jak byla s tou o deset let starší – jakoby na tu starou zapomněl - ale nemohlo to být časově jinak než říkám, protože Toníček v době toho druhého Ambrože - na konci osmdesátých let už nebyl, po roce osmdesát jsem pak nebyl v Brně já... atd. to datování se může mýlit o jeden rok - mohla se konat v roce 79, ale myslím, že ji datuji správně. Byl to rok 87 – rok, který si pamatuji proto, že jsem nebyl na Vánoce doma. [21.7.10 8:00:23] Josef Daněk:......nepovažovali za regulérní součást.....a teď si myslím, že měla všechny znaky toho, co jsme později vědomě za svoji práci prohlásili, jen jsme z nedostatku - to je špatné slovo - prostě bez toho, abychom věc reflektovali v kontextu akce, propadli tomu proudu té živé hry na vážné téma. Bylo to jako přirozeně rozvinuté chechtání se nad věcmi, které nás ve skutečnosti hluboce zasahovaly- zároveň my jsme v téže době vědomě hledali nějakou formu pro svoje umělecké vyjadřování- studovali jsem přeci uměleckou školu a strašně jsme chtěli stát se umělci, ale naše představa o umění byla mnohem klasičtější - do téhle hry jsme se pustili bez přemýšlení - rozhodně bez nějakého rozhodnutí dělat akci - oslavovali jsme příchod velkého balíku s jídle m, chtěli začít nový život a byli jsme při tom natolik schopní sebereflexe, že jsme tomu všemu našemu třeštivému a potácivému hledání vznešené vertikální komunikace byli ochotní hlavně pořád řehtat jako kobyly. [21.7.10 8:03:26] Josef Daněk: Později v akci neutilitární pedagogika jsme měli takové motto, které jsem říkal na začátku znělo takhle: Dítě když se narodí, když vstoupí do našeho světa, ví o něm všechno a není potřeba je ničemu učit....................dál to pak pokračovalo groteskním líčení, jak následkem šoku z narození všechno zapome [21.7.10 8:03:52] Josef Daněk: ne a musí se pak rozvzpomínat - taková jakoby sokratovská představa..... [21.7.10 8:06:13] Josef Daněk: Dneska si to myslím stejně - připadá mi to jak bychom to, co víme teď, věděli tehdy prostě nějak zevnitř, myslím, že to tak opravdu je a že jsme měli štěstí, že jsme měli čas si to uvědomit. Tak se zase pokusím vzpomínat na ty detaily - [21.7.10 8:17:37] Josef Daněk: Když jsme se rozhodli slavit ten balík, bylo potřeba zjistit, kdo má toho dne svátek, vyšli jsme tedy na ulici a ptali se lidí, ale nikdo to nevěděl - to je dost představitelné, protože Ambrožů moc není. Nakonec jsme na Hybešové ulici potkali mileneckou dvojici. Předvánoční - pomikulášská atmosféra ve městě je vždycky hezká a když je člověku sedmnáct a má balík, je to důvod k radosti - někdo z té dvojice měl malý kalendář - takový ten lísteček z pojišťovny co se vkládá do notýsku - bylo to v tom místě, kde se odbočuje do parčíku - tak jsme se dozvěděli, že je Ambrože. To nám v té chvíli připadlo jako znamení - bylo to tak zvláštní jméno, o kterém jsme jen matně věděli, že je jménem jednoho z církevních otců, to je strašně důležité období, kdy se křesťanství ustavovalo jako hlavní náboženství v Evropě. Moc jsme o tom všem v té době nevěděli - Blahoslav pochopitelně se svým racionalistickým a evagelickým přístupem o něco víc. Toho dne ovšem už nic, protože jsme neměli potřebnou literaturu tak bezpečně po ruce - o životě sv. Ambrože a všech dalších souvislostech četli až po desetileté přestávce v oslavách. [21.7.10 8:31:36] Josef Daněk: Rekonstruovat zodpovědně, jak se myšlenka vyvíjela dál, je nemožné. Ani ne tak kvůli času který uběhl- to popravdě řečeno není takový problém, ale hlavně kvůli tomu, že souběžně bujela ve třech hlavách, tak se nelze shodnout na tom, co předcházelo a následovalo, v mojí hlavě a v mojí vzpomínce se vyvíjela tak, že se tedy bude oslavovat Ambrož a nebude se pít pivo, protože jsme dohromady shromáždili jen tak málo peněz, že by se ho nedalo koupit dostatek, a tak jsme se rozhodli přejít na levnější limonádu a tu jme nakoupili do nějakého džbánu v tehdy nádražácké hospodě u Emila. Myslí, že jsme koupili ještě chleba a došli jsme domů- myslím, že mezitím byl ještě Blahoslavovův odjezd na oběd k Baxantovým, který jsem nenáviděl, protože nás odlučoval na dlouhé dvě hodiny, ale který přinášel jednu dobrou věc, totiž možnost si věci odděleně promyslet a přijít pak s novou dávkou čerstvých nápadů a představ. Když se Blahoslav vrátil na Hybešovu, my jsme už měly přípravy v běhu. Od dětství vynucované a nenáviděné každotýdenní návštěvy sakrálního chrámového prostředí vedly k tomu, že jsme měli zcela bezprostřední a přirozené cítění rozdílu mezi evangelijní a epištolní částí kostela, funkcí prostoru před oltářem i za oltářem, vstupního prostoru nebo sakristie a okamžitě jsme to všechno kombinovali se symbolickým uspořádáním večeřadla. Dlouhý stůl jsme posunuli, že stál mezi okny směrem do místnosti a jednotlivé talíře nachystali tak, že si člověk po straně musel při každém chodu poposednout o jedno místo - stolování bylo vždycky naší vášní....musím končit. [21.7.10 8:32:15] Josef Daněk: Jdeme fotit do lesa obrazy s Vojtou Horálkem. [21.7.10 18:01:08] Josef Daněk: Důležitým objevem toho prvního Ambrože bylo rozdělení svátků na skupiny. Nebylo ještě ani zdaleka tak promyšlené jako to o deset let mladší a v zásadě ho naznačovalo. Neuvažovali jsem tehdy o svátkových diádách a triádách. [21.7.10 18:03:28] Josef Daněk: Dělili jsme je jenom na svátky veselé a smutné. Pamatuji se, jak jsme se chechtali váhání, kam zařadit svátek Den příslušníků sboru národní bezpečnosti - a myslím, že jsem mu nakonec nechali neutrální statut, protože nám žádná varianta nevyhovovala. [21.7.10 18:05:59] Josef Daněk: Státní státky socialistických republik například Vietnamské republiky nebo Bulharské jsme dávali jako veselé. Nemůžu si vzpomenout, jak jsme naložili s 25. únorem, asi jsme ho dali do smutných, ale možná také do veselých - ono nám to bylo popravdě řečeno jedno - byla to pro nás taková hovadina, že o tom skoro nestálo za to mluvit. [21.7.10 18:13:40] Josef Daněk: Možná měl taky neutrální statut, chtěli jsem to slavení hlavně mít odbyté a moci se na to vykašlat - podobně jsme to udělali také s tradičními svátky - připadaly nám stejně takové olezlé jako ty komunistické – to, co nás ale zajímalo opravdu, byla otázka, co by se stalo, kdybychom se na ně vykašlali opravdu. Co se komunistů týče, přišlo by se na to pravděpodobně na 1. máje, že jsem se rozhodli společně neslavit - to byla taková příležitost k nátlaku na studenty a učitele a kohokoli - lidé museli do průvodu - bylo to neskonale trapné a každý rok se to zhoršovalo - [21.7.10 18:17:29] Josef Daněk: Ale my jsme primárně nesměřovali k žádnému odporu vůči panujícímu režimu. Naše znechucení vyvolávaly stejnou měrou naše křesťanské rodiny - to byl ten problém, že něco, co mohlo být jakýmsi místem rezistence, bylo pro nás zároveň tím, co nás omezovalo. Vedlo to k tomu, že jsem si čím dál důsledněji dělali legraci ze všeho. [21.7.10 18:21:02] Josef Daněk: O několik let později jsme se dobrovolně účastnili na oslavách prvního máje s vlastnoručně vyrobeným transparentem. Ale to je opravdu trochu v jiné atmosféře, v první čtvrtině osmdesátých let. To teď nechám a vrátím se k tomu později. [21.7.10 18:32:50] Josef Daněk: Zatím jsme se zaměřili na odpor vůči velkým křesťanským svátkům - tedy především k jejich zesvětštělé podobě - toho jsme se hlavně nechtěli účastnit - chtěli jsme se úplně oddělit od všeho toho zamotaného nesmyslu, který nás obklopoval - a naše přátelství s Blahoslavem bylo možná jedinou opravdu pozitivní věcí, kterou jsem tehdy vnímal - rodiče v téhle době člověka moc docenit neumí - a my jsme samozřejmě měli další okruhy obvyklých starostí tohoto věku - nešťastné milostné vztahy a všelijaká bolestivá hledání v oblasti toho, co jsme považovali za hledání cesty k umění - v těch akcích jsme ji neviděli - to byl prostě výbuch svobody, při kterém jsme zjistili, že si hrajeme a baví nás to a všechno šlo stranou. A do té erupce se slilo to všechno dohromady. Udělali jsem si masky jako mikuláš a čert, barvili jsem vajíčka, vymýšleli nějaký nesmysl s tavením olova a pouštění ořechů po vodě, a vymysleli jsme fotoplastiku - to mělo být zaplácání foťáku do sádry a následné exponování pomocí samospoušti tak, aby vznikl [21.7.10 18:40:31] Josef Daněk: dvojnásobně latentní obraz, a nahoře to mělo být pojednáno jako moderní plastika – nevím, jestli to částečně vzniklo, nebo vůbec, ale pamatuji si to jako "vynález", který jsme s chechtáním prohlašovali za důkaz magického působení ambrožovského večera. Věděli jsme ovšem, že je to nesmyslné a že je to hloupé bavila nás právě ta přiblblost - nechtěli jsme dělat žádné umění. Vím, že jsme například krájeli jablka - z toho balíku - jestli v nich bude hvězdička, ale byla ve všech tak jsme je potom kouleli po podlaze a nějak je sekali na jednu ránu sekyrou, pokaždé z jiného úhlu jestli náhodou ten starý zvyk nebyl tak nějak - prostě úplně bezuzdé blbnutí na kterém není nic chytrého ani intelektuálního, jenom to, že normálně jsme pořád jen četli a to se do věci zřejmě nemohlo nepromítnout, i když jsem se tak rozdováděli. Z téhle studentské recese vznikl Ambrož - totiž představa, že vzdát se svátků, znamená dostat se do rozporu se společností, která pokud by člověk na svém rozhodnutí trval, se postupně z veselé drzosti promění v boj na život a na smrt. [21.7.10 18:47:21] Josef Daněk: Jedním z děl, které na nás hodně zapůsobilo, byl muzikál Jesus Christ Superstar - v těch šestnácti, ale stejně vášnivě jsme poslouchali třeba Vodňanského a Skoumala, Merttu a potom samozřejmě festival druhé kultury, Sváťu Karáska, Třešnáka, Hutku, Kryla, Dylana, četli jsme samizdatová vydání Hrabala - obrovsky na nás zapůsobil Vladimír Boudník. [21.7.10 18:48:16] Josef Daněk: A to je pořád jedna z postav, kterou jsem nepřestal stenjnou měrou obdivovat. [21.7.10 18:54:07] Josef Daněk: Hrabalův výklad jeho života a jeho práce nás dokonale okouzloval- tomu jsme věnovali spoustu času probíráním jednotlivých epizod a tak. A to je zase ono - my jsme v něm cítili autenticitu - nás vůbec nezajímalo, jestli se to prodává nebo jestli je to umění, my jsme tomu naprosto jasně věřili, proč to vzniklo - takový pocit jsem pak měl ještě z Vlasty Třešňáka, ten mi taky připadal vždycky že nekecá a připadá mi tak pořád - těm ostatním jsem všem něco vyčítal - takové dnes bych řekl artistní usilování - my jsme tomu tehdy říkali, že máme rádi řečníky kteří koktají. Ještě jsem nevěděli, že to koktání se taky dá předstírat a dneska jsme mnohé z těch tedy autentických trochu víc prokoukli, ale ten Boudník a Třeňák, ti zůstali. [21.7.10 21:46:30] Josef Daněk: Když jsem předtím mluvil o těch úplných začátcích toho, co se potom začalo vypadat nějak scénicky, vzpomněl jsem si ještě na jednu zárodečnou podobu takové hry, která maličko přerostla hranice obvyklé hry a teenagerovské potřeby výjimečnosti - na jaře prvního ročníku střední školy jsme byli na Slovensku na horách, znáš to, jak jsou takové zážitky někdy intenzivní, pamatuji se některé detaily celé roky, i když to mohlo být jeden nebo dva týdny, co jsme tam byli, tak se mi vůbec nezdá možné, jak se tam všechny ty věci mohly vejít - hra spočívala v tom, že jsme nějakým stylizovaným způsobem chodili ke stolu tak, že jsme ho nějak obcházeli - bylo to opravdu na samotné hraně dětské hry, v době, kdy jsme vlastně byli ještě děti, ale v tom vlastním povolení se tak chovat, které jsme si sami udělili, bylo už něco vědomého. [21.7.10 21:48:57] Josef Daněk: Dělali jsme nějaké otisky do sněhu, nechávali zmizet nějaké stopy, lupou vypalovali něco do suchých listů a měli jsem u toho nějak rozdělené hodnosti a protože jsme s tímto chováním nenaráželi, ale bylo na té škole chápáno jako kreativní, někde ten model zůstával jako možnost [21.7.10 21:50:57] Josef Daněk: A pamatuji se také, že mě tehdy napadlo, že bychom mohli dělat takové akce - ve smyslu toho slova, jak jsme je znali od bratrů Sedlářkových. Věděli jsme také, že se někdy umění může odvíjet právě z konceptuálního domýšlení [21.7.10 21:51:12] Josef Daněk: odobných maličkostí. [21.7.10 21:53:24] Josef Daněk: Pamatuji se, že jsme tehdy cítili mezi konceptuálním uměním a tradičním malováním nebo děláním soch nějaký veliký protiklad - asi jsme to prostě okopírovali z běžného tehdy pohledu na věc. [21.7.10 22:02:46] Josef Daněk: Po prvním ročníku mne rodiče chtěli vzít ze školy pryč, protože mne vyhodili z internátu, protože mi přišli na ty přespávání na nádraží, mimochodem měl jsem na to metodu - do deseti hodin jsem seděl v hospodě s Petrem Skácelem po vyučování - a pil limonádu a pak jsem se odebral na to nádraží - autobus do Chýnova mi jel ve čtyři dvacet, tak jsem měl šest hodin. Koupil jsem si lístek do Střelic - ten tehdy stál korunu osmdesát a pak dvě koruny - ten byl nutný, aby člověka nádražní a policejní kontrola nechala na pokoji. Potíž byla v tom, že člověk nesměl usnout. Kdo usnul, toho policajti vzbudili a vyhodili ven, kdo se tvářil jako cestující, tomu dali pokoj. Říkal jsem tomu na ovečky a vlky - spát se muselo mezi kontrolami - no byla to hrozná blbost takhle trávit noci - ale asi mne to bavilo a ráno jsem pak odjel a babička mi pak nějak podepsala tu studentskou knížku - protože jí nedošlo, že tam jedna noc chybí. [21.7.10 22:10:40] Josef Daněk: Ale nakonec to dopadlo tak, že mi místo toho zaplatili privát a tím se teprve moje možnosti svobodného podnikání rozvinuly. Začínal jsem druhý ročník střední školy a měl jsem otevřenou možnost vlastního rozhodování, jako měli moji vrstevníci o čtyři roky později ---nebylo moc divu, že jsem to příliš nezvládal, po půl roce mne v tom bytě atakoval homosexuální soused - opustil jsem ten byt ještě tu noc a pak začaly čtyři roky stěhování střídané občasným přebýváním téměř na ulici, bydlel jsem v cikánské rodině a účastnil se nespočetných podivných akcí od mší v lese až po narkomanské dýchánky, kterých jsem se sice neúčastnil konzumací, zato ale policejních razií jsem si užil dost a dost - ani jedny dveře v bytě na Hybešové nebyly nepoškozené po té, co je postupně policajti vytrhávali, v tom se motaly ty nešťastné babky. Pamatuju se, jak jednou Julinka jednomu policajtovi objímala nohy a říkala mu pane nadstrážníku, to je dobrej titul, ne, nadstrážník. [21.7.10 22:11:25] Josef Daněk: Jeden čas jsem taky bydlel až ve Starém Lískovci, [21.7.10 22:13:28] Josef Daněk: několikrát jsem přišel o všechny věci, jednou jsem se z bytu zachraňoval útěkem před nějakou partou - byli jsme zvyklí motat se mezi všelijakými, potetovanými pomatenci, lidmi s kriminální minuolostí. [21.7.10 22:14:34] Josef Daněk: Naučilo mne to strašné ostražitosti a trvalo mi roky, než jsem se jí zbavil - pokud se mi to vůbec podařilo. Pamatuji si tu dobu jako že jsem byl pořád v noci ve městě. [21.7.10 22:15:55] Josef Daněk: Pořád jsem se vracel odněkud z FILMOVÉHO KLUBU nebo z nějakého církevního shromáždění a nebo z nějakého výletu, byla to strašně rozporná a intenzivní doba. [21.7.10 22:20:07] Josef Daněk: Všechny výlety k Ivošovi Sedláčkovi měly maličko přídech umělecké akce - sbíral dřeva z potoka a všelijak je označoval barvou a dával do rámů - a jak to měl od toho bráchy odkoukané, tou formu vznikaly hezké věci ve velikém množství - já jsem tehdy maloval temperama takové špatně nAMALOVANé obrázky, ale nápady, kterých se týkaly, myslím nebyly špatné. Je to horzná škoda, že se nám nikdo nevěnoval - Martínek chlastal a byl sice strhující osobnost, ale mně nepomohl tAKŽE ODTUD sílilo napětí, které potom našlo výraz v tom společném hraní, kterému jsem raději ani neříkali umění, protože jsme si nechtěli pokazit ten pocit, že děláme něco opravdi svobodně. [21.7.10 22:26:13] Josef Daněk: Šuřka byla sice svobodomyslná, ale jinak to byl paskvil děsný - vůbec nechápu jak je možné, že takhle snaživé kluky někdo nevzal a nezačal jim něco vysvětlovat a pracovat s nima trochu systematicky - asi to tehdy nešlo. Proto mne tak hrozně zlobí, když vidím podobně užvaněný přístup na Favu. Nakonec nejlepší byla docela konzervativní výuka dějin umění a fyzika, na kterou se tam všeobecně nadávalo, ale která byla logická, měla hlavu a patu. Dneska už stejně většina z těch, co na tu fyziku tehdy neměli buňky kvůli svému uměleckému zaměření, žádné umění nedělá a bylo i celkem jasné už tehdy, že je ani dělat nebude – to se jen ještě jednou vracím k tomu hraní si na umělce......jak jsme to už zmiňovali předtím. [21.7.10 22:29:42] Josef Daněk: Vlastně nám ta škola dávala jen statut - ale to také nebylo málo - měli jsem tím čas pomalu si uvědomovat jak z toho hraní něco vzniká. [21.7.10 22:43:54] Josef Daněk: Těch zmiňovaných forem hry bylo mnohem víc - byly to všelijaké takové drobnosti - kreslení velké elipsy s pomocí dvacetimetrové šňůry a klacíku, nebo nahrávání zvuků z nějaké roury nebo skruže, kterou jsme našli někde na poli, nakreslil jsem třeba asi třicet stejných koníků jako malbu v přírodě – postupně asi měsíc jsem to dělal, není na tom nic moc zajímavého, jen to bylo podhoubí z kterého věci vyrostly. [21.7.10 23:03:25] Josef Daněk: Léto jsem trávil většinou v Chýnově, ale byli kromě toho ještě dvě aktivity, které jsem měl s Blahoslavem společné. Jednak to byly brigády na Vranově a jednak cesty do Německa a potom docela rozsáhlý cyklus Blahoslavových - od dětství vyráběných grafik pro evangelické akce. Tak zase zítra. [22.7.10 7:04:01] Josef Daněk: Ještě jednou k tomu náboženství. Pro nás otázka nezněla, zda se jím zabývat, to byla celé naše dětství naprostá samozřejmost - třeba modlení u jídla, s tím chozením do kostela to bylo složitější, v naší rodině, protože otec chodil více méně tajně - respektive jezdil šedesát kilometrů od domova do Budějovic, aby ho místní lidé neviděli a stejně na něj chodily udání. [22.7.10 7:07:19] Josef Daněk: Tím jsme se z té povinnosti trochu vymkli, jako děti, ale stejně jsme měli pocit, že jsme v kostele pořád. A Blahoslav, ten také skutečně v kostele pořád byl - vždyť bydlel na faře a tatínek v kostele pracoval. Ta příslušnost k velkým církvím má jistě spoustu nevýhod, ale má taky výhodu v tom, že člověk se tak vyhne jednomu z velkých nedorozumění moderní doby, a to je představa, že přemýšlení o smrti a utrpení je něco navíc, co k životu moc [22.7.10 7:07:26] Josef Daněk: nepatří. [22.7.10 7:18:21] Josef Daněk: Stejně brzy člověk zjistí, že patří a náboženství je prostě přemýšlení, nebo meditování nebo jak to kdo chce o těchto věcech, protože jsou věci, které bez něj nejde nijak rozumně chápat. Myslím, že celý ten zvláštní vztah mezi moderním světovým názorem a náboženstvím je prostě hloupé nedorozumění, mně se ani po mnoha letech nedaří moc pochopit, v čem je vlastně ten rozdíl mezi nimi, nebo spíš o rozdílech bych ještě mluvit dovedl, ale nevím, proč by to člověk měl brát jako neslučitelné. Staré "svaté texty" které jsou nám hlavním zdrojem poučení o těchto věcech, jen podle toho mála, co jsem z nich pochytil, obsahují tak velké množství všech možných přístupů a rovin symbolických a teologických, že když to člověk začne prouzkoumávat, začne chápat především velký obdiv k lidem, kteří je dali během staletí dohromady a začne zkoušet pochopit, co mu tam chtějí sdělit, než aby pořád přemýšlel, jestli je dobré být věřící než nevěřící. [22.7.10 7:19:32] Josef Daněk: Říkám to celé proto, že jsme po této zkušenosti byli velmi dobře připravení na to být třeba i trošku jiní než ostatní a ne proto, že bychom chtěli být jiní, ale protože nás k tomu vedly věci, o které jsme se zajímali. [22.7.10 7:27:21] klimova.barbora: Ahoj. Je to fakt podnětné, začínám se vžívat, snad tomu co děláte líp rozumět. Teda trochu se bojím do toku psaní zasahovat dotazy. Kdyžtak otázky obejdi, kdyby rušily. Několikrát jsi zmínil bratry Sedláčkovy a jejich vztah ke konceptuálnímu umění, které vám prostředkovali. Přijde mi celkem zajímavé, že jste se ve svých aktivitách nevztahovali k akcím italských a ruských futuristů, ruských konstruktivistů, dada, které tak připomínají. Myslela jsem, že jste od začátku vědomě navazovali na předválečné a meziválečné avandgardy. Teď vidím, že vaše akce vychází z osobní historie, přemýšlení o světě a souhry okolností, vztahů. Já si ze studia dějin umění na střední škole pamatuju naposledy expresionismus, dál nevím, jestli se co přednášelo, ale každopádně to šlo mimo mě. O Situacionistech jsem se např. dověděla až na vysoké škole. Jak se světové umění 20. stol. přednášelo tehdy. Kdy jste se se zmiňovanými proudy seznámili vy?? [22.7.10 7:40:36] Josef Daněk: S náboženstvím byla spojena také naše první společná cesta do Německa. Byli jsem tehdy ve Schelgel na jihu Východního Německa - a pak také poprvé v Berlíně - dokonce přesně na tom místě v August strasse, kde pak po letech po revoluci vzniklo jedno z nejživějších center svobodného umění, jako byl třeba a Tacheles a spousta galerií tam okolo. Měli jsem od té doby, od roku 1977, důvěrný vztah k tomu místu a k Berlínu vůbec - strávili jsme na té cestě asi měsíc, stihnuli jsme se tam pohádat někde ve stralsundu u moře takovou měrou, že jsme se tam rozešli a Blahoslav pak stopoval po Rujaně sám a sešli jsme se asi za týden v Berlíně. Naše práce ve Schlefgel spočívala v tom, že jsme s dvanácti postiženými - různými formami autismu, dawnovy nemoci a podobných ztěžkých hendikepů - pracovali na stavbě při opravách jejich ubytovacího zařízení - bylo to všechno moc přátelské a pěkné, jezdili jsme tam na kole a kamarádili se s těmi blázny - člověk si je přes počáteční odpor během chviličky zamiluje - obzvlášť si pamatuji na homosexuální dvojici dvou Juregenů - říkali jsem jim Jurgen her a Jurgen fra jeden byl obrovský a tlustý a druhý talkový malý plavovlasý blbeček jako Larurel, trávili den tím, že se snažili utéct personálu do sprch a oni je odtud s takovým klidným způsobem odháněli - asi tak jako když napomínáš děti, když dělají něco špatně. Každý z těch dvou magorů měl svoje vlastní rádio, tranzistorové, a s tím chodili. Jeden měl černé a jeden bílé, a tak se procházeli kolem baráku. Jednoho dne pro ně udělali pouť a svezli v barkasech asi tři stovky podobně situovaných chlapíků na jedno místo - a přivezli jim tam kolotoče a houpačky. Pršelo, na tom plácku bylo strašně bahna a v tom se ty neuvěřitelné děti točily na těch kolotočích - bylo to jak z Jeronýma bosche do teď na to vzpomínáme - také z tohoto dne excistovala fotografie- - chtěl bych se pustit s Blahoslavem do hledání nejstaršího dokumentu, který se nám podaří najít. [22.7.10 7:42:01] Josef Daněk: O situacionistech jsem poprvé slyšel na téže vysoké škole jako ty, a to ve stejné době od Blahoslava. Ten se o nich také dozvídal během našich prvních cest do Anglie - snad o něco málo dříve v Německu. [22.7.10 7:42:22] Josef Daněk: Celá osmdesátá léta jsme o nich neměli ani páru. [22.7.10 7:42:57] Josef Daněk: Dokonce i toho Boudníka jsme vnímali spíš tím Hrabalovským literárním výkladem, ne jako uměleckou formu AKCE [22.7.10 7:43:15] Josef Daněk: OD SEDLÁČKŮ JSDEM MĚLI PŘRD [22.7.10 7:43:32] klimova.barbora: přrd?? [22.7.10 7:43:44] Josef Daněk: jo [22.7.10 7:43:48] Josef Daněk: ne [22.7.10 7:44:03] Josef Daněk: Především, jsem chtěl napsat. [22.7.10 7:44:38] Josef Daněk: Kdybys viděla, jak je tady špatně vidět, tak by ses nedivila, že píšu přírd. [22.7.10 7:45:10] klimova.barbora: Jen nevím, jestli je to prd, nebo před, [22.7.10 7:45:13] klimova.barbora: to je vše. [22.7.10 7:46:21] klimova.barbora: Při cestách jste se taky k nějakému umění dostali?? Jak to bylo možné cestovat za prací?? To byl nějaký socialistický program?? [22.7.10 7:49:58] Josef Daněk: Především informace o různých podobách akce soudobé formou a jeden umělec taky udělal........ale to stačilo, byla to spousta nápadů - tehdy jsme nevěděli, že ty informace putovaly předtím od Valocha a ten je zase měl z tehdy důležitých zdrojů. Na konci této řady byli moji spolubydlící na internátě, kterým jsem o těchto nových podobách umění zasvěceně vykládal večer na ložnici - spalo nás tam asi deset nebo kolik. Takže přinejmenším to muselo být tak, že jsem už v těch šestnácti nějaké informace měl. [22.7.10 7:50:15] Josef Daněk: Dějiny umění se tehdy na škole nedostaly dál než k expresionismu. [22.7.10 7:54:18] Josef Daněk: Futuristy jsme samozřejmě znali, ale to byla přeci jen dávná historie, ale díky tomu živému zdroji od Sedláčků se občas podařilo prolomit takovou tu přitrouble středoškolskou rovinu výkladu dějin umění nějakým pozoruhodným autentikem, například jsme nějak mluvili o tom, že český překlad názvu [22.7.10 7:54:22] Josef Daněk: nějaké [22.7.10 7:59:22] Josef Daněk: Picasovy literární práce, který zněl Touhas chycená za ocas, by se vlastně podle původního originálu mělo správněji překládat jako Touha chycená za čuráka - ale pamatuju se, že nás na tom nebavilo to sprosté slovo, ale to náhlé zreálnění, došlo mi to tehdy třeba v souvislosti s Ovidiovým Uměním milovat - které také obsahuje některé praktické rady, týkající se těchto mírně tabuizovaných témat a byly to takové první pocity spojené s vědomím, že svět je v nějakém smyslu stejný po staletí - to bylo uklidňující. [22.7.10 8:03:38] Josef Daněk: S uměním jsem se v Německu nesetkávali - vyjma ovšem návštěvy galerií na muse insel - s jednou polskou dívčinou jsme si tam přeložili několik textů Czeslava Niemena, poslouchali jsme tehdy také Marka Grechutu. [22.7.10 8:05:06] Josef Daněk: Moc nám nešly jazyky - to mne vždycky chytá vztek, když si na to vzpomenu, co to bylo za hovadinu, ty komunistické školy - jak se jim mohlo podAŘIT NENAUČIT VČAS [22.7.10 8:05:57] Josef Daněk: včas nějaký jazyk takové pilné a vědychtivé kluky, jako jsme byli my dva - to je opravdu zázrak komunistického pedagogického mistrovství. [22.7.10 8:09:26] Josef Daněk: To cestování za prací bylo takhle: existovala A DODNES existuje aktivita nazvaná Aktion zuhnezeichnen - to je akce smíření. Vznikla brzy po druhé světové válce jako hledání cest k obrodě šíleně zdevastovaných vztahů mezi národy po tom, co se stalo. Původní myšlenka byla taková, že němečtí mladí lidé z evan [22.7.10 8:09:30] klimova.barbora: kam jste ještě cestovali?? a jak jste se teda dorozumívali?? [22.7.10 8:10:46] Josef Daněk: gelického prostředí budou jezdit do zemí, kde válka poničila kostely a budou tam bezplatně několik hodin denně pracovat na jejich opravě a za to jim místní věřící poskytnou nocleh stravu a udělají jim nějaký kulturní program. [22.7.10 8:14:26] Josef Daněk: Po vzniku DDR to komunisté zakázali - protože "východní Němci válku nezpůsobili a nemají se proč omlouvat" a Action zuhnezaeichnen na to zareagovala dokonale rafinovaně tak, že tedy dobrá, že budou jezdit lidé z jiných zemí zadarmo pracovat do Německa....... zní to jako praštěný vtip, ale ono to vůbec nebylo hloupé.. přeci nešlo o to, kde se to setkání mladých lidí uskuteční - šlo o to momálě lidsky komunikovat a navzájem si pomáhat - byla to a je to vlastně pořád moc sympatická akce. S [22.7.10 8:15:59] Josef Daněk: tou rošťáckou přesmyčkou se podařilo obejít komunistické zákony a fungovalo to krásně. Nám to dalo možnost cestovat. [22.7.10 8:19:06] Josef Daněk: Nakonec ještě když jsem ve čtyřiceti konečně rozhodl, že se naučím anglicky - a měl jsem veliký problém, jak se dostat k nějakému živému jazyku - vymysleli jsme s Blahoslavem ještě jednu takovou kuriozní cestu na brigádu Aktion zuhnezeeichnen - byly jsme tam mezi ostatními účastníky, kterým bylo kolem osmnácti, dost výstřední, ale byl to první pokus mluvit anglicky a měl pro mne velikou cenu. [22.7.10 8:19:20] Josef Daněk: Ale to bylo v roce 2002. [22.7.10 8:31:35] Josef Daněk: Podobně důležité byly také brigádnické pobyty na Vranově. Byl jsem tam myslím dvakrát nebo třikrát na čtrnáct dnů nebo na tři týdny a byly to, [22.7.10 8:37:47] Josef Daněk: byla to možnost být někde s Blaholsavem společně - už jsem říkal, že na jednu z těch brigád přijel se sedmdesáti knížkama v kufru. Vypadal hrozně seriozně a přitom byl schopný pustit se do všelijakých lumpáren - vzpomínám si, jak jsme například natahali při nějakém pálení odpadů tak velkou hromadu térového papíru, že sloup dýmu měl v průměru deset metrů, výšku mnoha desítek metrů - vypadalo to, jako když hoří hrad, dělníci kvůli tomu museli dolů z lešení, byla obava z výjezdu hasičů a ještě ke všemu ohořela jabloň tak, že měla na jedné polovině pečená jablka a lví podíl na tom zvětšení ohně jsem neměl ani tak já, od něhož by se to čekALO, ale právě ten solidní Blahoslav, tak jestli by ho někdo dokázal nemilovat. [22.7.10 8:39:22] klimova.barbora: hehe. A na Vranově jste pracovali na rekonstrukci zámku?? [22.7.10 8:40:28] Josef Daněk: Jo, malovali jsme v modrém pokoji klasicistní tapety a když nebyla momentálně práce, tak jsme uklízeli - taky jsem neměl peníze, tak jsme vařili krupičnou kaši na kotlíku na ohni a vymyslel jsem nějaký recept, jak jíst šneky. [22.7.10 8:44:55] klimova.barbora: Jejda, takže to bylo neplacené?? Dělals to proto, abys mohl být s Blahoslavem v tomhle prostředí? [22.7.10 8:46:16] Josef Daněk:Ne, to bylo placené, ale peníze jsme dostali až po skončení, ale dělal jsem to proto, abych mohl být s Blahoslavem. Na tom místě kde, moc nezáleželo. Ale bylo to pěkné místo - prolezli jsme tam sklepy a půdy těch barokních staveb, to bylo samozřejmě fascinující. Po zbytek léta jsme se navštěvovali v Chýnově a v Boskovicích. [22.7.10 8:48:33] Josef Daněk: Ještě jsem se chtěl zmínit o souboru Blahoslavových tisků - vznikal docela organicky jako původně dětské práce ve sboru - pozvánky na všelijaké přednášky a nebo církevní slavnosti. [22.7.10 8:50:43] Josef Daněk: V duchu církevně pedagogické osvěty na nich byl vždycky nějaký více nebo méně protivný obrázek z Bible a třeba nějaké moudro. To byl jakýsi mustr, vzor pro výtvarnou podobu prvních akcí. Krác [22.7.10 8:50:59] Josef Daněk: krác - to je taky dobré slovo. [22.7.10 8:54:30] Josef Daněk: Krátce řečeno, počátkem osmdesátých let jsme se z církevního prostoru prakticky vymanili, vyjma několika krátkých návratů, spíš z nějakého praktického důvodu jsme na ně více méně zanevřeli, když jsme začali pak dělat skutečně nějaké akce, už jsme navenek neměli s církví konkrétní vztah - vypadalo to nanejvýš jako parodie, ale ve skutečnosti to bylo jenom takové zrcadlově obrácené pokračování. [22.7.10 9:12:25] klimova.barbora: Promiň, to už bylo po studiích, Blahoslavově vojně?? Asi to nebylo rozhodnutí ze dne na den, ale pozvolný proces, že? [22.7.10 9:13:47] Josef Daněk: Náběhy na přehoupnutí byly nenápadné a přicházely tak jak jsem říkal postupně - hry na horách °1976, návštěvy Sedláčkových od 1976, natáčení v rouře, elipsy v parku, 30 stejných koní 1977, 78-79 kulminující náboženské zanícení, v roce 1980 mi bylo devatenáct ukončením střední školy nám skončila luxusní možnost zabývat se tím, co jsme chtěli dělat a opouštěli jsem ji oba s pocitem téměř prohry, školy byly z různých důvodů nedostupné, cítili jsme to všechno možná jako nespravedlnost, ale hlavně spíš jako trápení, myslím, že jsme nikdy neprožívali žádné roky studentského života zábavy, nesportovali jsme, chodili jsme ohyzdně oblečení, neměli jsme žádné vyhlídky, moji rodiče měli skutečné důvody být vyděšení. [22.7.10 9:15:15] Josef Daněk: A na druhé straně bylo úplné štěstí z těch nekonečných společných hovorů a nové naděje, že spolu něco uděláme, co nás bude bavit. [22.7.10 9:15:43] Josef Daněk: To nás drželo pohromadě. [22.7.10 9:16:22] klimova.barbora: Kde jste tehdy zakotvili? Ty na Ped.F. a Blahoslav na vojně?? [22.7.10 9:17:11] Josef Daněk: Ve skutečnosti ty roky na střední škole byly ohromně intenzivní - nestihl jsem ani vyjmenovat a nebo podrobněji zmínit Zhoře, Pitínského -ale to byl vrstevník, Romana Švandu a spoustu dalších. [22.7.10 9:17:32] klimova.barbora: Tak povídej. [22.7.10 9:17:39] Josef Daněk: Já jsem z Brna odešel a začal jsem pracovat v keramické továrně v Praze. [22.7.10 9:17:47] klimova.barbora: Kde jste se potkali s Pitinským?? [22.7.10 9:18:24] Josef Daněk: V knihovně, on pracoval jako knihovník [22.7.10 9:18:35] Josef Daněk: v akademické kavárně [22.7.10 9:22:36] Josef Daněk: v roce 1978 udělali divadlo, které se jmenovalo Lyrické agrese, nebo ta hra se tak jmenovala, to byl dávný předobraz Ochotnického kroužku, my jsme k nim přímo nepatřili, ale potkávali jsme je na Laitnerce, kde zkoušeli -,my jsme tam chodili kreslit baletky. Se Zdeňkem jsme se kamarádili, protože měl rád ruskou literaturu, tak o tom jsme si hlavně povídal i- ale to pak hlavně až v osmdesátých letech, v těch sedmdesátých jsme se asi jen tak potkali - jenom že se to už od té doby dalo vystopovAT. [22.7.10 9:23:42] Josef Daněk: K tomu okruhu patřil Laco Garaj, Rosťa Čuřík, Roman Švanda, [22.7.10 9:27:46] Josef Daněk: musím končit, mám toho tady hodně.....stejně mne k těm sedmdesátým letům teď už nic nenapadá, ale zkusím pátrat po nějakých podrobnostech, snad se podaří najít nějako malou reálii - opravdu nevím, ale budu to zkoušet až přijedu domů. V tomhle psaní bych teď raději pokračoval ve stejném tempu dál počátkem osmdesátých let a pak se zase třeba vrátím. Ale kdykoli se zeptej. Nevadí mi se vracet a připadá mi to dobré psát všechno, i když tam třeba budou teď chyby v datacích. [22.7.10 9:30:33] klimova.barbora: Ano, souhlasím. [22.7.10 9:30:38] klimova.barbora: Tak zatím. [22.7.10 9:30:56] Josef Daněk: Ahoj. [23.7.10 7:22:00] Josef Daněk: Všechno, co popisuji, jsou samozřejmě pořád vytržené detaily a ty pokusy hodnotit to nějak, jsou vždycky zavádějící, jenomže bez nich to taky nejde, protože už jenom výběr detailů je hodnocení a navíc už jenom jazyk sám a jeho povaha každé sdělení všelijak komplikuje, že je v něm vlastně jakékoli pravdivé sdělení /skoro?/ nemožné. Určitou šanci vidím v tom, že se slova neberou doslova, ale jako součást hry a sdělením je spíš spolubytí s někým při slovech než samo sdělení. Rozvzpomínání se na takhle staré věci, ale ostatně s pokusem vzpomenout si, kdo co řekl přesně při posledním setkání, je nakonec vždycky vymýšlením něčeho nového na staré téma Tento pohled na možnosti verbální komunikace jsme postupně čím dál vědoměji považovali za fakt, se kterým je třeba se smířit a brzy se stal základem naší společné práce. Všechno, co jsme dělali, byla textová hra, Jirka Valoch v jistém textu napsal něco v tom smyslu, že jsme poměřovali svůj život na umění nějak v tom smyslu, že jsem jej - ten reálný život za umění prohlásili - například své studium pedagogických věd - kterým jsme říkali královna popelka věd a která nám byla zdrojem pohoršení, zuřivosti a temného veselí po mnoho let. Ale mně se dnes zdá tento výklad takový moc konceptuální, takový jakoby fascinovaný experimentem. Naše motivace byly jiné - to co, jsme dělali my, prostě divoká hra, jejím smyslem bylo rozvolnit všechny hranice. To, co po nás chtěli, byla hovadina. Jako děti jsme se nějakou dobu snažili to dělat a opravdu jsme dělali, co jsme mohli - Blahoslav mi říkal o svém dávném zážitku z podivnosti světa, když mu rodiče nechtěli dovolit, aby vystavil hezky namalovanou Auroru za oknem na faře / nevím, jestli je to symbol ještě dnes dostatečně známý - Aurora byl křižník na Něvě, který výstřelem odstartoval bolševickou revoluci. A to byl jenom začátek. pak se zjistilo, že v hlavách tehdy dospělých lidí existují po třísknutí od sovětských tanků nějaké neviditelné roviny přípustných pravd, a magořivý způsob jejich vzájemného uspořádání mnohonásobně přesahoval obvyklou míru společenského předstírání, která je obvyklá vždycky a všude na světě. To, co měli v sobě lidé v Čechách, mi do teď připadá mimo představu. Začalo to tím, že se do kostela muselo, ale také nesmělo chodit a zároveň se to muselo a nesmělo tajit před cizími lidmi a také před učiteli, kteří v jiných věcech - jako například v otázkách domácích úkolů byli s rodiči zajedno, v oficiálních dětských filmech ovšem učitelé vystupovali jako potomci, kteří nechápali upřímnou dětskou dělat rošťárny a naopak třeba Rychlé šípy navzdory svému sentimentálně paranoidnímu moralismu byly zakázány. Když jsme začali dospívat, ukázalo se, že jsou ještě další problémy. Prarodiče nám velmi autenticky vysvětlili, že máme být velmi opatrní v důvěře k příkladu západních zemí a pořád je dobré si pamatovat, jak nás zradili a vyprdli se na nás, když nás ohrožoval Hitler, /mimochodem válka skončila právě patnáct let před tím, než jsem se narodil, takže to zase nebylo tak dávno- /začátek byl jako je teď od Listopadové revoluce/ [23.7.10 7:29:18] Josef Daněk: o vztahu k Němcům ani nemluvím - viděl jsem desítky válečných filmů, ale hlavně jsem mluvil se spoustou lidí, kteří všechny ty hrůzy zažili, na Rusy se právě moc spoléhat nedalo, když právě prováděli vojenské operace na našem území a jednu chvíli to vypadalo, že jestli se něco semele, tak nás klidně vystěhují všechny do kriminálu na Sibiř a nechají pomalu zmrznout. Rakušáci vypadali poměrně lákavě, ale jenom do chvíle dokud si člověk neuvědomil, že to není ani sto let, co se obrozenci semkli jako jeden muž, aby se mu vůbec ubránili - a kromě toho všeho jsem stejně nikam nesměli, skoro nikdo neuměl žádný jazyk. [23.7.10 7:33:15] Josef Daněk: Dalším hrozným jevem byla podlá a systematická likvidace výjimečných a vzdělaných lidí po roce 1970. První roky normalizace musely být v tomhle smyslu strašné, a já se vůbec nedivím, že z toho generace mojich rodičů musela být šílená, a také jsem poslední, kdo by jí něco vyčítal, já jenom vysvětluji, proč došlo k tomu, že se celé naše umělecké i osobní fungování pořád jako vracelo jak můra k lampě k otázce, jak všechny tyhle nerozluštitelné bláznoviny poslat do.... [23.7.10 7:40:00] Josef Daněk: To, co bylo pro nás asi nejhorší kromě nedostatku možnosti cestovat, která ovšem souvisela, byla nemožnost rozluštit kryptostruktury uvnitř tehdy vznikajících odborných a studijních textů. Opakovaně jsme naráželi na to, že jsme ve všem nacházeli ideologií infikované věty a odkládali takovou věc s naprostým znechucením a zklamáním. Nebylo v našich silách pochopit, co je do knih vloženo jako úlitba úřadům a co je vyjádřením autentického postoje autora - já už si dneska myslím, že to chudáci nevěděli ani oni sami. Jiří Havlíček později nám pomáhal pochopit, jak se dají i z takových textů vypreparovat roviny odborné, na ideologii nezávislé, ale tehdy jsme tomu nemohli moc přijít na chuť. Daleko víc nás lákalo zbavit se toho všeho nějak najednou a rychle. V úvahu připadala emigrace - plánoval jsem ji tehdy zcela vážně, a to že, k ní nedošlo způsobil o [23.7.10 7:40:14] Josef Daněk: rok později vztah s mojí první ženou. [23.7.10 7:43:55] Josef Daněk: Ale měl jsem k ní už romantický souhlas nejmladšího bráchy - vědělo se že, emigrace způsobí ostatním členům rodiny potíže. Jinak jsem byl jak v transu - je to hrozné, ale na to, co by taková věc způsobila mým rodičům, jsem nějak nepomyslel. Teď už to asi nespravím..... [23.7.10 7:45:36] Josef Daněk: Tak tohle byl takový půdorys obecných pocitů, ze kterých se postupně [23.7.10 7:47:17] Josef Daněk: připravovalo něco jako erupce odmítnutí všeho. Teď toho nechám a později si zase zkusím vzpomenout na nějaké konkrétní detaily, spojené s mým přestěhováním do Štěchovic. [23.7.10 7:59:01] Josef Daněk: Jenom ještě poznámka - podezření z komunisitické infiltrace se týkala i našeho vztahu k církvím, věděli jsme o nechutné podobě Pacem in teris -což byla nějaká estébácká infiltrační aktivita uvnitř katolického okruhu, a praxe vyjednávání s církevními tajemníky u evangelických církví a později všelijaké zvláštní kombinace loajality ke státu a náboženského fundamentalismu, se kterými jsme se setkávali u některých církví, nás také odpuzovaly - O práci disidentů jsme věděli a obdivovali ji- \Chartu jme četli v samizdatu hned v roce 77, ale počátkem osmdesátých let jsme neměli přímou možnost být s těmito okruhy ve spojení, a taky jsme na to asi byli přece jenom mladí, aby se s námi někdo vážně bavil o takových nebezpečných věcech, takže to nám aktuálně moc nepomáhalo. [23.7.10 7:59:49] Josef Daněk: Tak a teď opravdu končím, mám toho tady hodně - vernisáž naší výstavy je zítra a musím ještě [23.7.10 8:00:12] Josef Daněk: ještě zařídit spoustu věcí, J. [24.7.10 8:41:04] Josef Daněk: Existovaly ovšem také některé poněkud nebezpečné osobní příklady a radikální myšlenkové struktury, které se nám jen jakýmsi zázrakem nepodařilo následovat tak důsledně, jak jsem si třeba představoval, takže se nám podařilo tu první dobu v Brně, která byla vlastně spíš jakousi poslední etapou dětství, přežít. [24.7.10 8:50:35] Josef Daněk: Samotný fascinující vzor Hrabalova Něžného barbara byl sice návod jak se umění věnovat naplno a vykašlat se při tom na struktury, které z něj dělaly výsadu pro úzkou na komunisticko -estébácký způsob prolezlou skupinku vyvolených, ale byla to také oslava pijácké rezignace na běh tohoto světa. A to byl jen jeden příklad. Podobně se, jak už to v takových případech bývá, začaly kolem nás rojit. [24.7.10 8:52:25] Josef Daněk: V těch smutných těžkých kalných dnech, psal Vilém Mathesius /Zpěvy staré Číny/ já piji, co mi stačí dech, doby se propíjím hluší bych zachránil svou duši. [24.7.10 8:57:34] Josef Daněk: To byla kolem šestnáctého roku jedna z mých milovaných sbírek, a brzy jsem objevil další Omara Chájámu,/ perský básník/ který radil totéž, četl jsem si ce té Paltonovu radu, aby se s tímto způsobem nakládání s časem začalo až ve stáří, ale to [24.7.10 9:03:23] Josef Daněk: se mi asi nezdálo nutné, čekat tak dlouho. Některá z těch doporučení vypadala na první pohled méně šlompácky, ale domyšleno to bylo totéž, nebo přesněji také můj příklon k hospodskému přebývání nebyl jen jednoduše pití- teď mám na mysli verše z Goethových Elegií z Mariánských lázní - poněkud kostrbatý překlad, který jsem měl k dispozici, říkal toto: “Kéž okamžiku oko v oku stojíš, a pak si svůj, pak jsi jak dítě, pak nelze [24.7.10 9:03:32] Josef Daněk: přemoci tě. [24.7.10 9:07:26] Josef Daněk: Křesťanská tradice samotná je plná příkladů rezignace na tento svět- myslím. že jsem při nějaké biblické přednášce slyšel, že je to pávě jeden ze znaků, který ji odlišuje od předchozí podoby - židovského starého zákona, v němž se Boží přízeň projevuje bohatstvím a úspěchem . [24.7.10 9:08:26] Josef Daněk: Společnost, která tě nenchá normálně se rozvíjet v takovém tom horizontálním "přízemním" a praktickém smyslu, tě [24.7.10 9:08:29] Josef Daněk: č [24.7.10 9:40:45] Josef Daněk: tlačí do podzemí a do všelijakých překotných sublimací do nějakého prostoru v nadhlavníku. Navíc křesťanství je bytostně spojeno s představou dobrovolné oběti. A evangelické klima je náchylné si tu oběť představovat velmi realisticky v civilním světě - ve všednodenních kulisách - to všechno vytvářelo myšlenkový prostor, ve kterém měla největší zásadní význam autenticita vnitřního rozhodnutí. Pět let, které následovaly, to byl jako pokus vystřelit se do kosmu. To, že nebyl ten fatální start na žádný plánovaný způsob realizován, byla zásluha Hanky, která mne vrátila na zem, alespoň v tom nejzákladnějším smyslu a v té míře, ve které to šlo. To jsem ale zase o krok předběhl. Pořád jsem ještě nemluvil o tom roce 80 - 81 [24.7.10 9:42:45] Josef Daněk: Kdy jsem byl ve Štěchovicích a pracoval v keramické továrně a Blahoslav byl na vojně, 5.41 ráno neděle 24-11.2010 [25.7.10 5:54:03] Josef Daněk: Pocit, že je potřeba být v Praze, nesouvisel s žádnou konkrétní představou, co bych tam chtěl dělat, ale bylo to něco samozřejmého. Jinak jsem ale nedělal nic proto abych se s někým setkal nebo něco viděl. Chtěl jsem tam jenom být. Mimochodem úplně stejně jako jsem potom o dvacet let později chtěl být v Anglii. Prostě nechtěl jsem být jenom pořád v Brně. Moravská pluralita center mne vždycky bavila, ale v mé potřebě být v Praze nebylo nic z nějaké touhy po kariéře - mimochodem myslím, že pokud skutečně je rozumné mluvit o něčem jako je specificky české cítění nebo chování, jak se mluví o mentalitách, tak asi pocit jedinečného, centrálního významu Prahy, je v Čechách mnohem silnější než ušlechtilá myšlenka plurality, a podléhají mu všichni bez výjimky, i ti, kteří centralismus vědomě odmítají. Já pocházím z jižních Čech a v mém cítění je Praha centrum, samozřejmě, naopak cesta do Brna, jakkoli dlouhá, je tak trochu dlouhý výlet - píšu to takhle obšírně a dlouho, protože jsem se v Brně setkal s kritikou u mnoha kamarádů a známých kvůli oběma svým odchodům do Prahy, ale já jsem tam ani jednou nešel za žádnou kariérou a až na výjimky jsem se tam celkem s nikým, čemu se teď říká česká výtvarná scéna/ poznámka mimo: jako kdyby sme všichni byli součástí nějakého muzikálu./ Česká výtvarná obec, která by mne bývala zajímala víc než nějaká scéna v té době, na kterou se teď zkouším rozvzpomenout, byla taková nějaká celá zaizolovaná . Při hledání práce jsem to nějak zamotal a nakonec jsem po nějakém bloudění našel práci ne v Praze, ale ve Štěchovicích - to je asi třicet kilometrů ze Smíchova směrem na jih. Tam jsem pracoval v keramické továrně, zpočátku to bylo nové, tak mne to docela bavilo, ale měl jsem málo času na kreslení a na čtení, tak jsem chodil do práce čím dál víc nepořádně, takže jsem postupně bral méně a méně - popravdě řečeno jsem moc nechápal, proč bych se měl zabývat něčím takovým, jako je nalévání hliněné masy do nesmyslných váziček nebo plaket. Četl jsem hodně, hlavně ruské klasiky, také nějakou hermatickou literaturu, snažil jsem se hrát na kytaru, měl jsem jen jednoho kamaráda T. Kunc, velice dobrého člověka asi o osm let staršího, byl na mne hodný, bydlel jsem na nějaké ubytovně v takovém ligusáku, bylo to ošklivé, ale měl jsem tam pokoj sám pro sebe a práci přes dvorek a nebyly tam žádné píchačky, tak to mohlo být docela snesitelné, ale já jsem tehdy nebyl na rutinní práci - já jsem to nechtěl dělat, mně to připadalo jako křivda. Chystal jsem se tajně na tu emigraci, kreslil jsem a zkoušel něco psát. Když už mám trávit čas manuelní prací, tak aspoň v Americe a ne ve Štěchovicích, kde řvou ožralí trampi v hospodě maminko mámo šel bych rád na chvilku k vám si poplakat a byli by tě schopní mlátit, kdybys je při tom jejich kňučení rušila. Postupně jsem práci v dílně čím dál víc odbýval, nakonec mi platili asi jenom tisíc korun, protože jsem neplnil normy. Měl jsem ale spoustu času pro sebe, továrna byla kousek od vsi, tak jsem nikam moc nechodil, jenom na oběd ke Šplíchalům - takové staré dvojici hospodských, kteří přes zimu hospodu zavřeli, ale mne si vzali skoro jako do rodiny - na obědy sedávali jsem s nimi v prázdné hospodě, bylo to moc pěkné. Měli mne rádi. V tom svém pokoji jsem dělal, co mne bavilo. Stěny jsme vymalovali temperami - hlavně Tonda - mne problémy, ale sprácovouz nelákaly, ale pamatuju se, že jsem si tam jednou nanosil listí a udělal si tam takovou žlutou podlahu a nebo jsem také stavěl jakési podivné instalace ve skříních - vyplňovaly celý prostor skříně a kombinovaly všelijaké přírodniny, lampy a věci z železářství - a kreslil jsem - mrzí mne, že jsem nic z toho nikdy nevyfotil, ale já jsem začal dělat fotky až v roce 2006 mobilem. Do té doby jsem nikdy žádný foťák neměl a nikdy žádnou fotku neudělal. Vzpomínám si na to okno, u kterého jsem na pokoji seděl - působilo to všechno asi dost podivínsky - jedna sousedka mi tam našla nějakou místní dívčinu a pořád nás nějak dávala dohromady - ale já jsem vůbec nebral vážně možnost, že tohle polopoustevnické přebývání by mohlo být něco jiného než soustředění a čekání, až se naskytne nějaká možnost, jak věci radikálně změnit, . [25.7.10 6:19:18] Josef Daněk: Moje potřeba se soustředit na svoje vlastní hledání se v té době proměnila v naprosté sobectví. Zkoušel jsem psát text - dostal se ale jen k několika stránkám - v němž vystupoval kocour, který se jmenoval Matyáš Hurry - jméno mne jen tak napadlo a anglicky jsem neuměl ani slovo, ale shodou okolností to bylo zcela příznačné pro můj tehdejší postup - rval jsem všechno tak nějak přecitlivěle na sílu - ale to možná souvisí s věkem mnohem víc, než s nějakou mojí výjimečnou mírou potrhlosti. Fakt, že Blahoslav skutečně musí pobývat v nějakých kasárnách a úplně změnit to, čím se zabývá, mi připadal neuvěřitelný. V mém odporu k vojenské službě v komunistické armádě hrála stejnou roli nechuť ke komunistům jako k organizovanému trávení času vůbec, ale hlavně jsem na to neměl čas. Představa, že bych se zabýval něčím takovým, jako udělat si z toho "veget", jsem cítil hlavně jako [25.7.10 6:20:04] Josef Daněk: zločin na sobě a nechat se k tomu přinutit bylo podle mého to nejhorší ponížení. [25.7.10 6:30:56 | Upraveno 6:33:55] Josef Daněk: Posedávat v hospodě s velmi podezřelou nebo dokonce co nejbarvitější společností mi nijak ponižující nepřipadalo, tak jsem se tomu věnoval vydatně. Ale pořád jsem měl hodně času na sebe na kreslení a na čtení. Také tady ovšem představa ateliéru byla docela mimo realitu. Během ročního pobytu ve Štěchovicích jsem už do kostela nechodil, a i když jsem se ještě hodně modlil a hodně četl biblické knihy, už to byl začátek mojí neschopnosti smířit se s podobou církevního prostředí, na hrozně dlouhou dobu jsem je opustil - s malými výjimkami až do roku 2000, kdy jsem se teprve nejdříve na tři roky a pak ještě po další přestávce, znovu vrátil k pravidelné účasti na mši. Blahoslav to měl tak nějak podobně, jenom to možná nebylo tak nápadně vidět, protože byl přeci jenom blíž rodině. [25.7.10 6:44:00] Josef Daněk: Nástupy na vojnu bývaly na počátku října, a já měl odklad na rok, takže čas mne začal nepříjemně tlačit. Asi to byla chyba, ale nebylo tehdy v mých silách uvědomit si, že možnost studovat některou ze dvou (v Praze / anebo potom v Bratislavě fungujících škol reálně existuje/ v mých očích to bylo zcela marné se o něco takového pokoušet - možná jsem měl také naprostou pravdu - nebylo to reálné - v každém případě bylo třeba spěchat, protože představa, že se docela snadno mohu za několik měsíců octnout v prostředí, kde na mne bude někdo bezdůvodně řvát a už s tím pak nepůjde nic dělat, to se neslučovalo s mojí obezřetnou metodou samostatné /trošinku vlčí/ existence. Pedagogická fakulta byla v této souvislosti velká šance na oddálení nejhoršího nebezpečí. [25.7.10 6:59:47] Josef Daněk: Bylo mi to od počátku odporné hlavně proto že ale, někdy počátkem roku jsem podnikl první kroky, abych pojistil tento plán a přes Bernarda Růžičku, milého kamaráda, kterého jsem pak bohužel po několika letech docela ztratil ze zřetele - byl to tehdy takový zahloubaný rybář a čtenář Dostojevského - jsem si vyřídil formality s přihláškou a skutečně jsem odjel na zkoušky s tím, že budu studovat na učitele češtiny a kreslení. Pamatuji si, že Igor Zhoř, kterého jsem tehdy navštívil, to neschvaloval, říkal mi, že to, co dělám ,je úplný nesmysl, asi mu připadalo, že bylo lepší ztratit dva roky, než se nechat pomalu okrádat o čas po léta, ale neposlechl jsem ho. O něco později mi napsali, že mne nevzali a že jsou ještě místa na oborou pro učitele ruštiny. To se mi zalíbilo, protože hlavním důvodem mého odporu k Pedagogické fakultě, byla její banálnost - očekával jsem poněkud výjimečnější osud - ale studovat ruštinu v době, kdy celý národ Rusko tak nějak prapodivně nesnášel a zároveň uznával, to už mi nepřipadalo tak zlé - to jsem cítil jako [25.7.10 7:00:03] Josef Daněk: docela dobrý plán. [25.7.10 7:10:19] Josef Daněk: Celý můj dlouholetý pobyt tam bylo pak jedno temné šílenství, se kterým jsem se do dneska nevyrovnal a kterému zcela nerozumím. Nějakým způsobem jsem to prostředí využíval i zneužíval, svojí vinou nebo cizí vinou nebo ničí vinou jsem se tam pak motal a opatrně a systematicky sbíral odporná potvrzení o tom, že můj zdravotní stav neumožňuje abych se šel flákat do armády. Choval jsem se tam jako všude, způsobem, který mixuje dlouhodobou zcela racionální a promyšlenou opatrnost a hraní na jistotu s huronskými úlety a upřímně neutilitárními vztahy a gesty, s povahou, kterou když se snažím být trochu sebekritický, popisuji jako povahu jezevčickou. [25.7.10 7:11:47] Josef Daněk: Cítil jsem fakultu trvale jako past, do které jsem ne zcela vlastní vinou upadl. [25.7.10 7:12:02] Josef Daněk: Na ruštinu mne vzali. [25.7.10 7:13:07] Josef Daněk: Léto předtím jsem trávil dovolenou na zahradě s mým otcem, který mne obětavě učil základy ruštiny, které jsem na umělecké průmyslovce hodně [25.7.10 7:13:13] Josef Daněk: zanedbal. [25.7.10 7:15:16] Josef Daněk: Ale ani to nestačilo na příliš dobrý výkon u zkoušek a nevím, jestli je to opravdu možné - ale myslím, že jo, že mne tam vzali omylem, protože se moje výsledky spletly nějakým jiným člověkem podobného jména, ale třeba už je to jenom taková anekdota, že to tak bylo nevím. Já jsem tomu rozhodně věřil. [25.7.10 7:32:20] Josef Daněk: Po prvních měsících jsem propadl zoufalství - podoba tzv. studia byla tak strašná, že jsem tomu nemohl ani uvěřit. Představa, že je opravdu možné, abych chodil povinně na tělocvik nebo na branou výchovu, mi připadala jako z jiného světa - jenomže ona to nebyla ani tak vina té fakulty pro učitele, spíš to byla chyba v tom, že já jsem tam neměl co dělat, jenomže já jsem neměl co dělat nikde a přeci moje touhy a požadavky nebyly přitom nijak nesmírné - já jsem se chtěl učit něco rozumného, chtěl jsem kreslit a chtěl jsem cestovat a mluvit s lidmi, kteří se zabývají stejnými věcmi. Čechov napsal povídku o dítěti, které zabije kojence, protože ho nechají ho hlídat a nedovolí mu se vyspat. Tak trochu podobně mi připadala ta moje tehdejší situace, nedostatek něčeho docela přirozeného vyvolával stavy zvlčilosti, které už dostávaly často velmi nebezpečný směr. Bohudíky - je-li tady na místě děkovat se tento rozpor v mém případě vedl především k agresi sebezničující - ale i v tomto smyslu jsem měl za sebou výjimky - řada lidí to uměla prožívat nějak méně dramaticky, vzpomínám si třeba na příklad Ivo Sedláčka, nebo Zdeňka Plachého, nebo Petra Ingerleho, kteří se také v některé etapě života ocitli na téže fakultě a dokázali tam třeba idelaq systematicky pracovat v dosti rozvinutém souladu s danými poměry. Ale pro mne to byl jednolitý proud třeštivého a zavilého vzdoru. Po půl roce jsem dospěl do stádia "před koncem". V jistém smyslu to byla velice intenzivní doba. Po návratu ze Štěchovic jsem se nastěhoval do téhož podnájmu ke svému bratranci Toníčkovi resp. ke dvěma jeptiškám. [25.7.10 7:37:21] Josef Daněk: Blahoslav byl ještě na vojně, nějak čas u nás pobýval Petr Hön, kytarista, pak taky nějak divně končil myslím, v bytě řádila narkomanská parta, každou chvíli visel někdo s holým zadkem [25.7.10 7:37:32] Josef Daněk: ven z okna ve druhém patře [25.7.10 7:39:57] Josef Daněk: nebo něco podobného. Vzpomínám si, jak si jeden z těch kumpánů stěžoval, že nejede hodinu tramvaj a ani tam nedali žádnou ceduli a pak tu ceduli našel večer pod svojí postelí ještě s dalšími značkami, které noc předtím přitáhl domů cestou z nějakého veselí. [25.7.10 7:48:44] Josef Daněk: Pořád jsem ovšem kreslil a psal a doufal, že to nějak projde. Toníček si pak - už teď nevím jak a proč to bylo - našel nový podnájem a já jsem v lednu zjistil, že jsem sice udělal všechny povinné zkoušky kromě jediné, ale že to tím pádem bude stresující až do léta a pak hlavně, že nemám zápočet z toho tělocviku a z kresby, které jsem prostě nebyl schopen brát v té podobě, jak probíhaly, na vědomí a že se můj plán se studiem ruštiny hroutí. Myslím, že byl prosinec 1981 nebo leden 1982, když jsem došel ke konečnému součtu, ze kterého mi vycházelo, že mám před sebou právě deset měsíců do doby, než mne armáda znovu povolá a rozhodl jsem se, že těchto deset měsíců [25.7.10 7:49:17] Josef Daněk: použiju výhradně k soustředění na svoje vlastní starosti. [25.7.10 8:02:26] Josef Daněk: Od první nejradikálnější varianty tohoto rozhodnutí mne bohudíky odvrátil Toníček. Šťastnou náhodou mne potkal poblíž nádraží - chystal jsem se právě odjet do Prahy, vyhledat společnost svých dosti bizardních přátel a vplynout do jejich toxikovaného bezčasí na tak dlouhou dobu, dokud to podmínky dovolí. Odhadoval jsem to do konce roku, než se o mne začne zajímat policie a buď že do té doby uskutečním plán s emigrací anebo to zkusím ještě radikálněji, totiž tak, že se vykašlu i na tu emigraci, pojedu dál styl ulice - bezprostředně před tím jsem prodělal zkušenost, kterou sice nelze vážně nazývat pokusem o sebevraždu, nicméně rozhodně to bylo vážně míněno na toto téma. Výsledkem této zkušenosti bylo uklidňující vědomí, že také tato možnost existuje, kdyby se opravdu nedařilo nějak z té zamotané sítě unavujících nesmyslů vybřednout. Proti tomu byl nakonec ten plán s důstojným dožitím ještě docela rozumný. Pamatuji si, že jsem měl představu, že bych se zdravím mohl vydržet asi tak pět let - S tímto celkem realistickým, ale poněkud asociálním plánem jsem se vypravil na nádraží. Všechny své věci jsem předtím nanosil do jedné místnosti, a paní bytné jsem poprosil, aby nic z toho nevyhazovaly, ale to bylo jenom proto, že jsem se styděl jim říct, že už ty věci nechci . [25.7.10 8:04:34] Josef Daněk: Na tom nádraží jsem potkal Toníčka, ten se polekal, když jsem vylíčil, jak jsem rozhodnutý, odvedl mne alespoň pro tu noc k sobě na svůj nový privát a tam jsem se seznámil s Hankou. [25.7.10 10:35:48] Josef Daněk: Ahoj [25.7.10 10:35:59] Josef Daněk: Báro [25.7.10 10:36:37] Josef Daněk: Ježišmarjá, já dneska píšu jak po deseti pivech. [25.7.10 10:38:28] Josef Daněk: Vidím tě svítit, tak jsem tě chtěl jenom pozdravit a zeptat se tě, jestli vidíš změněnné písmo, nebo jestli se to zobrazuje jen u mne - píšu větším, protože na to malé jsem neviděl....... [25.7.10 10:43:52] klimova.barbora: Ahoj, vidím pořád stejné písmo, ale není problém, kopíruju to do textovéhosouboru, který jsem si teď navíc nechala vyčistit od překlepů jednou stážistkou z fildy, tak si to můžu v pohodě číst celé. [25.7.10 10:50:00] Josef Daněk: Tak fajn, já jsem asi na dvou místech vložil do textu odstavec připravený před tím ve wordovém souboru, bylo to proto, že jsem neměl v tuchvíli přístup k internetu, a kdybych to psal offline do chatu, mohl bych snadno jedním kliknutím ztratiz celý text - nebo alespoň myslím, že to tak je - vadí ti tenhle postup? Ptám se proto, že teď budu třeba několik týdnů bez internetu - v Chýnově ho mají jen v knihovně - a psal bych to tak – myslím, že text má stejný charakter, nekoriguji to ani jednou, jen tam není ta verifikace dat a času, tu bych musel udělt sám. Co myslíš? [25.7.10 10:57:33] klimova.barbora: Ne, je to úplně v pohodě, já se sem dostávám taky nepravidelně. A je to skvělý rituál, vždycky tady něco najít, jakkoli je to napsané. Myslím, že to rozhodně v rámci naší spolupráce dává smysl. [25.7.10 10:58:17] klimova.barbora: Jdu si přečíst texty,cod pátku jsem tu nebyla. [25.7.10 10:59:27] Josef Daněk: Tak jo já ti zase později během dne něco připíšu, měj se hezky, a taky budu rád, když mi napíšeš nějakou poznámku. Ale není to nutné, budu prostě popisovat co se dělo dál. [25.7.10 11:31:24] klimova.barbora: Ten nihilismus a hospodské žití jste s Blahoslavem před jeho nástupem na vojnu sdíleli?? Těším se, že se Blahoslava zeptám na to vojenské období. Mě fascinuje, jak na to maximálně omezující životní období řada osobností vzpomíná. (Myslím teď na Petra, ale třeba i filosofa Žižeka). Psals o dopisech, které ti Blahoslav posílal z vojny. Bylo to vzájemné, odepisoval jsi na ně? [25.7.10 12:18:04] klimova.barbora: Instalace ve Štechovicích jsi dělal čistě pro sebe? Nebo i pro návštěvníky tvého bydlení? [25.7.10 13:41:02] Josef Daněk:13:45 Ahoj Báro, dvě věci cítím v téhle chvíli problematicky. První souvisí s praktickou stránkou zacházení s textem. Myslel jsem, že to posílám jen tobě. Není to nějak velký problém, ale je to pro mne jiné - je to především otázka toho, jak se dokážu otevřít - něco jiného je, když mluvím s tebou, kterou znám a mám nějakým způsobem rád, a něco jiného na veřejnosti - třeba ti v textu nepřipadám dosud nijak příliš otevřený, ale já nejsem dítě počítačového světa a psané slovo má pro mne velkou závažnost - a to třeba i v tom nejzákladnějším smyslu, co se týká pravopisných chyb. Potřebuji se na tom, komu se text dostává do ruky, domlouvat - pokud bych měl pocit, že mluvím k někomu, koho neznám, zablokuje to ve mně jakkoli možnost psát otevřeně. Podobně na mne působí také slovo nihilismus, které tam používáš v souvislosti se mnou - nevím přesně, co tím myslíš, moc toho o nihilismu sám nevím - snad v té skutečné tradici, snad v její ruské podobě - není-li to totéž? Byl nihilismus nějakou krajní podobou ateistické statečnosti, v takové podobě bych se třeba k němu mohl vztahovat s obdivem, ale to, co se tím slovem myslívá obvykle, což je asi nejspíš nějaká nezacílená nanicovatost, kterou rozumní lidé odmítají, protože ví, že je to nesprávné, to cítím jako nařčení a hlavně jako naprosté nepochopení toho, co se pokouším docela upřímně vysvětlovat. Já ze sebe nechci dělat žádného hrdinu ani se vymlouvat na okolnosti, ale nihilismus ve smyslu člověka bez vůle, a to je ať chceš nebo nechceš ten význam, který ve slově pro většinu jeho uživatelů převládá, se mne netýká. Já jsem vždycky nejhlouběji uvnitř měl záměr a cíl, a pokud někdy mluvím o jeho ztrátě, mluvím o tom proto, abych se k tomu cíli vracel a hledal jeho skryté podoby tam, kde na povrchu nebyl vidět, abych se podivoval nad tím, jak zajímavě se můžou ty jednotlivé linky ve vlastním vědomí prolínat. Asi jsem malicherný, ale snažím se prozkoumávat své motivace v důležitých obdobích toho, jak jsem dospíval. Chci být pokud možno upřímný v zájmu věci, ale pokud to chápeš takhle, brání mi to mluvit otevřeně. Příště mi napíšeš, že to celé bylo tím, že se mi nechtělo dělat? [26.7.10 11:39:44] klimova.barbora: Ahoj Josefe, Dobře, že to píšeš. Je zajímavé, jak se v naší vzájemné komunikaci čas od času vynoří fatální nedorozumění. Skoro si říkám, že je pod povrchem všeho snažení. Předně - vůbec by mě nenapadlo, že by se tě očištění textu od překlepů cizí osobou, které mi prakticky pomohlo přečíst text od začátku do konce několikrát, mohlo dotknout. Vnímám to tak, že to celé úsilí komunikovat směřuje k veřejné prezentaci, která nabude ještě neurčenou podobu. Intimitu tohoto projevu jsem si docela neuvědomila. Omlouvám se, že jsem to udělala bez tvého svolení. Stejně tak neuváženě jsem užila slova nihilismus. Měla jsem dokonce pocit, že jsi ho sám v textu pro společenskou a osobní situaci, která tě přiměla uchýlení se do "toxikovaného bezčasí" a myšlenkám na ukončení života, užil. Uznávám, že jsem ho použila nevhodně, a omlouvám, se, jestli jsem tě tím urazila. Pokud to, že se nedostatečně vciťuju do tvého vyprávění nejde obejít vysvětlením, vůbec se nebudu zlobit, když jej přerušíme. [26.7.10 12:45:44] Josef Daněk: Já nechci nic přerušovat, já vysvětluju jak křehké je udržet se v tom pocitu bezpečí, kdy mne těší to vyprávět. [26.7.10 12:46:19] Josef Daněk: To je co se týká toho hodnotícího slova, potřeboval jsem se jenom ohradit. [26.7.10 12:47:03] Josef Daněk: Co se týká to dávání textu "z ruky!" tak to také není nic neřešitelného, [26.7.10 12:48:08] Josef Daněk: pokud je to pro tebe jednodušší domluvíme se na tom, že budeš pokračovat tímto způsobem dál a ten jeden člověk, co to opravuje mi nijak nevadí. [26.7.10 12:50:37] Josef Daněk: Problém mám jenom s tím, když se to nedomluví a já pak nevím, kolik lidí to dostane - to je celé - Mimochodem já přeci vím, že když píšu do skypu, tak to z technického hlediska je stejně skoro stejné, jako kdyby to psal na plot a jediné štěstí je, že to nikoho nezajímá, [26.7.10 12:50:48] Josef Daněk: tedy kromě nás. [26.7.10 12:55:54] Josef Daněk: Já nepotřebuji aby ses omlouvala, víš, že mne zajímá o tom s tebou mluvit, protože je to těžké zkusit vysvětlit svoje motivace někomu o generaci mladšímu a jenom potřebuji, aby se řeklo jasně, když cítím, že mi to nevyhovuje. Jednoduše tedy: opravy si nech dělat dál jestli můžeš a spoléhám, že s dalším distribuováním toho textu se domluvíme později a do té doby je pro tebe :) [26.7.10 20:44:47] Josef Daněk: Ještě jednou obecně k nedorozumění - Zdaleka nejen já si myslím, že jazyk je něco jako továrna na nedorozumění - zdánlivě jednoznačné pojmy v něm mají pro různé lidi v různých dobách a na různých místech jiné významy. Na každém kroku hrozí limity - fatální nedorozumění. Nějak v tomto smyslu (asi) uvažuje Wittgenstein. Nevím, jak to myslí filosofové dál, já si to představuji tak, že se přeci jen dorozumět dá, anebo že se o to je třeba pokoušet, ale určitě je třeba při tom vědět, že používání jazyka je sice s největší pravděpodobností nutnou podmínkou úspěšnosti takového pokusu, ale rozhodně ne podmínkou dostačující. Kromě toho, že se snažíme formulovat co nejpřesněji v rámci nějakého zvoleného kódu, dbáme také na to, aby kontext, ve kterém to bylo řečeno, byl nějak přítomný. Nebo ještě lépe, uzavíráme to sdělení do nějaké buď racionálně organizované vědecké anebo umělecké, metaforické nebo příběhové stavby, která možnosti nedorozumění minimalizuje, protože to sdělení převádí celé jakoby uzavřené do PDF formátu do myšlení a není možné je uvnitř sdělení poškodit, protože se stává jakoby nezávislé na slovech, jež byla užita a přinejmenším to, jestli člověk mínil zdůraznit jejich základní nebo nějaký vedlejší význam, konkrétní úzký nebo obecný význam, je dáno logikou stavby toho příběhu nebo vědecké konstrukce. Ale ze všeho nejdůležitější je pro to vzájemné dorozumění pečlivé slaďování postojů komunikujících lidí - nejpodstatnější je totiž to, že jazyk je vždycky možné užít jako zbraň k obraně nebo útoku, nebo jako nějaké pomyslné kreslítko, kterým se naznačují obrysy nebo půdorys nějaké vzájemné "smlouvy". Vždycky je možné jazykem ten prostor mezi lidmi obsazovat a opevňovat, anebo zpřístupňovat a nabízet - a o ten úmysl jde ze všeho nejvíc. [26.7.10 21:01:02] Josef Daněk: Já mám rád jazyk košatý, takový, který se nevyhýbá zábavným hyperbolám - však víš jak mluvím normálně - je to samý "divoký soud" a samá odbočka, a když je třeba, nevadí mi příliš moje předchozí tvrzení trochu korigovat. Zároveň při tom ale pořád "komponuji" většina mých tvrzení je postavena na slově "ale" uprostřed dvou protikladných tvrzení - to je struktura, která mi přináší potěšení a která nejvíc odpovídá mému vidění věcí - proto jsem tak přecitlivělý, když se z věty vytrhne jedna část toho tvrzení. Navíc tenhle text, tím, že mohu vždycky změnit jenom poslední odstavec a pak ho odešlu, a ty předchozí stránky navíc ani nečtu, i když bych teoreticky mohl, takže už teď nemám ponětí, o čem jsem tam psal, potřebuje ode mne mnohem větší dávku odvahy a chuti o tom mluvit. Proto musím mít ten pocit, že mluvím jenom s tebou /pocit že někdo stáhne celý text bez tvého vědomí ze serveru, dokážu vytěsnit pomyšlením, že k tomu nemá nikdo důvod/ [26.7.10 21:07:16] Josef Daněk: To [26.7.10 21:07:36] Josef Daněk: si myslím vážně, že takové nebezpečí je minimální, [26.7.10 21:13:49] Josef Daněk: ale pořád je třeba vědět, že to je vlastně automatický text - nesoustředím se v něm na nějaké podvědomé proudy, ale nekoriguji ho jako celek - a nic takového jsem nikdy dosud nenapsal. A ani pro sebe bych to nepsal, protože by mi to připadalo k ničemu. Mohu to psát jen jako vyprávění jedné osobě. Proto se snažím tu situaci uhlídat a budu rád, když to vydržíš dál číst. Začnu s rozvzpomínáním asi zase zítra, teď ještě půjdu dolů vyřídit s Kenem nějaké úřední věci - zítra ráno se musím vrátit do Toulouse a odletět odsud. 27. 7.2010 [27.7.10 6:43:21] Josef Daněk: "Člověk, který sám sobě neodporuje v každé druhé větě, omílá dokola tutéž lež" zněla jedna věta z jednoho našeho vystoupení. Vidíš, to je mimochodem tak zajímavé, kdy se vlastně prvně začalo vyskytovat slovo performance v našem slovníku - myslím až po revoluci a ještě jsme se mu vyhýbali, znělo nám dlouho tak nějak pitomě a připadalo mi dobré spíš pro Tomáše Rulera než pro nás - takové nějaké příliš vkusné. My jsme mezi vkusem a tvořivostí cítili rozpor, protože vkus je ve skutečnosti norma a nás zajímalo ty normy překračovat, a ne naplňovat. Ale spíš ty umělecké nebo myšlenkové normy než společenské, společenská neformálnost nás neokouzlovala a to, že jsme se jí nevyhnuli, byl spíš nezamýšlený důsledek nějakých vnitřních pnutí než něco vědomého. Nikdy jme nechtěli společnost ani atakovat, natož měnit. My jsme se o ni hlavně příliš nezajímali - Blahoslav snad trochu více než já, ale zase tak "cerebrálním" způsobem - to myslím hlavou, ale jinak než racionálně, protože já se zdráhám používat pro jeho myšlení označení racionální - že z toho vždycky - alespoň v jakési st ř e d ní f á z i každé jeho úvahy - vylezla nějaká patafyzika a to mi vyhovovalo. Každou účinnou věc jsme považovali za větší nebo menší podvod. Skutečný význam měli pouze věci neuskutečnitelné a nesmyslné - od těch se dalo čekat něco zajímavého a jediným vodítkem byla verifikační jiskra smíchu, humoru. Smích se totiž nedá vynutit, jak jsme věděli. Pokud se člověk něčemu autenticky směje, má jistotu, že se dotkl něčeho podstatného - pointa vtipu je něco jako zkrat dvou myšlenkových linek, které se dotknou, přestože se neměly dotknout. Aby to zajiskřilo /smíchem/ musí být obě myšlenky pravé a také podoba té "mimourovnové uzliny" musí mít elegantní konstrukci, která umožní zkrat realizovat v plné síle. Pokud se člověk zasměje, je třeba zastavit a začít prozkoumávat směr, odkud přišly ty dvě linky, které výboj vyvolaly - a tím jsme se zabývali. Pochopili jsme, že když začneme usilovně pátrat tímto směrem, najdeme vždycky něco třeba trapného nebo děsivého nebo neskutečně krásného, něco důležitého na pravost se dala vždycky znovu ověřit tím, zda vtip ještě funguje. Proto naše performance nebyly nikdy otevřeny ven a nikdy se nestaraly nijak zvlášť o to,é z nitra přicházející myšlenka, která na sebe upozornila tím, že vyvolala smích některého z nás. [27.7.10 6:48:43] Josef Daněk: Publikum mělo fungovat jen jako zrcadlo našeho vlastního uvažování a třeba vyzrávání - proto jsem nechtěl věci nahrávat a odmítal je dokumentovat - Blahoslav byl více pro, aby se všechno zachovávalo, já dokumenty nechtěl . [27.7.10 6:53:21] Josef Daněk: Nikdy jsme se nesnažili naše sdělení zjednodušit na nějakou únosnou komunikační mez, protože se vlastně nejednalo o žádné plynulé sdělení, ale o sérii jednotlivých pokusů dosáhnout souznění v "potvrzení smíchem". Jednalo se o zvnějšnění vnitřního, myšleného a třeba ještě nedomyšleného - později jsem tuto metodu tematizovali v představě "inklubátoru" [27.7.10 6:56:42] Josef Daněk: To byla podstata ne - utilitrity, pokusu chovat se jako dítě v tom smyslu, že se jakoby nezávazně, blábolivě testují myšlenky, které - jak potvrzuje potřeba se jim zasmát - pocházejí odněkud z důvěryhodné hloubky vědomí či pod vědomí, ale spíše původního vědění, které může být nevědomé a leží jakoby uvnitř nás a my k němu skoro nemůžeme, i když je máme na dosah ruky. [27.7.10 6:58:09] Josef Daněk: A tak nás nezajímalo, jestli si ty myšlenky v nějakém smyslu odporují navzájem, ani to, jestli se někomu jinému líbí a už vůbec ne, jestli jsou využitelné ve smyslu nějaké právě módní představy o tom, co je to umění akce. [27.7.10 7:10:11] Josef Daněk: Tak to vidíš, potřetí nebo pokolikáté se chystám, že se vrátím k chronologickému pořádku ve vyprávění a zase mluvím o něčem jiném. Teď budu muset vstát - píšu totiž s notebookem na břiše v posteli - Bed-office je nádherný vynález - chvála prostoru postele, to bylo mimochodem také naše oblíbené téma ....ale později v době Ambrožovské revoluce pod peřinou - s níž jsem o rok předběhli revoluci Sametovou a říkali jsem jí po tom po vzoru té slavné politické Velká kanafasová. Příště jsem pevně rozhodnut psát o roce 1982. [27.7.2010 20:45:22] Josef Daněk: Na letišti ve Frankfurtu jsem zjistil, že i když jsem offline, zobrazuje se mi pořád to samé rozhraní portálu, jako když jsem připojený, to tedy znamená, že bych mohl v Chýnově pokračovat celkem plynule a jenom až se třeba jednou za tři dny připojím, odešle se to celé, co napíšu najednou, ale zachová to ty odstavce jak je odklikávám. [27.7.2010 20:47:13] Josef Daněk: A do těch odkliknutých už nemůžu zasáhnout. Snažím se tím nenechat znervóznit a píšu, jako bych s tebou mluvil, to bych také nedělal nějakou přísnou cenzuru, tak nějak si to vysvětluji. [27.7.2010 20:47:39] Josef Daněk: A také bych to zpátky už vzít nemohl. [27.7.2010 20:49:54] Josef Daněk: Vztah s Hanou, kromě toho, že mne zachránila, přinesl i jiné pěkné věci - například milou a šikovnou dceru - stál na jednom velikém nedorozumění. Tím nedorozuměním byla míra paličatosti, se kterou jsem byl rozhodnutý věnovat se umění. [27.7.2010 21:11:01] Josef Daněk: Dosud o tom asi mluvím nejasně, a možná se zdá, že to, co říkám teď, neodpovídá tomu předchozímu vyprávění - ale je to přinejmenším jeden z platných popisů. Tedy: já jsem byl od patnácti a možná dřív - od deseti let rozhodnutý věnovat se umění a v jistém smyslu jsem o tom měl tutéž představu, jako mám teď. Představu nějakého dělání umění rozumným způsobem, vedle nějaké jiné činnosti jsem odmítal. Já jsem se chtěl celé dny od ráno do večera zabývat výhradně uměním. Proto jsem nemohl chodit do práce ani na fakultu, protože se to netýkalo nijak umění a já na to neměl čas. První půlrok v prostředí pedagogické fakulty mne hrozně vyděsil - neuvěřitelná mašinérie, do které jsem se dostal a kterou jsem vůbec nechápal, mne vylekala tak, že jsem tam ty první měsíce do zimy nějak občas chodil a dokončil skoro všechny zkoušky - na ruštině kromě jedné a na výtvarném oboru jsem také jakž takž docházel, aby to ještě prošlo. Chyběl mi jenom tělocvik a ta jedna zkouška. A pak se stalo, že mne zachránila ta Hanka. Najednou jsem bydlel v pěkném domě v Žabovřekách - její rodiče byli z našeho vztahu asi dost vyděšení, ale já cto vůbec nevnímalo nic než to že najednou mám možnost být s někým a malovat. Pracoval jsem od nového roku prakticky celé dny od rána do noci a začínal být šťastný. Pořád je třeba si uvědomovat, že za komunistů a hlavně počátkem osmdesátých let, byl striktně dodržován zákon, který nařizoval pracovní povinnost - na konci sedmdesátých se dostal kvůli němu do vězení můj spolubydlící, který nedokončil učňák a po osmi měsících byl odsouzen na rok k nepodmíněnému trestu - ještě teď si pamatuju, jak se vrátil z prvního trestu - později skončil jako mnohonásobný recidivista, ani nevím, čeho se vlastně dopouštěl - asi něco drogama nebo vykrádačkama, ale v té první době neudělal nic jiného, než že nenastoupil do fabriky a přes léto se toulal mezi přehradou a riviérou v Pisárkách. Když se vrátil, byl holohlavý, skoro s brekem mne utvrzoval, že už se tam nechce nikdy vrátit a vyprávěl mi, jak je mlátili ve sprchách dokud nezvraceli nebo nedělali pod sebe. Věděl jsem, že něco takového bych nikdy nevydržel a pokud jsem nechtěl nikam chodit, musel jsem postupovat velmi opatrně. [27.7.2010 21:28:39] Josef Daněk: Během jarních měsíců jsem nakreslil seriál asi 50 na A4 formátu kreseb - na první pohled vypadají jako ilustrace - jsou to malé, ale neuvěřitelně neekonomicky a pracně vyráběné, takové nějak hrozně namáhavě rozdrbané kolorované perokresby, které jsem skládal do velkého čtverce o rozměru 8X6 kreseb - celek dával dohromady jakési fantaskní vyprávění o skupince asi šesti postav - namalovaných jakoby z vývěsního štítu nějaké kolotočové atrakce - byl tam Anděl, Čert, Mikuláš, Šašek, Voják a Dáma a ti společně cestovali vesmírem /vesnickou poutí/ v kostelní věži. Základním zdrojem inspirace byla naše cesta s Blahoslavem do Německa a pouť bláznů, kterou jsme tam zažili. Byla to první věc, kterou jsem kdy dokončil a udělal jsem z ní první výstavu asi o rok později v takové nějako galerii, kterou organizoval Kocman - bylo to pro mne důležité. Oklikou jsem se tak dostal k tomu, co jsem zamýšlel udělat. A díky Hance byla nejen reálná šance to přežít, ale dokonce všechno začalo vypadat nadějně - našel jsem na několik měsíců skulinu v té neprůstřelné zdi, kterou kolem mne vytvořila ta komunistická situace. Zdenka Hoemová, která byla alespoň v odobním jednání se mnou vždycky docela milá a rozumná bytost, toto moje kreslení akceptovala jako školní práci. A kromě Havlíčka Honzy Bružeňáka byla v té době jediná a chvilinku to vypadalo docela nadějně. Jenomže pak to začalo zase strašit. Jak jaro postupovalo, nějak jsem v sobě nemohl najít chuť opustit toto svoje nové snažení a ve škole jsem nebyl asi do konce května vůbec. V noci jsem kvůli tomu sice občas nespal hrůzou, ale pak jsem se o to více vrhal do psaní a vymýšlení. Psal jsem tehdy dva texty, ale ani jeden dnes neexistuje. První se jmenoval "Marienhof" a vyprávěl o snové cestě laskavým blázincem ve východním Německu a druhý se jmenoval Zkouška na převrat. K tomu druhému jsem také dělal kulisy - představoval [27.7.2010 21:28:49] Josef Daněk: jsem si, že ho budeme nějak hrát [27.7.2010 21:36:43] Josef Daněk: nebo natáčet na osmičku. Tehdy jsem se tak nějak vzdáleně potkával s Petrem Hvižděm a se Standou Krčmářem, kteří oba dělali nějak film. Vytvořil jsem tehdy několik velkých kašírovaných figurín. jakýchsi loutek - jednalo se o loutku "Automatického společníka" erotického monstra zvaného "Žena Trenažér", ve hře vystupoval houf gymnazistů - jejích obdivovatelů a hlavní hrdina, který se jmenoval Jakolev a který měl minulost spojenou s Palermem. Tento člověk se pokusil obsadit Špilberk/muzeum/ to se mu díky známostem s personálem nějakým způsobem podařilo a on pak odtud v jakési posměšné hře na nemožnost cokoli změnit řídil domnělé povstání, které jakoby vážně vykonávali jeho společníci v brněnských hospodách a nočních ulicích - něco jako hru a nebo jako pijáckou legraci. [27.7.2010 22:42:30] Josef Daněk: Text jsem psal ještě částečně na podzim v bytě u jeptišek a potom kulisy jsem vyráběl už na Žižkové na podnájmu, kde jsem pak začal nějaký čas na to žít s Hankou. [27.7.2010 22:43:08] Josef Daněk: Mezitím se nějak vrátil Blahoslav z vojny. [27.7.2010 22:54:31] Josef Daněk: Stýkal jsem se tehdy s lidmi ze skupiny Lambertův psychometr a Myslím, že už také začali hrát Odvážní Bobříci, ale to si už nepamatuji, znal jsem také nějakého člověka, který se jmenoval Groh a s ním jsem často v Akádě hovořil o literatuře. Hlavně o Gabrielu Márquezovi, Coltázarovi a dalších autorech z té oblasti, Borghéze jsem v té době ještě ale nečetl - ještě před tím jsem ve Štěchovicích četl Bronteovy a udělaly na mne ohromný dojem a na Žižkové jsem začal systematicky číst Dona Quijota a pořád jsem četl Rusy - Gonřčarova ,Gogola, Dostojevského, Tolstého další a další tituly, stále jsem jezdili do Žabčic za [27.7.2010 22:54:43] Josef Daněk: Ivo Sedláčkem. [27.7.2010 22:58:10] Josef Daněk: Někdy v té době jsem udělal také první vernisážová vystoupení - nevím přesně v kterém to mohlo být roce - možná později – ne, to bylo později - Milana Magniho v Českém spisovateli - četl jsem tam povídku o Milanovi, ve které vystupoval jako obr, který má schopnost měnit svoji velikost - v té povídce jsem ho potkal tak, že na úvoze držel rukou na křižovatce trabanta a bránil mu, aby se rozjel - jinak si to už nepamatuji. [27.7.2010 23:00:17] Josef Daněk: S Ivo Sedláčkem jsme začali pracovat na takovém společném cyklu velkých kreseb, který se jmenoval Trialog. Scházeli jsme se kolem toho asi rok a později to vyústilo v práci na společné kreslené knížce Homo. [27.7.2010 23:05:37] Josef Daněk: Hanka byla zodpovědná a silná bytost, která se nemohla smířit s tím, že budeme bydlet v domě jejích rodičů, který byl sice veliký - ale já jsem naprosto nechápal jakou mají takové věci cenu - mne to vůbec nezajímalo. Já jsem byl naprosto soustředěný na sebe a na svoje malování. Tchán, dnes už zemřelý, byl zpočátku jejím nápadem žít se mnou asi dost zklamaný, ale pak se poctivě snažil mi pomáhat, ale já to naprosto nechápal. Jeden čas jsme se dokonce s Hankou rozešli a já pak nějakou dobu bydlel na společném podnájmu s Romanem Svandou, pak jsem se zase vrátil a nakonec jsem s Hankou našli podnájem, kterému se pak později říkalo na figurách a začali jsme tam žít. Blahoslav se pak přistěhoval do jednoho pokoje v tom pronajmutém bytě, který byl jako samostatný privát. Potom se odstěhovala Hanka pryč a pak byl nějakou dobu ten čas, kdy jsme s Blahoslavem přímo bydleli. [27.7.2010 23:05:49] Josef Daněk: Přistáváme musím to vypnout. [28.7.10 1:28:08] Josef Daněk: Teď píšu ještě pár řádků v noci v bytě u Vojty. [28.7.10 1:31:32] Josef Daněk: Nevím jak přesně vyjádřit ten zvláštní podvojný vztah, který jsme k umění měli - snad jsme tomu nějak nevěřili, že by nám mohlo přijít z téhle strany, té hry, možná jsme si to mysleli, že by mohlo, ale nevěděli jsem to jistě. [28.7.10 1:58:24] Josef Daněk: a vlastně stále znovu mám pocit, že dlouhodobě má smysl jenom kreslení a psaní a ty akce že se všechny ztratí a nebude z nich nic. Já jsem vždycky tvořil úporně těžce a strašně pracně a s obrovskou dávkou jakoby nadbytečné práce a ty malé střípky nápadů, které mi z toho všeho připadají po těch dlouhých letech cenné, jsou tisíciny toho, co bylo jakoby zbytečně naškrábáno a úporně vyšmudcláno a vyhozeno nebo ztraceno. Pamatuji se, že Ivo Sedláček mi říkal několikrát, že by se umění mělo dělat pro radost, ale já ho nedělal pro radost, ale proto, že mi nic jiného nezbývalo. Po léta se mi zdává o umění a všechny ty věci, o kterých uvažuji jako o zdařilých, jednotlivé etapy tavení plastických předmětů, malování plastelínou, většina obratů z mých třeštivých kázání, zvyk zdobit čepice a hlavní náměty anatomických kreseb, to všechno pochází ze snů, které se mi zdály po dlouhé úmorné snaze překonat se a najít nějaké cesty k sobě a k tomu hlubšímu, co někde ve mně je ukryté - strašně dlouho se to nedařilo a pak se to najednou zdálo, brzy k ránu to prosáklo nějakým snem a samo se to vyslovilo, a já jsem pak celé následující dny a týdny trávil jako v nějakém transu a bylo mi úplně jedno jak to skončí, protože to hlavní, že kreslím nebo píšu, se dělo a já jsem najednou nebyl otupělý a unavený, ale šťastný - třeštivě šťastný, že se mi něco takového zdálo, protože mi bylo jasné, že to komunikuju s něčím uvnitř, co ve skutečnosti přesahuje můj vlastní osobní rozměr. V té době našeho společného bydlení vznikly první akce, k nimž byla a dosud je nějaká minimální dokumentace. Jejich popis existuje v textu Má první jízda tramvají. [28.7.10 12:14:19] Josef Daněk: l [29.7.10 1:15:26] Josef Daněk: Nečtu po sobě ty starší části textu, ale jak si trochu vzpomínám, myslím, že si asi musím odporovat v tom, že jednou mluvím o potřebě hledání víry a odmítám, že se jednalo o artistní usilování a jindy zase říkám, že jsem nikdy neuvažoval o ničem jiném než o umění. [29.7.10 1:21:10] Josef Daněk: Je to ale jen zdánlivý rozpor. Jednak jsem to cítil zároveň - umění a víra se nějak proplétaly, někdy navzájem nahrazovaly - příkladem a vzorem tady mohly být postoje některých moderních umělců . /Tvrdošíjní/ mimochodem odtud byl také později můj odmítavý vztah k názvu skupiny Tvrdohlaví a posměšně míněný dotaz, zda by mi nemohl někdo krátce vysvětlit, v čem ta tvrdohlavost spočívala. Považoval jsem je spíš za první skupinou s jasně formulovaným marketingovým záměrem, [29.7.10 1:22:52] Josef Daněk: zatímco ti někdejší umělci považovali umění za něco, co může nahradit náboženství a vytvořit zcela novou podobu duchovní kultury. [29.7.10 1:25:44] Josef Daněk: Jenom pro doplnění, v dnešní době je můj vztah k těm Tvrdohlavým o hodně smířlivější, některé sice neznám moc dobře, ale přinejmenším František Skála, Petr Nikl a nebo Jiří David mi pořád imponují, ať už to bylo s tou tehdejší tvrdohlavostí jakkoli. [29.7.10 1:33:01] Josef Daněk: Chtěl jsem ale spíš mluvit o tom, že se mi pojmy umění a duchovního hledání v nějakém smyslu překrývaly a trochu z jiné strany, pokud jsem uvažoval o výtvarném umění v takovém užším, řekněme obvyklém smyslu, nezahrnoval jsem do něj akci, protože jsem ji tehdy vůbec nechápal jako něco, co by mohlo být skutečným naplněním toho pojmu umění – moje - naše představa byla mnohem tradičnější. Stále jsme se ještě na akci, i když jsme o ní věděli, dívali jako na něco kuriózního, ne tak, jak se na ni dívá dnešní doba, jako na žánr nebo druh umění, který je teoreticky nepochybně obhájený a obsažený v encyklopediích a chápaný jako samozřejmá podoba uměleckého projevu. [29.7.10 1:34:24] Josef Daněk: V sedmdesátých a osmdesátých letech ve velké části společnosti převládalo přesvědčení, že se jedná o nějaký šedesatoletní extrémní výstřelek. [29.7.10 1:35:19] Josef Daněk: Nostalgie po klasické formě je typická pro moji generaci [29.7.10 1:43:13] Josef Daněk: Naše informovanost byla taková prostředkovaná, zdaleka jsme neměli informace bezprostřední a snadno docházelo k velkým omylům při hodnocení proporcí jednotlivých jevů - co je okrajové, dobové, co naopak je skutečným základem pro budoucí vývoj, to jsme nemohli z naší pozice odhadnout. V tom smyslu bylo nemožné, abychom nějak vědomě navazovali na formu akce - vznikala jako výsledek neuspokojené potřeby komunikovat, jako výraz přetlaku z nespokojeností všeho druhu, ale ne tolik politického, jako spíš z počínajícího postmoderního zhroucení věrohodnosti moderních a ideologických postojů. [29.7.10 7:12:55] Josef Daněk: Jedním z mých nejmilejších a nejvlastnějších prostředků je hyperbola. Proč ji používám tak často mi není moc jasné a čím víc o tom uvažuji, tím méně mi to pro mne připadá lichotivé, ale zatím nejsem schopen to změnit. Jen mohu ty své výkřiky vyvažovat korekcemi. To byl jeden z prvotních - původně nevědomých a potom stále vědoměji uvažovaných důvodů, proč dělat umění - proč se nevěnovat skutečně oborům, kterých se nějak dotýká - filosofii a třeba historii literatury, nebo nějakému lingvistickému oboru - mimochodem já jsem po střední škole zkoušel dělat přijímací zkoušky na dějiny umění v Praze, to jsem zapomněl předtím říct. [29.7.10 7:16:25] Josef Daněk: S Blahoslavem jsme tomu říkali "rezervace umění" a "loupeživé nájezdy na území vědních oborů" [29.7.10 7:23:04] Josef Daněk: Specielně by nás bývaly zajímaly takové ty "tvrdé" vědní obory s přísnou logikou a exaktním, numerickým aparátem. Možná jsem už říkal že jsem na střední škole měl rád fyziku - třeba jen základy, dál jsem se nedostal, ale to nebyla moc moje vina- způsob, jak se na Šuřce vedla třeba matematika, byl prostě směšný, a o formální logiku jsme tam samozřejmě zavadit nemohli. Bohudíky že jsme tam alespoň měli v podání paní profesorky Konečné jednoduchou, ale přehlednou výuku v dějinách umění, která nám dala přinejmenším základní představu o časové ose, na kterou jsme si pak mohli navěšovat další zpřesňující informace sami. [29.7.10 7:35:27] Josef Daněk: Odedávna jsme měli představu - potvrzovanou i konceptualistickým přístupem nám zdroje, jak se k nám informace o konceptu dostávaly - Sedláček-/Valoch- Chalupecký/ že vědecké, racionálně orientované tvořivé myšlení je schopné většího rozmachu a divočejších fantazií než umění klasické. Podvědomě jsme chápali rozumové poznání jako vyšší stupeň poznání než pouhé imaginativní kombinace – to, že jsme zůstávali na půdě umění - rezervace - byla volba ze skromnosti nebo z opatrnosti - umění nám poskytovalo možnost vyjadřovat se hned - způsob ,jakým je psaná filosofie - třeba klasické texty Kantovy nebo Hegelovy jsme nemohli ani rozluštit, natož napodobovat. [29.7.10 7:37:48] Josef Daněk: Z Evangelického prostředí jme znali skutečné vzory vzdělaných lidí, ale neměli jsme žádnou možnost se také někde vzdělávat, nebo jsme ji prostě nenašli. Způsoby, kterými jsme to doháněli, byly skutečně bizarní - snažili jsem se dohánět znalost metajazyka vzdělanců prohrabáváním slovníků všeho druhu - hlavně Blahoslav se stal v tomto oboru skutečným velmistrem. [29.7.10 7:38:10] Josef Daněk: Ale já jsem také dělal, na co mi síly stačily. [29.7.10 7:41:05] Josef Daněk: Zároveň jsme ale byli dost inteligentní na to, abychom věděli, že tohle vzdělanost není a dovedli jsme si ze sebe dělat legraci. Mělo to několik důsledků - jednak jsme byli schopni podobné pokusy vypadat vzdělaně odhalovat ve školách a jednak jsme tím přeci jen načerpali do hlavy materiál, který pak nebyl využitelný k ničemu jinému než k těm jazykovým hrám, které jsme spolu začali provozovat. [29.7.10 7:42:32] Josef Daněk: Když říkám jazykovým hrám, myslím tím celý ten způsob hovoru, který dovoloval všelijaké přeskakování z témat, asociativní odbočky a propojení a uplatňování hravých překlepů. [29.7.10 7:44:38] Josef Daněk: Tehdy vznikl v našich rozhovorech "Albín Hanych, invalidní duch otce" Blahoslav po návratu z vojny pracoval v knihovně a tam potkával jeho předobraz - nějakého pána s igelitkami, který si půjčoval motoristické časopisy nebo co. [29.7.10 7:55:44] Josef Daněk: Ale vznikaly také skutečné slovní hry a rituály, které se upevňovaly opakováním nějakých neodbytných komunikačních modelů. Jedním z nich byly "opičí provazy". Hra spočívala v tom, že každý z besedníků mluvil pouze o tom, co zajímalo jeho a o čem se vědělo, že je jeho tématem a prakticky se nijak nezajímal o téma spolubesedníka - míra nezájmu, která se brala jako samozřejmá, se blížila úplnosti, ale zároveň bylo možné se dostat ke slovu jenom tím způsobem, že člověk v nějaké chvilce, kdy se asi musel spolubesedník nadechnout, skočil do řeči takovým způsobem, aby řeč po formální a částečně i tematické stránce navázala - kvalita a bizarnost opičího mostu . To bylo to, co dávalo těmto rozhovorům půvab. Podobnými věcmi jsme se bavili do nekonečna. Ivo Sedláček se o tom s odporem vyjadřoval jako o šukání slovama, ale to nás neodradilo. [29.7.10 7:58:37] Josef Daněk: Mimochodem stále víc jsem přesvědčený, že vrcholem uspokojení při prožívání kultury je rozhovor dvou vzájemně přiměřeně rozvinutých osob na téma jejího nejpodivuhodnějšího plodu, tedy knihovny. A my jsme se prostě celý dosavadní život pohybovali v té zábavné - tedy umělecké - části této knihovny. [29.7.10 19:30:14] Josef Daněk: po [29.7.10 19:39:09] Josef Daněk: Myslím, že jsem nedopověděl jak to dopadlo s tím prvním ročníkem na fakultě. [29.7.10 19:41:41] Josef Daněk: Koncem května nebo počátkem června konečně moje hrůza z toho, že není žádná šance dohnat chybějící hodiny ve škole - hlavně ten praštěný tělocvik a kresbu - Hoemová nějak odešla nebo jsem ji pak už neměl, ti, co mě měli učit, byli tak vyděšení sami ze sebe, že prostě moje požadavky, aby mi tolerovali práci doma, neakceptovali. [29.7.10 19:43:25] Josef Daněk: Dneska to zní hrozně, když říkám, co jsem po nich chtěl. A ještě to vyžadoval jako samozřejmost, ale to nebyla normální situace - já jsem prostě neměl žádnou možnost dělat to, co jsem chtěl, nějak regulérně, a tak jsem se rozhodl si ten čas na svoji práci nějak vyvzdorovat. [19:44:21] Josef Daněk: Měl jsem především velké štěstí, že to neskončilo nějakým větším průšvihem. [29.7.10 20:24:49] Josef Daněk: Na konci května jsem skutečně zjistil, že zápočty a zkoušky nezískám a začal jsem tedy počítat kolik mi zbývá měsíců do dalšího termínu nástupu na vojnu - zbývalo mi čtvrt roku - po té, co jsem byl už nejméně čtvrt roku doma a měl jsem čas jenom pro sebe mi to připadalo jako ne tak strašné. A pak se ukázalo, že mám daleko lepší možnost - zjistil jsem, že je možné ročník opakovat, a to mi, když jsem si to promyslel, dávalo možnost naprosto neuvěřitelnou - do konce září naprosté volno - zkoušky jsem nemohl dělat v létě žádné a od září, po dobu celého zimního semestru prakticky také téměř volno, protože první semestr jsem skoro udělal- s tím volnem, které jsem si už vyčerpal, to byl rok prakticky volného času, kdy na mne úřady nemohly. Měl jsem kde bydlet a jídlo tehdy stálo naprosté minimum. Byl to jeden znejhezčích roků, jaké se daly v tom podivném desetiletí pořídit - později jsem si dopřál ještě dva takové, ale nikdy už to nebylo takové jako ten první rok - později jsem něco z této zkušenosti popsal v textu nazvaném "Poterý". Bydlel jsem na Žižkové s Hankou v podkroví a kreslil . A vyráběl ty tři velké loutky . Navštěvoval jsem občas doktora Zhoře v jeho vile v Masarykově čtvrti, začínal jsem se znát s Martinem Dohnalem, který tehdy nedlouho předtím dokončil gymnázium a pak tam nějakým takovým neformálním způsobem dělal pro studenty všelijaké přednášky o hudbě a o filmu. [29.7.10 20:39:28] Josef Daněk: Chodil k nám Ivo Sedláček a kamarádili jsem se v té době s řadou lidí mimo náš obor, protože Hanka dělala geologii - tak existovala v úplně jiném okruhu lidí. Nějakou dobu tam také s námi bydlel pan Toníček - bratranec, který mne tam přivedl. A měl jsem tam také jeden bizarní přátelský vztah s podnájemníkem Šídou. To byl tehdy asi šedesátiletý alkoholik, jehož zvláštní kariéra začala kdysi na postu učně v pivovaru, přes politickou kariéru v armádě - tam to dotáhl až na hlavního politruka ve vojenské nemocnici, a potom postupné degradace a pády, až to na počátku osmdesátých let dotáhl do stádia, kdy se zavíral v pokoji a odmítal otevírat policii, která se snažila ho zatknout, protože nepracoval. Mimochodem do velkého domu, který postavil dědeček Hanky, se tento poněkud nešťastný komunistický prominent dostal v padesátých letech jako přidělený nájemník, povinně vnucený majitelům nemovitosti s nadbytečnými metry obytné plochy. [29.7.10 20:40:27] Josef Daněk: Strašná idiocie - představ si, že si postavíš dům, splácíš hypotéku a národní výbor ti tam přidělí nájemníka, který tam pak s tebou žije. [29.7.10 20:44:44] Josef Daněk: Rodina Hanky to pochopitelně snášela jen s největším hnusem, ale my s Hankou, protože jsme s ním bydleli praktiky v jednom podkrovním bytě, jsme se s ním museli nějak snést, a tak i když to zpočátku bylo plné napětí a scén, potom jsme se nakonec takovým bizarním způsobem ne snad kamarádili, ale tak nějak družili. Bylo to dokonale bláznivé a zároveň poučné a bylo to typické pro celou tu zvláštní dobu, která mne přinutila být někde, kde jsem nechtěl být a dělat něco, co jsem nechtěl dělat a bojovat takovým partyzánským způsobem o věci, na které má člověk právo. [29.7.10 20:46:02] Josef Daněk: Zkusím ti o něm povědět něco víc - třeba z toho bude jako z ilustrace cítit něco z té divné situace ve které jsme byli. [29.7.2010 23:27:09] Josef Daněk: Začalo to velmi nešťastně tím, že jsme se po nějakých drobných naschválech se zhasínáním a spory kolem nočního hluku dostali do hádky, při které vyšlo najevo, že tenhle alkoholem pomatený chlapík zpozoroval, že prakticky nevycházím z domu a došlo mu, že co se týká povinného zaměstnání, na tom budu tak nějak podobně jako on a začal mi vyhrožovat, že půjde na fakultu a tam si na mne bude stěžovat, že mne vidí denně dopoledne doma a oni už se pak postarají, aby mi to neprošlo jen tak. Zpočátku jsem to nebral vážně, ale když mi řekl, že zná osobně vedoucího katedry - ten člověk se jmenoval Ščaděj - asi to byl Rus, to už nevím, ale dostal jsem trochu strach, že pokud se opravdu zná Šídou, musí to být nějaký podivný kumpán. Jenomže taková propojení se dala celkem předpokládat a nebylo radno je podceňovat. Ty spory, o kterých jsem mluvil, se mne osobně moc netýkali, a tak jsem se rozhodl že nejdřív s chlapíkem promluvím a zkusím zjistit, co by se dalo dělat. [29.7.2010 23:32:37] Josef Daněk: Brzy se mi k tomu naskytla zvláštní příležitost. Ležel jsem ve svém pokoji, odděleném jen tenkou stěnou od jeho pokoje a byly asi tři hodiny ráno, když mne probudily dvě strašně silné rány, jakoby někdo dvakrát po sobě udeřil velkou sekyrou do střešních plánů. Probudil jsem se a přemýšlel, jestli budu muset vyjít ven. Myslel jsem, že je to policie - to byla ovšem blbost - byly tři hodiny ráno. V takovou dobu by policajti [29.7.2010 23:36:15] Josef Daněk: nešli ani na narkomany, natož na jednoho ožralu. Za chvíli to bouchalo znovu, a tak jsem otevřel dveře a vykoukl jsem ven. Venku stál Šída, měl na sobě zelené vojenské trenýrky a polobotky a potichu se plížil kolem mých dveří k záchodu. [29.7.2010 23:41:23] Josef Daněk: Povídá : Ježišmarjá, Josef, já tě vzbudil, já jsem si to myslel, že sem si měl ty polobotky zout, voni sou nový a vržou a vidíš, nezul jsem je a teď jsem tě s nima já blbec stará vzbudil. [29.7.2010 23:43:16] Josef Daněk: Koukněte, pane Šída, říkám mu na to já. Mě nevzbudily ty vaše polobotky, ale ty strašný rány, co jste tam dělal v pokoji. [30.7.10 5:04:04] Josef Daněk: To tě nemohlo vzbudit, řekl Šída rozhodně, protože to jsem měl zavřené dveře - vzal mne za loket a vtáhl k sobě do svého pokoje. Byla to malá místnost s jedním oknem , postelí stolkem a dřevěnou židlí, za židlí stál velký vulkanfíbrový kufr.. Postel sahala od stěny s oknem až ke kamnům - v přízemí i obou patrech domu bylo vybudované ústřední topení, ale v podkrovním, stejně jako v suterénním a patře se topilo v kamnech. Zařízení pokojíku bylo otřískané, až se skoro rozpadalo, ale všechno bylo dočista vydrhnuté - nikdy nekončící úklid byl jediným zaměstnáním, jemuž se nájemník neustále věnoval. Na kamnech stál velký hrnec s vodou, která pomalu přicházela do varu. [30.7.10 5:08:11] Josef Daněk: Dostal jsem prasečí hlavu, ale byla velká do hrnce, tak jsem jí rozbíjel žehličkou, povídá teď už normálním hlasem, bez sípavého neurotického šeptání, kterým na společné chodbě vyjadřoval ohleduplnost, a nalil šnaps. Podivný nápoj, kterému říkal "koňák" a nějak tak jako to jméno to chutnalo. [30.7.10 5:18:38] Josef Daněk: Čistota působila úzkostně, myl dokonce i lopatku na uhlí, každou chvilku ji pečlivě drhnul kartáčkem na umyvadle na společné chodbě. Měl zvláštní denní režim. Odpoledne a večer spal .Vstával obvykle po třetí ráno a většinou se choval velmi tiše - vypil čaj a jedno pivo, míval je připravené v lavoru se studenou vodou už od večera. Před čtvrtou odcházel s kufrem do města a navracel se kolem osmé ráno. Pak uklízel, vařil a četl detektivky po celé dopoledne, a odpoledne až do čtyř, pokud měl nějaké peníze, vycházel ještě jednou kolem čtvrté na roh do hospody, ale kolem šesté už býval zpátky, vypil lahvové pivo nebo hořčičák koňaku a před sedmou už spal. [30.7.10 5:19:44] Josef Daněk: Hele, to bych byl Josefe, to bych byl moc Špatnej partyzán, chechtal se nad hrncem s prasečí hlavou. [30.7.10 12:26:50] Josef Daněk: "Já jsem byl, Josefe, ve dvaapadesátým roce zástupcem náčelníka vojenské nemocnice v Brně, já jsem byl zástupce pro věci politické, politruk, rozumíš, anebo jako politruk, pode mnou sloužilo padesát vojenských doktorů, já jsem si, Josefe, neuměl zavázat ani palec, rozumíš, to byla taková doba, já jsem se předtím taky něco nadřel na učňáku, spávali jsme i na zemi a hladu, co jsem zažil , ale pak Josefe, mně bylo jednadvacet, a to bys koukal, jak se ti doktoři všichni přede mnou třásli, jenomže já jsem jim to řekl jasně, já jsem jim řekl "soudruzi, já jsem tu zástupce velitele pro věci politické a je to jak to je a já vám řeknu soudruzi jak tady stojíte, že já si neumím zavázat ani palec. Protože, Josefe, to bych byl špatnej partyzán, já jim řek, my spolu budeme vycházet a my sme vycházeli, protože já byl uznalej i když jsem měl tu funkci, a tak mě lidi vzali, vobyčejný i kapacity, já taky lidem pomoh, když bylo třeba, někdo měl průser, Josefe, já strčil do kabely flašku koňáku, a bylo to. Měl jsem tam třeba Klanducha, to ti byl blbec, Josefe, takovýho svět neviděl, jenže byl za války u partyzánů, a tak ho poslali z fabriky studovat - vybranej dělnickej kádr, rozumíš, von jim tam stejně nebyl na nic, a tak ho poslali, že z něho udělají inženýra. Klanduchovi to bylo nejdřív jedno, bylo to prostě poleno, jenomže pak šlo do tuhýho, dali mu knížky a von že bude studovat. [31.7.10 6:32:46] Josef Daněk: No tak studoval. Za měsíc bylo jasný, že to sám nezvládne, ale já sem si řek, že to tak nenechám a povídám mu, Klanduch, ty budeš bydlet u mně na bytě, dostaneš studijní volno od docházky a budeš studovat pod mojim osobním dohledem. A nastěhoval jsem ho tady do toho pokoje, jak teďko bydlíš tady ty, Josefe, majitelům sem řek, že je to stranickej úkol a to víš, že ani necekli, to bych byl špatnej partyzán, já věděl vo každým pytlíku sádry, na ktrerej neměli nákupní doklad, já je moh dostat do kriminálu kdy mě napadlo. A tak tady ten Klanduch bydlel. Ráno si dycky koupil deset piv, na stůl si dal ty knížky na hromadu a pak u toho seděl a čuměl do toho a večer přišel za mnou a povídá. Von měl takovej hučivej hlas, povídá, Soudruh Šída, vono mi to dneska nějak nejde. Jenomže vono mu to nešlo nikdy, Josefe. [31.7.10 6:52:50] Josef Daněk: Ale dotáhli jsme to Josefe. Dotáhli jsme to až do konce. Každej půlrok jsem s nim chodil na ty zkoušky na Techniku na Strojní fakultu - von byl na strojní, protože na medicinu mi ho nevzali - a tam jsem vždycky ráno zašel za tim profesorem a povídám mu, soudruhu, věc se má tak a tak, prostě jestli to neudělá, dostaneš přes léto stranickej úkol doučování Klanducha a to bys viděl, Josefe, jak to mazalo, no byl tam jeden takovej profesor, ten říkal, že mu to nenapíše z důvodu svědomí, ale jak slyšel o tom doučování, tak ho to potom přešlo. Když byly státnice, tak jsem si sedl do komise a neříkal jsem vůbec nic, jenom jsem tam tak seděl a oni už ho pak tim inženýrem udělali sami a bez řečí. A ještě to mělo dohru - já sem pak musel kontrolovat, jak se ti moji svěřenci uplatnili pak v praxi. Tak jsem tam jel za tím Klanduchem do Mostu, von byl z Mostu. přijel jsem do toho podniku a tam ti byla cedule ředitel.....náměstek....druhej náměstek všichni bez titulu a na konci cedule dole napsanej Inženýr Richard Klanduch, tak jsem se po něm ptal, co dělá a poslali mne za ním a on tam zametal dvůr. [31.7.10 7:11:50] Josef Daněk: Taková to byla doba, Josefe, plná rozporů. Inženýr, vidíš to, a musí zametat dvůr. [31.7.10 7:17:05] Josef Daněk: To já jsem si tehdy přísahal, že už nikdy dělat nebudu. A teď se zvedni, Josefe, a musíš taky přísahat, že už nikdy nebudeš dělat, nebo ti nenaleju koňák. Protože ty si člověk vzdělanej, to já vidím, že tady máš samý knížky a proto já tě taky nikdy zbytečně nikomu nahlašovat nebudu, že neděláš, ale musíš přísahat, že taky nikdy vůbec dělat nebudeš. [31.7.10 7:25:52] Josef Daněk: Voni mě potom z tý funkce vyhodili, protože jsem moc chlastal, ale zůstali mi ty lidi, co jsem jim pomohl, ještě mi dodneška taky zůstala jedna taková známá ženská v kuchyni tadyhle na šestce ve Zbrojovce a ta mi dává polívku do kastrůlku, hodí mi do toho půl kila vařenýho masa, jen tak tak, aby to nekoukalo nad hladinu, aby to vrátnej nechal, a jiný lidi, co mi dají věcí, já si tam ráno zajdu s kufříkem a pak to třeba někomu odpoledne u Primů střelím za ňáký to pivo, tuhle jsem zrovna prodal za sedmdesát korun, ubrusy, nádobí, kdybys něco potřeboval, stačí říct, Josefe a já to seženu. [1.8.10 5:43:25] Josef Daněk: Přísahal jsem tedy společně s tím starým bláznem, že nebudu tak jako on už nikdy dělat na režim, uzavíral jsem tyto pohoršliv, Gargantuovské - nebo spíš Panurgovské dohody za zády spořádaných občanů, protože všechno bylo lepší, výbuch čehokoli byl lepší než účelová lež, která se šířila jako mor. To vůbec není přehnané přirovnání ani klišé. Byl to skutečně mor v tom smyslu, jak mluví o moru Antonin Artaud. Mor s onou všudypřítomnou prostupností, limitovanou jedině nějakým vnitřním rozměrem, zevnitř ustanovenou hranicí, za kterou se už dál nešíří. Všeobecně sdílená lež je strašná a zároveň nutná vlastnost lidského společenství. Zbytnělá v nepřirozených podmínkách, ve vynucené izolaci, v nějakém druhu skleníku může přerůst obvyklý rozměr a potom začne zabíjet - to není žádné přehánění - nejdřív dusit a pak zabíjet lidi. Mne vůbec nezajímají žádné cedule - jako komunismus, nebo podobné, já si dopřávám neuvěřitelný luxus - ponechávat v činnosti na nejsubtilnější rozlišovací citlivost nastavený radar, který monitoruje mé okolí a upozorňuje mne hlasitým vřeštěním na přítomnost nepravdy - a já pak jenom to jeho vřeštění proženu ještě jedním zesilovačem - Používání tohoto radaru a zesilovače považuji za naprosto regulérní prostředek, který člověk smí používat - ovšem pokud neopustí natrvalo území umělecké rezervace. Umělec v tomto pojetí je něco jako Vonegutův "kanárek v dole" biologické čidlo na přítomnost jedovatého plynu. Privilegium, kterého se mu od společnosti dostává - a je to mimořádné, velké privilegium – to, že nemusí podstupovat povinné krácení duše o tu všem společnou a v jisté míře také nutnou a všem prospívající lež, je placeno riskováním / třeba i existence / na ten kanáří způsob. Umělec podle mého názoru není nijak povolán k tomu, aby porušoval společenské normy /jak se mi snažili ještě docela nedávno tvrdit na FaVU/ ale nemám nic proti tomu, aby je porušoval, pokud v motivaci toho jeho kroku mimo předepsaný taneční pořádek převažuje upřímná snaha varovat před lží, která mu připadá nebezpečná a pokud to dokáže a alespoň trochu se odváží uvažovat o tom, co dělá, jako o osobní oběti. [1.8.10 5:44:16] Josef Daněk: Jen aby bylo dobře rozumět tu lež - signál o její přítomnosti hledá člověk v sobě - ne posuzováním ostatních. [1.8.10 5:56:16] Josef Daněk: V první třetině osmdesátých let jsme prožívali období třeštivého hledání, přeskakování a dlouhé práce bez konkrétních výsledků - ještě jsme se tehdy neodvažovali napevno formulovat podobu toho, co považujeme za onu nebezpečnou lež - ale přišlo to pak už brzy. Na jaře 1985 jsem už byl schopen říci docela jasně: Je potřeba jasně rozlišovat, co z toho, co nám připadá nesprávné v našem současném životě, zaviňují komunisté, čemu je na vině povaha střední Evropy tradice, obvyklý způsob myšlení a co je prostě plodem na celém světě rozšířeného moderního myšlení. A brzy na to jsme to pak zformulovali do těchto pohoršlivých tezí - Komunismus je zanedbatelný jev, o kterém se nemá smysl bavit vážně. Dokonce ani v tom smyslu, aby se sním bojovalo. Skutečným nepřítelem našich postojů, opozitem, vůči němuž se vymezujeme, je "účelové myšlení", používané ve směru antropocentrické "křesťansko - komunistické" morálky. [1.8.10 5:57:24] Josef Daněk: Cena tohoto střeleného výroku je ovšem v jeho dadaistickém - rozstřelujícím výbušném potencionálu - bylo to zábavné tvrzení, ne filozofická teze. [1.8.10 6:01:31] Josef Daněk: Zase jsem trochu předběhl - takhle formulované jsme naše představy měli až po mé cestě do Ruska - o dva roky předtím, v době, kdy jsme se Šídou přísahali nad prasečí hlavou, se tahle představa teprve rodila - už byla skoro na světě. Vrátím se tedy ještě jednou do toho okamžiku, jak přísaháme. [1.8.10 6:02:27] Josef Daněk: Ale až zítra - jsem teď v Líšni - je šest hodin a v sedm chci jít do místního kostela kreslit nějakou babku - to ti musím potom povykládat. [1.8.10 6:03:28] Josef Daněk: Napiš mi prosím, jestli to ještě čteš - ne že by to bylo nezbytně nutné, píšu to prostě tak automaticky jako kdyby to tak bylo, ale bylo by to příjemné kdyby ses ozvala. J. [1.8.10 14:15:34] Josef Daněk: Čau [1.8.10 14:34:32] klimova.barbora: Ahoj Josefe, od 26.7. jsem tu nebyla, tak si to jdu pročíst. Budu tady teď pravidelněji. [1.8.10 14:39:24] Josef Daněk: Tak jo, podívej se na to a pak se zase někdy potkáme. [1.8.2010 16:15:40] Josef Daněk: Tak tedy stojíme v zanedbané, ale čistě vydrhnuté komůrce s cynickým vojenským politrukem - v té době byl už na nelegálním odpočinku bez penze a přísaháme, že pro komunisty dělat nebudeme. Jistě jsem to tehdy nemyslel moc vážně a chápal vážně a vnímal celou směšnou scénu právě jako pijácký výjev, ale i kdybych to třeba trošinku myslel vážně, kdybych byl s tím starým vyžírkou pro tu chvíli zajedno, dostali jsme se k té jedné myšlence doslova z opačných stran. Já proto, že jsem odmítal jednoduchou a bezproblémovou existenci, kterou by mi bývalo nabízelo nějaké obyčejné povolání, ve kterém bych se musel smířit s tím, že tam nebudu myslet po svém, protože jsem byl rozhodnutý odmítat takové bezcílné vegetování a chtěl jsem se zabývat výhradně věcmi, o jejichž smysluplnosti jsem byl přesvědčený. On asi z pocitu nějaké křivdy, která ho v životě potkala, a ,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,z pocitu člověka, pro kterého je právě to vegetování kýženým stavem, o který usiluje [1.8.2010 16:48:34] Josef Daněk: a který by určitě nemohl pochopit, proč se bráním tomu docela pohodlnému způsobu života, který by mi studium na pedagogické fakultě nabízelo, kdybych o ně byl stál. Ale aby nedošlo k omylu, já si nemyslím, že je to otázka nějakých mravních hodnot a přístupu k nim, která nás odlišují, mně to vždycky připadalo jenom jako další ukázka toho, že způsoby, jak prožíváme svět, jsou vzájemně nesdělitelné a nesouměřitelné, jediné, co s touto skutečností můžeme dělat, je nechávat se jí /pokud je to možné s úsměvem/ udivovat a toho druhého vedle sebe vidět, pokud je to jen trochu možné, nepředpojatě, jako bytost, která s nějvětší pravděpodobností nějakým pro nás nejméně představitelným způsobem trpí tímto světem stejně jako my a je to vůbec zázrak, že se dokážeme potkat i třeba jenom takovým docela nedostatečným způsobem, jakým to dokážeme. [1.8.2010 16:57:56] Josef Daněk: Z hlediska zásad protikomunistické uvědomělosti to ovšem byl čin hanebný, pít v noci s takovým člověkem a jediné, co mne omlouvá, že jsem ten společensky nevhodný kontakt pěstoval nezištně. Nešťastný Šída zřejmě už takových přátelských vztahů neměl mnoho - kdo je má? - a tak se brzy na to přimknul k tomuto našemu přátelství s dojemnou silou a odplácel mi každé mé drobné vstřícné gesto radami i drobnými dárky a každodenními nabídkami drobných výpomocí při vymetání kamen, drhnutí společného umyvadla [1.8.2010 16:58:24] Josef Daněk: a zametání chodby. [1.8.2010 17:08:54] Josef Daněk: Josefe, říkal Šída, já jsem psal do novin, já sem psal do Rudýho práva, když nebejvalo maso, já psal, že maso škodí, Josefe, já žral samý maso, kolik já sem měl peněz, jak sem to psal do toho Rudýho práva, já jsem tam taky psal o situaci v Polsku, já třeba naspal studii "Co bude dál" jako v tom Polsku, na celou stranu to bylo a já vo tom nic nevěděl jenom jsem uměl psát, já ti to povím, jak jsem postupoval já to vždyky dělal: pár fráziček na rendlíček, hodně míchat jako květák na mozeček a pak pěkně pokapat slabým roztokem z marxismu - ale musels dávat pozor, Josefe , nepřehnat koncentraci. Nanejvýš na pět procent, kdyby to bylo silnější, tak by to neotiskli. [1.8.2010 21:35:06] Josef Daněk: A taky jsem psal projevy, chodil jsem do bílýho domu, jezdila pro mě černá šestsettrojka a já to pak psal. [1.8.2010 21:40:00] Josef Daněk: Co z toho byla pravda, nevím, někdy mi sice skutečně ukazoval staré výtisky Rudého práva - asi to opravdu psal, pak ho nakonec přeci jen zavřeli, [1.8.2010 21:52:58] Josef Daněk: byl myslím v Kuřimi, pak jsem ho ještě jednou potkal těsně po revoluci, byl plný elánu a chlubil se, že pracuje pro Šabatu, ale jak to bylo opravdu nevím. To už jsem dávno bydlel jinde. Naše společné bydlení mělo komické finále. Ale možná to bylo spíš smutné. Nějakou dobu předtím než jsme se odstěhovali - on tomu moc nevěřil, že se budu stěhovat, nešlo mu na rozum, proč bych to měl dělat - se jeho zmatená náklonnost ke mně začala stupňovat. Jeden čas to vypadalo, že tam bydlím spíš s ním než s Hankou. Přes den jsem kreslil a psal a on potichu šátral po chodbě a umýval. Hned ráno došel pro pivo a postavil mi za dveře do mého pokoje tři lahve. Byl to takový rituál, potom dopil svoje pivo a potichounku, abych to nevěděl, si došel pro jedno to moje pivo, potom pro druhé a potom, pro třetí a pak se přišel omluvit. Podlaha strašně vrzala a slyšel jsem každou tu jeho plíživou cestu. [1.8.2010 21:56:46] Josef Daněk: Večer se dostával do euforie. Nuitil mne, abych seděl u něho v pokoji a donekonečna líčil, co všechno zařídí. Já nejsem dobrej člověk, Josefe, říkal, já sem línej, kolikrát jsem třeba ráno přiložil boty do kamen, abych nemusel do sklepa pro uhlí, ale s tím je teď se vším konec, teď začnu znovu a začnu tím že to tady pro nás dva pořádně zařídím, řekni si, Josefe, co by si chtěl, abych přinesl a já to koupím, řekni třeba koberec a bude koberec, anebo řekni televize a bude televize, co řekneš, to bude. [1.8.2010 22:11:48] Josef Daněk: Řekl jsem koberec, abych mu udělal radost. A druhý den tam byl. Rozvinul ho na chodbě a pak ho kartáčoval a pořád dokola po něm chodil. Během dalších týdnů pokoje skutečně zařídil docela slušným nábytkem, lampičkami a základními kuchyňskými potřebami. Poslední věcí, kterou přitáhl, byl dětský stolní hokej, takovou tu plastikovou krabici, ve které se posunuje hráči na táhlech. Celý večer pomateně vykládal o tom hokeji a potom se zamknul, několikrát v pokoji s rachotem upadl a pak opilý usnul. Ráno měl zavřeno a nevycházel. Když hodně pil, stávalo se že jsme ho nezastihli venku třeba dva tři, dny tak jsem tomu nevěnoval moc pozornost. Potom se konečně objevil na chodbě, vypadal zdrcený, teprve po několika hodinách zaklepal u mne na dveře a pobídl mne, abych za ním zašel. Většina věcí v pokoji byla nějak poškozená po včerejších pádech. Nemá to cenu, Josefe, byla to blbost, ty se odstěhuješ a nemá to cenu, představ si, včera jsem se opil a rozšlápl jsem ten hokej, podívej se na to, škoda. Koberec byl rozřezaný na čtverečky a každý ten čtvereček byl stočený do ruličky, aby se vešel do kamen. Večer odešel do hospody a vrátil se asi za hodinu. Měl trochu lepší náladu a povídá mi, jsem tam prodal jednomu dědkovi aspoň ty hokejisty, když je ta krabice rozšlápnutá, už by to stejně nemělo cenu. Takovej dědek je koupil pro vnuka, hráče po koruně a brankáře sem dal po dvou korunách, tak z toho přeci byl nějakej užitek. [1.8.2010 22:21:33] Josef Daněk: No a když jsem ho tam tak viděl, tak jsem měl pocit, že nejsme ani tak moc v pasti v komunistickém státě, ale že jsme prostě v pasti na světě, a přestával jsem rozumět tomu, jak bych se mohl vážně na toho chudáka zlobit. [1.8.2010 22:28:27] Josef Daněk: A aby to nebylo tak jednoduché, tak zároveň jsem se cítil jako v pasti v tom komunistickém státě, který mi určil strop, přes který nebudu moci přerůst. Pro mne ten strop zajišťovaly dva nástroje - pracovní povinnost, která mi nedovolila se regulérně věnovat mé práci a komunistický svaz umělců, do kterého jsem nemohl být přijat, i kdybych to chtěl, jedině to členství by bývalo mohlo změnit tu možnost věnovat se umění jako zaměstnání. Jenomže tenhle strop nehlídali přede mnou komunisti, ale takzvaní profesionální umělci, pro které bylo výhodné udržet malý počet lidí v jejich výhodnější pozici. Mnozí z [1.8.2010 22:29:49] Josef Daněk: těchto skutečných zastánců stávajícího pořádku se dokonce cítili jako odpůrci komunistů a potom později po revoluci se k tomuto svému protikomunistickému přesvědčení také přihlásili veřejně. [1.8.2010 22:34:17] Josef Daněk: Kvůli tomu jsme s Blahoslavem formulovali představu laických umělců - šlo především o představu umělců nezávislých na této pragmatické hře se společenským statutem. Proto vznikla představa neutilitární školy. V té době jsme ovšem neměli ani tušení o tom, že nás tyto představy budou vzrušovat ještě po dvaceti letech. [1.8.2010 22:35:37] Josef Daněk: Snad tě moc neotrávilo to dlouhé vyprávění o bláznivém komunistickém zkrachovanci, chtěl jsem jenom přiblížit atmosféru, ve které se to všechno odehrávalo. [1.8.2010 22:37:40] Josef Daněk: Předtím než došlo k tomu našemu hlavnímu předrevolučnímu "výbuchu", prožil jsem ještě památný půlrok v Moskvě. O tom budu psát ráno. [2.8.2010 6:44:04] Josef Daněk: Často si vzpomenu na jednu radu Mistra Suna, historického čínského generála. Ve své knize věnované "válečnickému umění" radí dobývat pevnosti, o které nikdo nestojí - a vypočítává výhody takové strategie......rozhodně jsem jeho knihu nečetl v té době, seznámil mne s ní až mnohem později Zdenek Plachý ale o té strategii jsem věděl velmi dobře. Stáž v Rusku, to byla právě taková pevnost. Asi jsem to ještě neřekl, ale existovala ještě druhá motivace proč setrvávat na Pedagogické fakultě, kromě té zcela účelové - tady vidíš, že členové neutilitární školy se nikterak nerozpakovali [2.8.2010 6:59:29] Josef Daněk: nerozpakovali postupovat někdy velmi utilitárně a pragmaticky - ta druhá motivace se ovšem netýkala výtvarné oblasti, ale ruštiny. Výuka sama za moc nestála, vyjma základů syntaxi, kterou vyučoval jistý zajímavý člověk, který nám z nějakého důvodu říkal soudruzi, ale který nás nebývale pevnou rukou držel při tréninku syntaktických rozborů. Stavba věty mne pochopitelně zajímala vždycky a zautomatizování rozboru, které jsem poměrně slušně znal z češtiny, není zrovna vrchol intelektuální zdatnosti, ale bylo to důležité. V době před odjezdem do Ruska jsem nějakou dobu vážně uvažoval, že bych malování nechal a soustředil se skutečně na lingvistiku, protože mi začalo docházet, že tam se skrývá oblast nekontrolovatelné svobody. Dosud jsem na tom byl jazykově velmi špatně - trestuhodná výuka němčiny na střední, to byla osobní ostuda všech, kdo se na té trapnosti podíleli, totéž bylo s ruštinou, bláznivějšího výsledku dosáhlo tehdejší školství už jenom ve výuce filosofie. [2.8.2010 7:01:11] Josef Daněk: Podivný [2.8.2010 7:16:26] Josef Daněk: výběr oboru, ruština, to nebyla jenom věc příležitosti, nešel jsem tam jen proto, že na tento obor bylo relativně nejjednodušší se dostat a nebyl to také jen zájem o ruskou literaturu, který to ospravedlňoval, mojí základní motivací bylo to, že to působilo bizarně. Vyhovovalo to mojí potřebě nesplňovat očekávání a nějakým matoucím způsobem prostoupit neporušitelnou sociální sítí, kterou jsem vnímal jako past. Statut, který mi společnost nabízela, jsem odmítal, a stále více cílevědomě jsem hledal způsob, jak se mu vymknout. Jestli jsem na to měl z morálního či etického hlediska právo nebo ne mi není jasné, snažím se teď jen bez korektury popisovat to, co jsem chtěl. Nebo co jsme chtěli - zapomínám připomínat, že od té doby, co se vrátil Blahoslav z vojny, už jsme zase denně hovořili a prožívali všechny tyto věci společně. Cílem nebyly peníze ani úspěch, to jsme jednak nepovažovali za možné, a celkem vzato ani za podstatné - majetek v podobě domů nebo věcí jsme nevnímali [2.8.2010 7:20:00] Josef Daněk: Smyslem a cílem byl nezávislý životní stav, směřující k poznání a vědění, neomezovaný žádnou sociální "třídní" neprostupností, žádným nedostupným hájemstvím vyvolených. [2.8.2010 7:23:41] Josef Daněk: Tento zájem jsme vnitřně vnímali jako svatý a nezpochybnitelný a upřesňovat protože naše motivace se často podobaly a ztotožňovaly, ale jindy také lišily nebo třeba doplňovaly - teď to budu tak prostě střídat, pak to třeba vysvětlím.... [2.8.2010 7:29:13] Josef Daněk: pozn. technická: v předchozím odstavci vypadla věta - mezi -"nezpochybnitelný" - a "upřesňovat" tady je její znění "snažili jsem se ho uskutečnit. Střídavě tady mluvím o sobě a o obou z nás, bylo by to potřeba vysvětlit a upřesňovat" [2.8.2010 7:31:59] Josef Daněk: Omlouvám se, píšu to přímo do toho skypového okýnka a je to pro mne důležité, že nemohu /a tedy také nemusím/ dělat korektury. Myslím, že to je jediná možnost, protože kdybych je začal dělat, nikdy to nenapíšu................ale stydím se po sobě vždycky na ten předchozí odstavec podívat. [2.8.2010 7:57:32] Josef Daněk: Moje představa o mém úkolu - o tom, co mám dělat, vypadá asi velmi egoisticky, když se jednoduše popíše, a já si nijak zvlášť netroufám ji obhajovat - jenom ji zkouším popsat. [2.8.2010 8:22:44] Josef Daněk: Je to nepochybně elitářská představa. Byl jsem rozhodnut věnovat se výhradně věcem, které nelze než považovat za určené jen velmi úzké části společnosti. Představu, že bych se měl starat o cokoli praktického - včetně dokumentace své práce - jsem považoval za obtěžující. Mezi důstojné aktivity jsem započítával zejména: vnímání starých textů - spisovatele vybírat podle těch nejslavnějších klasických jmen, jinou četbou neztrácet čas. Druhou takovou povolenou aktivitou byla vlastní tvorba - to bylo nejtěžší, protože výsledky při veškeré snaze jen stěží odpovídaly původní představě. No, ono mne to ještě dodnes úplně neopustilo, tak se tomu ani nemůžu moc smát. Alespoň vždycky říkám Tereze, když přijde řeč na toto téma, že na té upřímné snaze je taky něco hezkého .....myslím, že můžu říct, že jsem se alespoň moc nesnažil vypadat jako umělec a spíš jsem se za něj prostě prohlásil. Hodnocení okolí mne v tomto smyslu moc nezajímalo - kladné posudky a úspěch nijak zvlášť nemírnily pocity nedostatečnosti ve vztahu k záměru a neúspěchy při takto formulovaném úkolu a tomuto vlastně asociálnímu chování byly pravidlem . [2.8.2010 8:41:20] Josef Daněk: Třetí povolenou aktivitou mohlo být cestování – představa, že člověk není vázán na jedno místo je mimochodem vždycky spojena s životním stylem elit a já jsem, i když jsem si to neuvědomoval takhle přesně, byl přesvědčený o tom, že mám nějaké právo tyto věci chtít. Ale pořád si myslím, že to byla víc jakási neurotická posedlost než zpovykanost. Já jsem si vždycky vážil lidí, kteří se dokázali spokojit s přiměřenějším požadavkem na svět, nepovažoval jsem je nikdy za méně chytré, obdivoval jsem jejich kázeň, jenomže to pro mne nebylo, protože kdykoli jsem se o něco takového pokusil, vedlo to jenom ke strašnému napětí pocitu naprosté marnosti a později výbuchu. Později jsem se přestal snažit žít normálně, začal jsem tuto podobu své povahy považovat za celkem nezměnitelnou danost a začal se soustřeďovat na využívání jejích zvláštností v podmínkách rezervace umění. Četli jsem tehdy také práci Bohuslava Blažka a jeho spolupracovnice, jejíž jméno mi teď vypadlo - Olmerová? Nevím . Ta práce se myslím zabývala uměním nemocných lidí - musel bych se na to podívat - důležité je, že mi prostředkovala jednu velice důležitou myšlenku, totiž že lidé, kteří jsou nějak "posunutí", mají pro společnost jeden docela praktický význam v tom, že třeba testují neznámé situace nebo z dosud neznámého hlediska a jejich zkušenost může být a s největší pravděpodobností bude využitelná pro celek tak přinejmenším ve stejné míře jako daleko vědomější reflexe reality u takzvaně normálních lidí. To byla velice utěšující zpráva. [2.8.2010 8:43:08] Josef Daněk: Já jsem se necítil nemocný, ale postavený mimo, to ano. A tady se nabídla možnost představit si, že celé to nikým nereflektované úsilí může mít nějaký jiný smysl, který pochopíme později, bylo nadějné. [2.8.2010 8:51:20] Josef Daněk: Etickou spornost absolutního požadavku, který jsem kladl na společnost, když jsem ji z nějakého důvodu považoval za povinnou tolerovat moje soustředění na vlastní starosti, jsem se snažil alespoň trochu vyvažovat snižováním nároků na pohodlí, nebo na běžné požitky. Spojoval jsem se s chozením v hadrech, životem na hranici bídy a postupně si vytvořil představu o směřování k cíli umístěném "na spodním okraji luxusu" Představoval jsem si pomyslný "luxus" jako kruhový terč k jehož středu a nebo k vrchnímu okraji směřují touhy lidí. Mně připadalo dobré zamířit o kousek níž, vybrat si nejspodnější místo na tom terči luxusu a tam se snažit zabydlet - to je ta pevnost, o kterou nikdo nestojí. Jestli to je morálnější, nevím, ale je to určitě velice praktické. [2.8.2010 9:12:30] Josef Daněk: Poněkud méně praktická byla třetí oblast důstojných aktivit - to byla forma extatického vytržení z reality - nejspíše pijáckého výletu - ale ve skutečnosti to s vlastním pitím alkoholu souviselo spíš vnějškově - podstatou bylo absolutní zřeknutí se odpovědnosti ve jménu hry. Nebyla tu žádná bohémská inspirace romantickou rolí umělce, jen přesvědčení, že /sebeničivé/ vytržení patří svou povahou k věcem svatým a je proto ne-li nutnou součástí úkolu, tedy přinejmenším tolerovatelným způsobem prožívání času. Tento pohled na pijáckou zvlčilost mi určitě v životě přinesl hodně dramatických momentů a potíží, ale nikdy jsem se ho úplně nevzdal a taky si dobře uvědomuji, že mi tyto nebezpečné výlety, kromě toho primárního přínosu, totiž bytostného soustředění na základní otázky spojené s přítomností smrti v našem všedním životě - protože to je skutečným důvodem naší inklinace k drogám - přirozená lákavost smrti - přinesli také praktický užitek v tom smyslu, že jsem se díky nim stával nepotřebným pro všelijaké estébácké vyděrače, kteří by mne třeba bývali byli nutili stát se komunistou, kdybych vypadal trochu spolehlivěji - všechno zlé k něčemu dobré. [2.8.2010 9:19:50] Josef Daněk: A potom byla pátá aktivita - rozhovory a hry s Blahoslavem, které to všechno předtím jmenované dovedly propojit a dát tomu smysl a nebo také úplně zastoupit , protože pokud jsme byli spolu, nepotřebovali jsme ani studovat ani tvořit v tom smyslu jak jsem si tvorbu představovali tehdy - tedy malovat obrazy a psát povídky, ani cestovat, ani pít, protože stačilo si o tom všem jen povídat, pořád to převracet ze strany na stranu chechtat se tomu a hrát si na to, že to všechno děláme. [2.8.2010 9:21:45] Josef Daněk: Cesta do Ruska nás ovšem na půl roku oddělila, ale to bylo jako peripetie před hlavním vyústěním děje. Ještě se teď k té cestě vrátím. Původně jsem chtěl jen vysvětlit, proč jsem tam jel a pak se ta odbočka trochu nafoukla. Tak ještě jednou. [2.8.2010 9:42:25] Josef Daněk: Stáž v Rusku byla na konci druhého ročníku. Já jsem se k ní dopracoval po třech letech - nepočítám-li ten první pokus o studium hned po maturitě. To, že jsem otevřeně vyjadřoval svůj zájem tam odjet, mne asi v očích pedagogů na katedře ruštiny zachraňovalo, protože jinak jsem byl student mizerný. Tehdy byl obecný postoj k cestě do Ruska velmi negativní - spolužačky si sháněly potvrzení od doktora, aby tam nemusely, a tak pro učitele muselo být celkem osvěžující, že právě já, problematický repetent a osoba s podezřelým záměrem ve věci pobytu na fakultě, se v této věci chovám velmi uvědoměle a s upřímnou věrohodností se na cestu chystám, jako na vrchol své studentské kariéry. Díky tomu nějak slevili z požadavků u zkoušek a vybavili mne všemi potřebnými známkami k uzavření druhého ročníku. Chystal jsem tu cestu jako pravděpodobný konec svého "studia" a vlastně setrvával na škole jen kvůli ní a protože jsem více či méně vědomě očekával velký zlom ve svém životě, rozhodl jsem se, že se ožením. Vztah s Hankou byl tehdy po několika letech už naprosto stabilní a svatbu jsem vnímal jako pouhé formální potvrzení něčeho, o čem beztak nebylo pochybností, ale přál jsem si, aby k němu došlo, protože jsem věděl, že musí dojít v nejbližší budoucnosti k nějakým změnám v celku mého plánování a chtěl jsem možná celý ten budoucí plán postavit na nějakých stabilnějších základech - vztahu, rodině a nějaké smysluplné práci. Možná si to, co říkám, odporuje s tím základním líčením mých motivací a chtění, ale tento druh plánů byl také nějak přítomen - člověk přeci nejedná úplně jednoznačně. Myšlenku na emigraci Hanka postupně vyloučila, přestože jsme se původně v tomto smyslu domlouvali a ona měla řadu přátel, kteří plán skutečně provedli. Hanka se ho nakonec vzdala kvůli zodpovědnosti k rodičům. [2.8.2010 9:48:38] Josef Daněk: Možná jsem nějak osciloval mezi snahou představit si nějaký spořádanější způsob života - představoval jsem si nejspíš, že budu učit na nějaké lidové škole umění, a opakovanými pokusy zcela se vytrhnout z všednodenních vazeb. Paradoxní bylo asi nejspíš to, že ačkoli jsem pro budoucnost poctivě plánoval tu spořádanou variantu, způsob, kterým jsem s k ní blížil, připomínal spíš průlet alternativním vesmírem než cokoli rozumného . [2.8.2010 9:57:50] Josef Daněk: Dodnes nemám k tomuto období moc jasný vztah. V nějakém smyslu svého chování nelituju s takovým tím banálním fatalistickým povzdechem, že to tak asi muselo být, zároveň ale se nemohu zbavit pocitu studu za sobectví, s nímž jsem jednal, aniž bych to byl schopný nějak vnímat - snad jeden pozitivní výsledek to celé mělo, že jsem teď třeba smířlivější při posuzování některých špatných podob chování, protože jim nějak. Ale to budu muset promyslet někdy jindy - vlastně to dál už nepatří do toho vysvětlování tobě, jen jsem si přál, aby bylo jasné, že o tom také přemýšlím. [3.8.2010 4:40:31] Josef Daněk: Také si ale uvědomuji, že všechny konkrétní činy a postoje je možné soudit různě podle toho, k jakému rámci se vztahují. Často je to uvnitř tak zamotané, že nějaký postoj je z jednoho hlediska nanejvýš mravný a z druhého nemravný. Třeba ušlechtilý disident, který vážně ohrožuje psychické zdraví svých dětí, nebo komunistický prospěchář, který prodejem nějakých vražedných slintů zajistil svoji rodinu na generace. Předpokládám, že filosofové, kteří se zabývají etikou, znají spoustu způsobů jak se těmito paradoxy zabývat, ale já to neznám . Sám pro sebe jsem si představoval, že by je bylo možné řešit konečným odkazem na nějakou Boží instanci, kde se ty paradoxy nějak sbíhají jako koleje v dálce a už tam pak nevadí anebo pokusem prožívat obě ty protichůdné věci - názory, role, postoje, statuty současně, a to tady a teď, a to je prakticky stejně nemožné jako přemístění se k tomu božskému soutoku protikladů, takže to vyjde nastejno. Moje osobní dilemata tyhle úvahy sice nikdy nevyřešily a ve vztahu k Hance a ostatním jsem zůstal stejný darebák, ale ten model prožívání různých postojů a rolí současně, chápaný jako pokus vymknout se ze zajetí jednoho pohledu na věc, ten se mi - a jistě nám oběma - líbil a brzy se stal jedním z principů našeho uvažování. Nešlo tu ovšem o to, z něčeho se vylhat, najít si lehčí cestu nebo získat nějakou výhodu, šlo o to obsáhnout, neopominout všechny představitelné varianty. A konec konců nešlo o to relativizovat, zda je dobré být černý nebo bílý, ale o absurdní romanticky nerealizovatelný a přeci naprosto vážně míněný pokus být obojí zároveň - spojovat nespojitelné - Cesta do Ruska mi připadala velice vhodná aktivita pro zuřivého mladého muže, který komunistickou ideologií pohrdal do takové míry, že ji ani nepovažoval za důstojného nepřítele a vymezoval se záporně spíš vůči církvím, uměleckým obcím, vypaseným dělníkům a rolníkům a dobrým lidem obecně. Blahoslav po návratu z vojny začal pracovat jako učitel v Lidové škole umění a pustil se do té práce s velikou vervou a chutí, vybavoval kabinety, renovoval učebny. Na jeho vlastní studium nebylo vzhledem k jeho původu ani pomyšlení - tedy na nějaké rozumné studium. Jako záložák neměl důvod se motat po pedagogické fakultě tak jako já. Dokud jsem bydlel na Žižkové, nahoře nad Žabovřeskami, měl to ke mně a já k němu pár set metrů. Byla to doba prvních patafyzickcý zařizování v bytě na Havlíčkové – předtím, během střední školy tam s ním myslím občas bydlel jeho bratr, a také někdo z rodiny asi na stav bytu častěji dohlédl. Později pak už to bylo v Blahoslavově režii. Tehdy začínaly naše první nošení věcí z železných nedělí a kontejnerů. Potom nastalo to první období na Skorkovského - na Figurách a první akce týkající se tramvaje, Velikonoce. Myslím, že Blahoslav už tehdy znal polskou Pomerančovou alternativu - jakousi formu hravého nenásilného "odboje" či odporu a mohl do určité míry vědomě směřovat svůj zájem tímto směrem, ale všechno, co jsme o tom věděli, byla stručná zmínka z nějakého samizdatového textu. V té době jsme také chodili všelijak pracovat na brigády - v noci do hotelu nebo do pivovaru, a také jsme jeden čas spolu dělali topiče v jedné základní škole - částečně jsme tam pracovali místo Václava Koubka, který to místo asi držel jen jako potvrzení o práci a jinak potřeboval hlavně čas a peníze si vydělal jinde. Byli jsme skoro pořád spolu. Hanka se tomu smála, ale tolerovala to. V létě jsme dokonce všichni tři odjeli /dokonce čtyři, ještě s jedním z mých bratrů/ na brigádu na opravu kostela do Altrupinu ve východním Německu a zase tam trávili asi měsíc v Aktion Zuhnezeichnen a cestováním po Berlíně a na Rujánu. Ještě předtím, v době střední školy, Blahoslav vážně onemocněl a nedobrý stav jeho zdraví se čas od času zvracel, takže dlouhodobě musel dodržovat dietu. Jinak ovšem na životosprávu moc nedbal - nebo lépe řečeno dbal, ale způsobem, který jeho zdraví moc neprospíval, cvičil sice jógu - také v tom jsem ho trochu napodoboval s menším úspěchem, ale jinak tělo spíše přemáhal než upřednostňoval. Pamatuji se, že spával na zemi a dával si pod hlavu jen nahrubo useknuté polínko plné třísek, aby si tělo bralo jen tolik spánku, kolik nezbytně potřebovalo. Zároveň je podroboval uměleckovědeckému zkoumání - vzpomínám si, jak se zaměřil na neobvykle vysoké Ph svých žaludečních šťáv a zkoušel jimi leptat zinkovou desku - zvracel ty šťávy na nějaké specielní zařízení zavěšené v záchodové míse - před tím cíleně podpořil koncentraci kyselosti velkými dávkami vína, které jinak ze zdravotních důvodů prakticky nesměl. Když se leptání dlouho moc nedařilo, chodili jsme konzultovat do nějakého fyzikálního ústavu. Blahoslav byl neodolatelný. Na konci srpna 1984 jsem se dostal do Moskvy. [3.8.2010 4:52:18] Josef Daněk: Září je v Moskvě moc pěkné - bývá v té době teplé, ale příjemné babí léto. Trávil jsem je dlouhými procházkami po městě - město ovšem není příliš stvořené pro procházky, protože je celé jakoby naddimenzované – ulice, hlavně dál od centra, nekonečně dlouhé a hodně široké. Jedna věc mi dnes připadá mimořádně příznačná pro celý můj tehdejší neuspořádaný a chaotický životní pocit - nebyl jsem vůbec schopný nějak svůj pohled na město racionalizovat, vzpomínám si, jak jsem obdivoval nějakého kamaráda, který používal mapu. Dnes mi to už připadá těžko přestavitelné, jak jsem tam tedy mohl cestovat, když jsem vůbec nebyl schopný si uvědomit, kde jsem. O směrech jednotlivých linek metra jsem neměl ani tušení, přitom jak jsem později po letech zjistil, je systém moskevského metra relativně velmi přehledný. [3.8.2010 6:02:04] Josef Daněk: Tehdy jsem se jednoduše spolehl na několik ruských kamarádů a s nimi jsem se vydával prakticky nazdařbůh po Moskvě i do okolních měst a později také na několik delších výprav. Všechny ty cesty byly samozřejmě velmi důležité především kvůli faktickému uvědomění si vzdáleností - získal jsem tehdy vůbec první představu o skutečném rozměru světa v tom fyzickém smyslu. Nejvzdálenější místo, kam jsem dojel, byl uzbecký Taškent, a to už je poměrně velká část obvodu země po příslušné rovnoběžce. Na základě této zkušenosti už si člověk může udělat první představu o celkovém rozměru. Ale to nejpodstatnější se odehrálo na několika desítkách čtverečních metrů studentských kolejí. Během několika měsíců jsem měl možnost osobně poznat desítky lidí z nejrůznějších částí světa. Do té doby jsem potkal jen lidi z východního Německa, Maďarska a Polska a to ještě velmi omezeně. Moji noví známí byli ze Západního Berlína, Itálie, Ameriky, ale také z Mali, Srí Lanky, Japonska, Kambodžy, Kuby, Kanady, Španělska - a navíc jsem měl možnost se s nimi jakž takž dostatečnou ruštinou domluvit . Do Ruska jsem odjížděl s jednoduchou, schematickou představou komunistického nebezpečí a nedostupné svobody západu a tady jsem byl každodenně konfrontován s konkrétními příklady reálných osob, jež měly reálné zkušenosti se všemi těmi různorodými prostředími, z nichž pocházeli a odkud si přinášeli názory na svět i předsudečné pohledy jeden na druhého. Nesouměřitelné životní situace lidí z různých vrstev společnosti z různých etnických prostředí. Přítelkyně Marion ze západního Berlína mi prostředkovala autentickou zkušenost svých vrstevníků a opravovala všechny moje předchozí představy směrem k zreálnění - poprvé jsem začínal na vlastní smysly pociťovat, co mají lidé společného a v čem se mohou lišit. Každodenní spolupřítomnost těch neformálních "mezinárodních zástupců" nabízela nečekaná srovnání, například paralely v chování příslušníků největších národů Američanů a Rusů, které dnes mohou být v Čechách vnímány už jako samozřejmost, na mne tehdy působily jako rána do hlavy, protože nám byly jak oficiální tak undergroundovou tradicí tyto národy líčeny jako nejvzdálenější protipóly sociálního a politického dobra a zla. Jinou neuvěřitelnou zkušeností byly letmé pohledy do každodenního života ruské společnosti, která nás o dobrých dvacet let předběhla v prožívání totalitního státu a která jistě v souvislosti se všemi ostatními geograficko historickými podmínkami vytvářela neuvěřitelně složitou strukturu černého obchodu a ocitala se zcela v moci zrůdné ideologie a přitom zároveň svou nezvladatelnou mohutností vždycky znovu nějak absorbovala zesmysluplnila komunistické nařízení, která v našich podmínkách měla už jen podobu mocensky vynucovaných absurdních nesmyslů - vzpomínám si, jak na mne udělal dojem autentický rej při oslavách říjnové revoluce někde v Pskově a celá ta vášnivá láska k rodné zemi a podobné pocity, jejichž autentickou podobu jsem z domova neznal. Celá ta zkušenost byla tak intenzivní a mnohostranná, že nemá moc smysl popisovat jednotlivé aspekty toho, čím na mne působila . Vášnivá, otevřeně ventilovaná a jakoby nahrubo tesaná potřeba vidět svět jako konflikt velikých názorových celků v duchu tradice Židovské, Křesťanské, Perské a dálně-východní, mne fascinovala. Začínal jsem si uvědomovat, jak relativně mělký a teprve novověký je obrys západovýchodního vztahu s centrální rolí Anglie, vyjadřované špičkovou pozicí na škále západovýchodních preferencí a absurdně jednoduchým schématem postupně zvyšovaného pohrdání směrem k národům obývajícím území východněji. Můj pohled na svět se zcela změnil. Všechno to bylo nové, vzrušující, vysvítalo to pod konkrétními příhodami a bizarními zážitky. Série třeštivých osobních vztahů, které jsem tam nestoudným způsobem zapletl jeden přes druhý jenom dorazila to, co vzbouřily záblesky jednotlivých překvapivých poznání a pochopených souvislostí. Když jsem po půl roce přistál na letišti v Ruzyni, byl jsem z mnoha důvodů myšlenkových i docela praktických zcela neschopný pokračovat v předchozím způsobu života. Navenek jsem to vnímal jako nedostatek možnosti se nadechnout. Znovu jsem začal uvažovat o emigraci. Moje manželství se tak tak vzpamatovalo z krize, do které jsem ho dostal. Počátkem března jsem se po jakémsi osobním výstupu na fakultě otočil nahoře na schodišti na podpatku a klidně vyšel ven naprosto jistě přesvědčen, že v tomto způsobu života nevidím nic smysluplného. Vracel jsem se přes Mendlovo náměstí směrem k centru a vzpomínám si, že jsem již na Mendláku měl v hlavě plán. Rozhodl jsem se, že si pořídím další rok života bez oficiálních povinností. Zimní semestr jsem měl dokončený, v případě že budu opakovat ročník, začnou se o mne na fakultě zajímat v březnu příštího roku. [3.8.2010 6:19:17] Josef Daněk: Léto jsem trávil v Chýnově, tak jako každý rok - letním soustředěním na vlastní starosti - jak jsem si zvykl od střední školy svoje pobyty tam/ mimochodem ne tam, ale tady, protože jsem včera dorazil z Brna do Chýnova a píšu už v té pracovničce na půdě - pomalu jsem to všechno v hlavě zpracovával.V září jsem se vrátil do Brna a nastěhoval se zase na Žižkovu. Z nějakého důvodu tehdy nebylo možné ročník opakovat a já musel přerušit studium. Abych se pojistil, že neztratím statut studenta, který byl maximálně důležitý kvůli policii, vymyslel jsem si švejkovsky absurdní plán, totiž že požádám, abych mohl "jakoby z pilnosti" chodit jednou týdně na vojenskou katedru - tvrdil jsem, že i když vím, že mi tato docházka nebude započítána, chci ji absolvovat, protože se bojím, abych nevyšel ze cviku - chudák velitel nad tím vrtěl hlavou, ale podepsal mi to a já jsem pak výměnou za ten jeden den volna, který jsem obětoval, měl zbylých šest dnů jistotu, že na mne policie nemůže, protože jsem jako student neměl povinnost nastoupit do práce. [3.8.2010 8:42:32] Josef Daněk: Někteří lidé mne tehdy i později podezírali z toho, že nebezpečí přeháním, jenomže já jsem na ně nikdy nedal. Měl jsem dobře na paměti osudy různých kamarádů, kteří si nedávali takový pozor a potom někteří na chvilku a jiní na hodně dlouho skončili v kriminále - a to ještě většinou nebyli tak pevně jako já rozhodnuti si svobodu pro sebe uhlídat tak absolutně a samozřejmě. Protože ale pro mne představa, že veškerý čas jsem povinen věnovat svému úkolu podle vlastního uvážení, a že to, mít ten čas, je samozřejmé a nezadatelné lidské právo, nenarážel jsem jen u úřadů, ale především u obvyklého mínění všech lidí, které mimochodem ono úřední nařízení o pracovní povinnosti umožňovalo. Já jsem také chápal, že člověk musí dělat něco pro ostatní, protože bez ostatních by se jednak neuživil, ale navíc, jak jsem byl - a vlastně pořád jsem přesvědčený - nebyl bych schopen ani prožívat transcendentní aspekty existence, věci duchovní a náboženské, které v některých fázích není možné, nebo rozumné prožívat jednotlivě a bez společenství. Jednak kvůli vlastními "magickému" působení vyššího stupně spolubytí jednak kvůli praktickým věcem, jako je péče o svaté texty a zachování liturgie či rituálu. [3.8.2010 8:45:37] Josef Daněk: Já jsem jenom byl naprosto vážně rozhodnutý nespolupracovat na ničem, co nemohu sám promyslet a obhlédnout. Nevěřil jsem tomu, že pro lidské společenství udělám něco prospěšného tím, že se půjdu podílet na výcviku v komunistické armádě. [3.8.2010 8:55:53] Josef Daněk: Od nejmladšího dětství jsem trpěl hrůzou z neosobní společenské mašinérie- v mých představách se spojovala s vizí, hrůzně kruté pouti se lidé s bláznivým smíchem vzdálili jeden druhému a chovali se navzájem cize a sobecky. Poprvé si ji pamatuji z nějakého dětského filmu - myslím že z Malého Bobše - nějaká hrozná trhovkyně nějak hrozně ponížila kvůli nějaké housce nebo koláči...... kde se ve mně ta hrůza vzala nevím, ale byla to hmatatelná strašná hrůza. Možná spočívala v tom, že během toho pouťového karnevalu dochází k částečnému narušení řádu jistot a já jsem nebyl schopen rozeznat povolenou hranici, po kterou je ono rozvonění tolerováno. [3.8.2010 9:02:50] Josef Daněk: Také mne pochopitelně jako každého člověka lákala možnost neosobního bezpečného splynutí v davu - pamatuji se, jak se mi líbila třeba spartakiáda, nebo později pochodování na vojenské katedře - je v tom něco úžasně osvobodivého v tom odevzdání se společnému rytmu - představoval jsem si, že něco podobného lidé jistě prožívají na sportovních stadionech - ale já jsem se podobným věcem vyhýbal - věděl jsem, že v takových prostředích nemůže člověk být jist, že nebude stržen k něčemu, co dělat nechce a potom už nebude možné jednající mašinérii nijak vzdorovat. Září je v Moskvě moc pěkné - bývá v té době teplé, ale příjemné babí léto. Trávil jsem je dlouhými procházkami po městě - město ovšem není příliš stvořené pro procházky, protože je celé jakoby naddimenzované - ulice hlavně dál od centra, jsou nekonečně dlouhé a hodně široké . Jedna věc mi dnes připadá mimořádně příznačná pro celý můj tehdejší neuspořádaný a chaotický životní pocit - nebyl jsem vůbec schopný nějak svůj pohled na město racionalizovat, vzpomínám si, jak jsem obdivoval nějakého kamaráda, který používal mapu. Dnes mi to už připadá těžko přestavitelné, jak jsem tam tedy mohl cestovat, když jsem vůbec nebyl schopný si uvědomit kde jsem. O směrech jednotlivých linek metra jsem neměl ani tušení, přitom jak jsem později po letech zjistil, je systém moskevského metra relativně velmi přehledný. [6:02:04] Josef Daněk: Tehdy jsem se jednoduše spolehl na několik ruských kamarádů a s nimi jsem se vydával prakticky nazdařbůh po Moskvě i do okolních měst a později také na několik delších výprav. Všechno ty cesty byly samozřejmě velmi důležité, především kvůli faktickému uvědomění si vzdáleností - získal jsem tehdy vůbec první představu o skutečném rozměru světa v tom fyzickém smyslu. Nejvzdálenější místo, kam jsem dojel, byl uzbecký Taškent, a to už je poměrně velká část obvodu země po příslušné rovnoběžce. Na základě této zkušenosti už si člověk může udělat první představu o celkovém rozměru. Ale to nejpodstatnější se odehrálo na několika desítkách čtverečních metrů studentských kolejí. Během několika měsíců jsem měl možnost osobně poznat desítky lidí z nejrůznějších částí světa. Do té doby jsem potkal jen lidi z východního Německa, Maďarska a Polska, a to ještě velmi omezeně. Moji noví známí byli ze Západního Berlína, Itálie, Ameriky, ale také z Mali, Srí Lanky, Japonska, Kambodžy, Kuby, Kanady, Španělska - a navíc jsem měl možnost se s nimi jakž takž dostatečnou ruštinou domluvit. Do Ruska jsem odjížděl s jednoduchou, schematickou představou komunistického nebezpečí a nedostupné svobody západu a tady jsem byl každodenně konfrontován s konkrétními příklady reálných osob, jež měly reálné zkušenosti se všemi těmi různorodými prostředími, z nichž pocházeli a odkud si přinášely názory na svět i předsudečné pohledy jeden na druhého. Nesouměřitelné životní situace lidí z různých vrstev společnosti z různých etnických prostředí. Přítelkyně Marion ze západního Berlína mi prostředkovala autentickou zkušenost svých vrstevníků a opravovala všechny moje předchozí představy směrem k zreálnění - poprvé jsem začínal na vlastní smysly pociťovat, co mají lidé společného a v čem se mohou lišit, každodenní spolupřítomnost těch neformálních "mezinárodních zástupců" nabízela nečekaná srovnání, například paralely v chování příslušníků největších národů Američanů a Rusů, které dnes mohou být v Čechách vnímány už jako samozřejmost na mne tehdy působily jako rána do hlavy, protože nám byly jak oficiální, tak undergroundovou tradicí tyto národy líčeny jako nejvzdálenější protipóly sociálního a politického dobra a zla. Jinou neuvěřitelnou zkušeností byly letmé pohledy do každodenního života ruské společnosti, která nás o dobrých dvacet let předběhla v prožívání totalitního státu a která jistě v souvislosti se všemi ostatními geograficko-historickými podmínkami vytvářela neuvěřitelně složitou strukturu černého obchodu a ocitala se zcela v moci zrůdné ideologie a přitom zároveň svou nezvladatelnou mohutností vždycky znovu nějak absorbovala a zesmysluplnila komunistická nařízení, která v našich podmínkách měla už jen podobu mocensky vynucovaných absurdních nesmyslů - vzpomínám si, jak na mne udělal dojem autentický rej při oslavách říjnové revoluce někde v Pskově a celá ta vášnivá láska k rodné zemi a podobné pocity, jejichž autentickou podobu jsem z domova neznal. Celá ta zkušenost byla tak intenzivní a mnohostranná, že nemá moc smysl popisovat jednotlivé aspekty toho, čím na mne působila. Vášnivá, otevřeně ventilovaná a jakoby nahrubo tesaná potřeba vidět svět jako konflikt velikých názorových celků v duchu tradice Židovské, Křesťanské, Perské a dálně-východní, mne fascinovala. Začínal jsem si uvědomovat, jak relativně mělký a teprve novověký je obrys západovýchodního vztahu s centrální rolí Anglie, vyjadřované špičkovou pozicí na škále západovýchodních preferencí a absurdně jednoduchým schématem postupně zvyšovaného pohrdání směrem k národům obývajícím území východněji. Můj pohled na svět se zcela změnil Všechno to bylo nové, vzrušující, vysvítalo to pod konkrétními příhodami a bizarními zážitky. Série třeštivých osobních vztahů, které jsem tam nestoudným způsobem zapletl jeden přes druhý, jenom dorazila to, co vzbouřily záblesky jednotlivých překvapivých poznání a pochopených souvislostí. Když jsem po půl roce přistál na letišti v Ruzyni, byl jsem z mnoha důvodů myšlenkových i docela praktických zcela neschopný pokračovat v předchozím způsobu života. Navenek jsem to vnímal jako nedostatek možnosti se nadechnout. Znovu jsem začal uvažovat o emigraci. Moje manželství se tak tak vzpamatovalo z krize, do které jsem ho dostal. Počátkem března jsem se po jakémsi osobním výstupu na fakultě otočil nahoře na schodišti na podpatku a klidně vyšel ven naprosto jistě přesvědčen, že v tomto způsobu života nevidím nic smysluplného. Vracel jsem se přes Mendlovo náměstí směrem k centru a vzpomínám si, že jsem již na Mendláku měl v hlavě plán. Rozhodl jsem se, že si pořídím další rok života bez oficiálních povinností. Zimní semestr jsem měl dokončený, v případě, že budu opakovat ročník, začnou se o mne na fakultě zajímat v březnu příštího roku. [6:19:17] Josef Daněk: Léto jsem trávil v Chýnově, tak jako každý rok - letním soustředěním na vlastní starosti - jak jsem si zvykl od střední školy svoje pobyty tam/ mimochodem ne tam, ale tady, protože jsem včera dorazil z Brna do Chýnova a píšu už v té pracovničce na půdě - pomalu jsem to všechno v hlavě zpracovával. V září jsem se vrátil do Brna a nastěhoval se zase na Žižkovu. Z nějakého důvodu tehdy nebylo možné ročník opakovat a já musel přerušit studium. Abych se pojistil, že neztratím statut studenta, který byl maximálně důležitý kvůli policii, vymyslel jsem si švejkovsky absurdní plán, totiž že požádám, abych mohl "jakoby z pilnosti " chodit jednou týdně na vojenskou katedru - tvrdil jsem, že i když vím, že mi tato docházka nebude započítána, chci ji absolvovat, protože se bojím, abych nevyšel ze cviku - chudák velitel nad tím vrtěl hlavou, ale podepsal mi to a já jsem pak výměnou za ten jeden den volna, který jsem obětoval, měl zbylých šest dnů jistotu, že na mne policie nemůže, protože jsem jako student neměl povinnost nastoupit do práce. Věděl jsem, že takový důvěřivý pohyb v celku lidské masy na [3.8.2010 9:53:20] Josef Daněk: Technická poznámka: po slově "do práce" jsem omylem vymazal asi stránku nebo dvě textu - zkusím to zrekonstruovat. [3.8.2010 10:08:00] Josef Daněk: Moje představa o nezávislosti ovšem nenarážela jenom u úřadů, především u normálního běžného mínění, jak se má mladý člověk chovat, které mimochodem také ten idiotský zákon o zaměstnanosti umožňovalo. To byl také důvod, proč jsem se nevymezoval tolik vůči komunistům, ale spíš vůči moderní společnosti. Já jsem pochopitelně věděl, že člověk musí dělat něco pro ostatní a nemůže si žít jenom tak sám pro sebe. Jednak v tom základním smyslu - přispívat nějak ke společné obživě, ale i v dalších rovinách jsem "teoreticky" vnímal nutnost se společností vycházet, věděl jsem, že také k rozumnému prožívání transcendentních aspektů existence je nutná společnost, společenství - jednak proto, že jsme vnímali náboženství jako nějakou vyšší, magickou formu lidského spolubytí, jednak z praktického hlediska - společnost se musela nějak postarat o předání základních textů a rituálů - protože to by jednotlivec sám dělat nemohl i kdyby se samostatně promeditoval třeba do sedmého nebe. Problém byl v tom, že mne nic nepřesvědčovalo o tom, že je nějaká záruka, že ta společnost, která mne obklopuje, nějakým rozumným způsobem uvažuje o tom, k čemu bych jí mohl být dobrý. [3.8.2010 10:08:39] Josef Daněk: A začal jsem to cítit jako svoji povinnost se o podobu toho svého úkolu postarat. [3.8.2010 10:11:05] Josef Daněk: A protože jsem nemohl přijít na to, co bych měl dělat, aby to bylo správně, rozhodl jsem se nejdřív nedělat vůbec nic z toho, kde nejsem přesvědčen o správnosti. [3.8.2010 10:17:43] Josef Daněk: Pochopitelně jsem také jako každý člověk znal uklidňující pocit splynutí s celkem - radost ze sounáležitosti -pamatuji se například, jak se mi líbilo cvičit v dětství na spartakiádě, anebo později třeba zpívat společně v kostele, nebo při schůzkách v evangelickém prostředí, a nakonec i potom na vojenské katedře společné pochodování - to všechno jsou nanejvýš radostné a uklidňující zážitky, jenomže já jsem měl vždycky, když jsem se ocitl uvnitř takové automatického společného chování - nepřemýšlivé společenské mašiny - vzbouřené, blikající kontrolky - pozor - co budeš dělat, až se tahle mašina vydá někam, kam nechceš - potom bude pozdě se bránit - nevstupuj do takových vazeb, kontroluj každý svůj krok sám a vzdej se těchto příjemných věcí. [3.8.2010 10:30:13] Josef Daněk: Od nejmenšího dětství jsem měl bytostnou hrůzu z poutí, z veselého davu - kde jsem ji vzal nevím, na žádný reálný špatný zážitek, který by ji mohl zapříčinit, si nepamatuji - pamatuji si jen že ta hrůza už byla - vzpomínám si na ni konkrétně z nějakého dětské ho filmu - asi to byl Plevův Malý Bobeš, kterého nějaká trhovkyně nespravedlivě ponížila kvůli nějaké housce nebo cosi takového - vidím tu scénu pořád před sebou. Nepřipadá mi vždycky úplně možné dobrat se nějaké kauzality – proč, v důsledku čeho, co člověk jak cítí - jestliže jsem vnímal společnost jako nerozumné, občas šílené těleso, jemuž je především potřeba osobní vůlí vzdorovat, mohlo to mít bezpočet příčin - nepřátelským chováním dětské společnosti na malém městě díky otcově přísné, křesťanské výjimečnosti, prostředkovaný přenos děsivého leknutí spojeného s rusalkou invazí - divil bych se, kdyby taková věc zůstala bez následku - kolony tanků jezdily celé dny kolem našeho domu. Dospělé ženy plakaly, bylo mi šest...a máma nebyla se mnou v Chýnově, kde jsem invazi zažil, nedávná minulost světové války neustále připomínaná na každém kroku, později četba – člověk, který přečte několik stovek románů z devatenáctého století jen stěží může [3.8.2010 10:32:24] Josef Daněk: uvěřit v nějakou rozumnou vizi společnosti, na kterou se může s důvěrou spolehnout. Vždyť celá ta literatura je jeden velký spor mezi sociálními - a tradičně duchovními koncepty společnosti a nebo líčením více nebo méně drastických pokusů o emancipaci individua vůči nevyhovujícímu řádu. [3.8.2010 10:44:46] Josef Daněk: Situace jakési kaskádovité absurdity, kdy nás údajně revoluční strana, jejímž revolučním ideám jsem nevěřili ani v té jejich dávné nejčistší podobě, nyní utloukala a věznila obrazy svých svobodomyslných zakladatelů přesně tímž ideologickým způsobem, proti němuž kdysi ti zakladatelé vystoupili, vytvářela v našem vědomí jakýsi multilateárlní kaleidoskop potrhlosti - obraz společenského šílenství - maškarního plesu v zrcadlovém sálu, v němž se míhaly uniformy, plynové masky, montérky a tupý dav v kulisách jakési krotké diskotékové SSM vexlácké [3.8.2010 10:47:34] Josef Daněk: zábavy, která se kdykoli pro kohokoli z nás mohla proměnit ve scénu naprostého osobního ponížení, kterýmkoli z přítomných policajtů, kterýmkoli z tajných udavačů - to bylo to, co znemožňovalo s důvěrou spolupracovat se společností. [3.8.2010 10:54:07] Josef Daněk: tak jsem dopsal to, co mi vypadalo a vracím se k té větě:[3. srpna 2010 9:02] Josef Daněk: <<< Věděl jsem, že takový důvěřivý pohyb v celku lidské masy na. Věděl jsem, že důvěřivý pohyb v celku lidské masy je sice lákavá možnost, ale nevěřil jsem, že je to správná cesta. [3.8.2010 11:09:21] Josef Daněk: Jaro a léto po návratu z Ruska jsem prožil jako v divokém snu. Vedle osobních přemetů způsobených neuspořádanými vztahy jsem začal intenzivně prožívat pocit hrůzy z nedostatečnosti své práce. Snažil jsem se již druhý rok pokračovat v rozsáhlém cyklu pracně vytvářených akvarelů, ústředním námětem byl znovu jakýsi zábavní park - název cyklu Stroj na bezbolestnou smrt - jsem si vypůjčil z Grahama Greena, kterého jsem v té době objevil a který mi dosud zůstal jako jeden z velkých vzorů zvláštní dvojpólovostí svého díla a neokázalou nezávislostí. Můj tchán mi tehdy koupil kolo a když se mi podařilo jakž takž srovnat svou rodinnou situaci, začal jsem trochu "sportovat" Ale napětí ve mně stoupalo celé léto. Pokud jsem byl v Brně, přicházel k nám Ivo Sedláček a zase jsme spolu dělali na tom cyklu společných kreseb - ale nic z toho už dnes neexistuje - většinou jsem svoje věci vyhazoval. Jejich nedostatečnost ve mně vyvolávala pocit fyzické nevolnosti [3.8.2010 11:22:50] Josef Daněk: Pořídil jsem v té době rozsáhlé výpisky z anatomie pro výtvarníky, znovu podrobně četl řadu biblických knih, Ovidiovy Proměny, snažil jsem se udělat si základní představu o řecké mytologii a podrobně jsem četl Dona Quijota. Na podzim jsem měl stále ještě před sebou půl roku zcela svobodného času, ale začínal mne ničit pocit zodpovědnosti, chuť tvořit mne postupně úplně opustila a nahradilo ji tupé dříčské odevzdání se studiu a četbě. Když se dnes dívám zpětně na svůj vztah k Haně, myslím, že byl hlavně nedospělý. Měl jsem ji jako mámu a zkoušel, co vydrží, to byl asi také důvod, proč jsem nepochyboval o tom, že ji mám rád a ona to ze mne také cítila a proto mne tak dlouho neopustila. Určitě jenom díky ní jsem jakž takž ve zdraví přečkal ty nekonečné krize, kdy se nic nedařilo a kdy nebyly žádné vyhlídky do budoucnosti. Ale jediná skutečná radost byly ty hovory s Blahoslavem. Proto všechno, co jsme spolu dělali, mohlo být základem naší pozdější práce, že to vznikalo autenticky, vlastně jen jako vedlejší produkt jiného - strašného a celkem vlastně neúspěšného snažení. Myslím, že on na tom byl podobně. Podnikali jsme kresebné maratóny - mnohahodinová kreslení, nebo jsme kreslili i s nějakým závažím, o jeho spaní na podlaze jsem už mluvil, o to větší to bylo štěstí, když jsme se tomu pak dokázali smát. [3.8.2010 22:44:07] Josef Daněk: Když o tom zpětně přemýšlím, připadá mi, že jsme to umění celkově brali nějak strašně moc vážně, myslím, že je to bylo trochu tou nepřirozenou situací totalitní izolace, která nedávala možnost nějakého normálního přirozeného rozvíjení obyčejnějších stránek života a to nás tlačilo do těch vypjatých duchovních poloh, asi mi z té doby zůstalo to zaměření na otázku "proč" má nějaké umění vznikat. Autenticita důvodu mi připadá stále podstatnější než téma nebo způsob zpracování uměleckého díla. A stále, i teď si na tu otázku odpovídám stejně - ten důvod musí být vnitřní hluboký, nevyvoditelný z žádné souvislosti s praktickým světem, měl by to být absurdní, nesmyslný, bláznivý a přitom zcela samozřejmý důvod - něco takového, jako že to musí být celé naprosto k ničemu a musí k tomu dojít nevyhnutelně, musí to být nalezeno jako jediné možné východisko úporných a protichůdných chtění. [3.8.2010 23:10:46] Josef Daněk: Během jara 1985 jsem zřejmě poprvé četl Knihu Alana Watse - americkou, beatnickou verzi popularizace některých základních představ starověké Vedanty, přečetl jsem pravděpodobně jen několik stránek, ale udělaly na mne silný dojem. Někdy kolem poloviny září jsem v bytě na Žižkové, kde jsem se zase nějak přechodně ocitl, začal kreslit anatomické kresby. První z nich měla připsánu poznámku nepřesně citující větu z Watsovy knihy./ Orientační zařízení u vstupního otvoru všepožírající roury" následovaly kresby "Pootočení hlavy doleva a vzhůru" "Smích kolem dokola hlavy" a nejdůležitější námět celého následujícího období "Pootočení uvnitř vlastní kůže". Následovalo několik měsíců horečné práce, během nichž jsem nakreslil desítky nebo spíš stovky variant i nových námětů. Kresby se válely na hromadách. Tehdy jsme si s Hankou našli nový podnájem v úhledném domku, obklopeném kolem dokola zahradami, kdesi u konečné tramvaje pod sídlištěm Vinohrady. Bylo to skutečně krásné období. Kreslil jsem pořád, celou zimu a jaro, měli jsme velkého kocoura Batýška, který patřil k domu, topili jsem uhlím a zahrady kolem dokola byly tak krásné, že na to pořád ještě vzpomínám. V dubnu se nám tam narodila dcera Martina. Cítil jsem se velmi šťastný a kreslil jsem při tom drastické anatomické vize, vizualizace temných fází psychického a filosofického zrání - bolest se zvnějšnila zpředmětnila, stala se terčem vtipu, třeba krutého nebo mrazivě absurdního - pro mne to byl především osvobozující smích - krize se ovšem vracely, několikrát jsem všechny kresby roztrhal, mnoho jsem jich ztratil, ale celkově to byla veliká úleva, brzy na to jsem kresby začal vystavovat a setkával se všude s kladným přijetím, stal jsem se v okruhu, který mne zajímal, přijímaným mladým autorem. Hlavní období vzniku kreseb trvalo asi tři roky, ale i později jsem se k nim stále vracel v následujících letech - jejich podoba se ale později proměňovala. [3.8.2010 23:20:25] Josef Daněk: V té době jsme s Blahoslavem spolupracovali s Ochotnickým kroužkem J. A. Pitínského na představení Ananas. Vytvářeli jsme tam jakési figuríny - asambláže - a potom pod Blahoslavovým vedením Tatraplán. Celý ten čas od návratu z Ruska do revoluce byl divoký a plný aktivity, změn, nápadů a zmatků všeho druhu. Start hlavy vzhůru. Příliš dlouhý krok vpřed, Vlna, prudké otáčení hlavy, to byly náměty které vyjadřovaly ten základní pocit. [4.8.2010 4:01:53] Josef Daněk: Vnějším námětem anatomických kreseb byla fyzická bolest, zažívaná psychofyzickými monstry v průběhu jejich proměn - překotných a v základním smyslu marných pokusů prohlédnout, pochopit, pokročit, dosáhnout zduchovnění. Zásadním, rozhodujícím zde ovšem byl fakt, že tuto bolest, zároveň strašnou i směšnou, si zobrazované bytosti působily samy - nikdy s několika výjimkami obrazů sociálních transmisí - tato bolest nebyla působena – zaviněna - někým jiným - a i v těch výjimečných případech, kdy si bytosti působily bolest navzájem, byly ve své situaci stejnou měrou zaklety a v mém vidění věci nebyla ani stopa po nějakém kriticismu, nikdo tu nebyl obviňován. Pro mne je tento fakt důležitým klíčem pro hodnocení různých mých tehdejších postojů a soudů, které vinou nějaké vyjadřovací překotnosti sestávaly ze samých odsudků a kritiky jednotlivých lidí, z nichž na každém mi vadilo buď to anebo to, takže jsem musel být považován za velmi hyperkritického, nesnášenlivého a protivného společníka, ale stejně jako v těch kresbách ani v těch běžně vynášených soudech nebylo nic v pravém smyslu kritického, protože se tu nikdy neuvažovalo o možnosti nápravy nebo dosažení nějakého jiného, lepšího řešení. [4.8.2010 4:06:29] Josef Daněk: Všechno to směšné, marné, bolestivé, strašné tu bylo prostě konstatováno jako přirozená a nezměnitelná součást světa, který byl tragikomickým konfliktem horních a dolních kosmických sil, válkou tělesných a duchovních center. Bizarní snová a drastická vize světa, kterou jsem vytvářel, neměla v mých očích ale nic společného se stylem "fantasy", který jsme tehdy sice neznali, ale jehož určité projevy - například Hobit - přeci jen pronikaly do našich obzorů. [4.8.2010 4:16:14 | Upraveno 4:16:26] Josef Daněk: Moje hra s anatomií měla daleko spíš blízko k nějakému baroknímu manýrismu - ne snad řemeslným provedením, ale vážností pro téma smrti a duchovního přerodu. Cítil jsem, že v kresbě jako v nějaké filosofické laboratoři hledám odpovědi na duchovní otázky, věděl jsem, že komunikuji s něčím, co je uvnitř mne a co mne zároveň přesahuje, a jakkoli ty osobně vydobyté představy o Bohu a člověku mohou být z nějakého teologického hlediska primitivní a naivní, dnes je vnímám jako plody autentického mystického zanícení - a vnímám je tak o to víc, že prakticky přicházely na svět cestou jakoby racionální "veselé" hry s variantami kombinací a selekcí vynořovaných představ- vznikaly jako hra bez nějakého pseudo mystického vytržení - obvykle během klidné atmosféry skutečného domácího štěstí v sympaticky chudé novomanželské domácnosti s malým dítětem a všemi atributy začínající rodiny - obstarávání věcí, první společné oslavy svátků a podobně. [4.8.2010 4:23:26] Josef Daněk: V téže době se Blahoslav maximálně zdokonalil ve svém ryteckém umění a začal vytvářet svoje gramofonové desky. Z praktických důvodů nastoupil studium pedagogického minima na pedagogické fakultě a začali jsme formulovat první myšlenky Nonutilitární pedagogiky. [4.8.2010 4:24:35] Josef Daněk: Blahoslav se sblížil s Jiřím Hvlíčkem a prozkoumal a svým oceněním také pro mne přiblížil jeho texty. [4.8.2010 4:26:43] Josef Daněk: S Ivo Sedláčkem jsme nakreslili společnou knížku Homo, ve které jsou ve zjednodušené a ne vždycky docela šťastné podobě zachyceny některé nejdůležitější náměty, originál neexistuje, ale jsou svázané xerokopie. [4.8.2010 4:43:33] Josef Daněk: V té době jsem se začal systematicky chystat k získání dokladů o zproštění vojenské služby. Komunikace s psychiatrickými pracovišti vyžadovala maximální opatrnost, hrozila několikerá skutečně fatální nebezpečí. Jednal jsem v tomto smyslu proti vůli rodičů i Hany, ale neustoupil jsem. Brzy po narození Martiny jsme získali domek v Kamenné kolonii - to bylo hlavně Hanino přání, já jsem tam jít nechtěl, mimochodem také proto, že moje představa o chování umělce byla mnohem civilnější a méně bohémská - i když tomu mé vlastní chování moc neodpovídalo - ale nakonec jsem tam prožil asi dva roky a byl myslím dosti platným členem tamní bujaré společnosti - bohužel brzy na to Haně došla trpělivost a opustila mne. Následující osmdesátý sedmý rok třeštění kulminovalo. [4.8.2010 4:57:49] Josef Daněk: Nově vnucená samota, vlastní vinou sesypané manželství, ztráta Martiny, nedokončená škola, nebezpečná hra s doktory a naprosté vytržení ze všech souvislostí - školu jsem skoro nevnímal a "bydlel" v hospodě u Džindžily. Není mi dodnes jasné, jakým způsobem jsem to mohl přežít. Prakticky úplně jsem přestal komunikovat s rodiči. Při tom jsem ale kreslil a nějakým způsobem existoval, jeden čas se mnou bydlel můj bratr, předtím Ivo Sedláček. Rok 1987 byl jakoby zrcadlově obrácenou černou variantou toho předchozího šťastného období. A přesto, nebo proto, v tomto roce vznikly - tentokrát přímo na základě snů tři hlavní aktivity, které přinesly zásadní rozvinutí do té doby jedním směrem zaměřené autorské práce a nadlouho daly směr celé naší společné práci s Blahoslavem - jednak to byly - teď už typicky postmoderní - objevy nostalgického malování plastelínou a tavení plastických hmot, a potom definitivní podoba představy o Neutilitární škole. Do revoluce zbývaly právě dva roky. [4.8.2010 8:56:55] Josef Daněk: Nejzajímavější na té době před revolucí bylo to, že ji celkem nikdo nečekal. Na to, že by konec komunistického zřízení byl tak blízko, nikdo okolo nás nedokázal ani pomyslet, ještě poslední rok tomu nikdo nevěřil a co rok, ještě počátkem listopadu 1989. To, čemu se teď už docela běžně říká bezčasí, skončilo 18. listopadu dopoledne - tehdy se čas dal zase do pohybu - skončilo to jako když se píchne do bubliny, nezadržitelně a určitě, ale do té doby to drželo a nevědělo se, jestli to má trvat další rok nebo dvacet let. [4.8.2010 9:15:30] Josef Daněk: Zvláštnost naší situace ve srovnání s mnoha jinými lidmi spočívala v tom, že nám to bylo celkem jedno. Jistě by nám udělalo velikou radost, kdyby komunisté dostali konečně přes pusu, ale naší situaci to celkem moc neřešilo. Lidé, kteří si více méně pro sebe uzurpovali společenský statut, o který jsme stáli, byli ostatně většinou proti komunistům a jak se revoluce blížila, postupně se k nim přidávali další a další, až nakonec v době revoluce samotné pochodovali dokonce v čele průvodů, někteří bývalí prominenti a dělali z celého toho velikého děje věc pro nás dost nesrozumitelnou. Blahoslav asi vždycky dokázal v těchto věcech víc diferencovat a pochopitelně neměl rád moje generalizované soudy, ale já jsem se hlavně po zkušenosti z Ruska nepokoušel nic pochopit a nezajímal jsem se o vývoj událostí. Přitom jsem se ale stýkali s lidmi, kteří měli k disidentskému prostředí blízko a Blahoslav také přímo spolupracoval jako grafik s redakcí Střední Evropy, hlavně jsme začali celkem bez zábran vystupovat - už jsem říkal před tím, my jsme se při kontaktu moc nestarali o to, jestli to co říkáme, je pravda, nebo jestli to zní jenom bláznivě – myslím, že nás zajímalo spíš to, jestli se tomu někdo směje. Myslím, že jsme v té době byli skutečně ohroženi represí ze strany policie, i když jsme žádnou systematickou odbojovou činnost neprovozovali, Blahoslav měl doma sazbu, kterou jsme použili k tištění pozvánek, a říkali jsme komukoli cokoli. [4.8.2010 9:18:15] Josef Daněk: A i když jsme se dosud nedostali "nad míru", která by estébáky skutečně zajímala, jsem přesvědčený, že to byla jen otázka času, kdy by komunisté přitvrdili a pak bychom se do té jejich sítě chytili i my. [5:47:03] Josef Daněk: Asi přesnější by bylo mezi našimi postoji a osobními situacemi více rozlišovat. Blahoslav měl z evangelického prostředí dobře zaděláno na to, aby se o něj policie zajímala, během vojny zažil nějaké nepříjemné věci ve vztahu se zájmem "kontrášů" a v době před revolucí se zřejmě propracoval k té "míře", kdy začínal vzbuzovat "jejich" skutečnou pozornost tím, že dělal s tím časopisem Střední Evropa. Také zde byly některé přímé kontakty na disidentské prostředí. Já jsem byl víc mimo tento kontext ale celkem bylo asi logické předpokládat, že mi tam zajistil nějaký počínající zájem o mne také, když jsme spolu vystupovali. - v roce 88 nám v době vystoupení konaných v bytě stával vždycky policajt před barákem a koukal, občas si k nám v hospodě přisednul nějaký cizí člověk a s blbým úsměvem nám vykládal, že prý ví o někom, kdo má doma sazbu - to byly takové drobné, ale nepříjemné příhody. Po revoluci potom Blahoslav dokonce viděl fotografie ve svém spisu jak předává výtisky - musel je pořídit některý z našich dobrých kamarádů............ Kromě toho bráchu, který se mnou v té době bydlel, vyhodili před tím /86/ ze střední školy, během soudního stíhání jakéhosi jeho politicky posuzovaného "výtržnického" činu s vlajkou, naštěstí skončil jsem v podmínečném trestu - ale na dost dlouho. Otce potom kvůli témuž bráchovu činu z pracovní funkce /87/. Já jsem se sice nesnažil vyvíjet žádné politicky motivované aktivity a zajímal se spíš o vztah mezi "centrem v jádru hlavy" a "pomstou zbytkového Boha" v rámci své významové anatomie než o komunisty. V jednom svém hyperbolickém výkladu jsem tvrdil, že žádní komunisté neexistují, připomínal, že myšlenka na komunismus vznikla v Anglii, a jako synonymum sobecké účelovosti používal výraz "křesťansko komunistická morálka" Byla to samozřejmě nadsázka s tou neexistencí , všechno to byla nonsensová tvrzení, jejichž formou a smyslem byla jazyková hra upozorňující na to, že pojmy jako "společnost", "komunista" a podobně jsou slova, abstraktní plody lidského vědomí a nelze je jenom tak bezezbytku ztotožňovat s realitou. Mně se jistě na té představě líbilo hlavně to, jak takové věty působily drze v situaci, kdy se lidé teprve pomalu odvažovali pomyslet na to, že se komunistů zbavíme, ale dnes si myslím, že byly /sice chaotickým/ nicméně projevem přemýšlivého a v zásadě rozumného pohledu na věc. Mně komunismus i připadal spíš jako vlastnost společenského organismu a jako projev jakési společenské roztroušené sklerózy, než jako něco, co by se dalo jednoduše vyříznout nebo čemu by se dalo nějak ve společnosti postavit. Anebo jinak, pokud ano, nemělo smysl vyřezávat ten komunismus odnikud jinud než ze sebe. Teprve později - V duchu myšlení se sklonem k symbolických a magickým ideovým schématům jsem potom měl a mám dosud mimořádný obdiv k příkladu Havlovu, který v mém pohledu byl tím výjimečným "kousíčkem společnosti", který zůstal komunismem nezasažen, neobsahoval nebo se tomuto stavu nějak limitně blížil - mimochodem třeba svým nezištným socfiálním cítěním, kterým bral komunismu vítr z plachet, protože to byla právě věc, kterou tahle ideologie zneužívá, - jako nějaká tečka opačné barvy v jinak celoplošně zbarveném poli - a musím říci, že dosud pociťuji se zvláštní vděčností, že Havel nikdy tento můj velký obdiv nějakým základním způsobem nezklamal, přestože musel tu ideu, ten jasný postoj mnohokrát "materializovat", jak my jsme říkali v nějakém vystoupení "vymáchat ve stoce smradlavé lidské praxe". Dělal to vždycky s takovou dramaturgickou pohotovou vtipností a jistotou, která se blížila genialitě. Skrze takovou osobu mi později proměna připadala možná, ale v době než se pro mne tato perspektiva v duchu otevřela, a to bylo až přímo během revoluce, mi nepřipadalo rozumné vstupovat do ideologických sporů. Nakonec ale ono by mi to asi bývalo moc nepomohlo, že jsem se do politiky nepletl. Celý můj "separátní mír" - to jsem používal podle Hemingwayovy poznámky v románu Sbohem armádo, kde hlavní hrdina dezertuje a říká, že uzavřel "separátní mír". Celý můj individuální plán ve vztahu k zákonné pracovní povinnosti a obtížně akceptovatelný důvod, proč nemohu nastoupit povinnou vojenskou službu, to byly samy o sobě věci běžně posuzované z politického hlediska a navíc to byly právě ty druhy chování, jimiž se do konfliktu se státní mocí dostávali programoví odpůrci režimu, takže se dalo celkem s určitostí očekávat, že v případě jakéhokoli vyšetřování by se nikdo dlouho nezabýval mými apolitickými motivacemi a bylo by to se mnou dopadlo stejně jako s tím aktivnějším Blahoslavem. Celkově ale můj způsob obrany proti totalitní zvůli byl osobní, individuální, intuitivní a asociální. Blahoslavův více racionalizovaný, spojený se zájmem o konspiraci a časem by zřejmě směřoval k nějaké formě opoziční politiky. Ahoj nejsi náhodou u počítače? Že bych to nemusel posílat mailem? [14:47:29] Josef Daněk: Tak nic, pošlu to, je tam také vysvětlující poznámka podívej se na to... [17:39:30] Josef Daněk: Ale i když se naše názory na to, co by člověk měl dělat tak různily, vůbec nás to nerozdělovalo, naopak, vytvářelo to mnohem pevnější pojítko, jako kdybychom jeden druhého doplňovali o jakousi komplementární sadu vlastností, které nám jednotlivě chyběly a vytvářely v nás zvláštní pocit bezpečí, že spolu postihujeme nepředstavitelně větší škálu pohledů na věc. Vždycky jsem považoval Blahoslavovo myšlení za mnohem širší - pevněji ukotvené v systému disciplín, často mohlo vypadat opatrnější a uvážlivé - ale Pámbu ví, že tato rozumnost měla vždycky své meze. On byl vždycky schopen chápat racionálně budovanou strukturu jen jako nástroj, který je možné použít třeba k nějakému legračnímu, bláznivému účelu, k němuž by jej žádný rozumný vědec nepoužil – ano, myslím si, že Blahoslav z nějakého důvodu, snad jakéhosi vědoucího intelektuálního ostychu, nepoužívá racionální nástroje, které se naučil ovládat k tomu, k čemu byly vytvořeny - vyslovování a testování hypotéz a polemizování s kolegy - pokud ovšem necháme stranou jeho mimořádnou schopnost složité vazby mezi sociologickými a třeba estetickými kontexty vysvětlovat v rámci diskusí se studenty v přednáškách a konzultacích. Vždycky jsem z něj měl pocit, že ho ty nástroje zajímají samy o sobě, asi tak, jako když někdo sbírá staré pušky, neustále je promazává a leští, ale rozhodně se s nimi nechystá do války. Jenom se tak prostě zaměstnává tou expertní péčí o ně a nakonec potom, aby se nepodobal ani sběratelům - vždycky jednou za čas - nejlepší část sbírky vyhodí a ze zbytku vytvoří něco naprosto nepředstavitelného - něco asi takového jako střelné varhany nebo lafeto-vodovodní potrubí, protože se mu zalíbí, že revolvery mají také kohoutky, jenomže vtip je v tom, že pro to absurdní konečné dílo využije všechno to, co pochopil a naučil se během těch předchozích sběratelských a konzervátorských fází. Jestli dříve, v době studia a ještě dřív v době o které vyprávím myslel trochu víc na směřování k tomu vědeckému výsledku, myslím, že čím je starší, tím vědoměji dává to, co promyslel a načetl k dispozici jako materiál k vlastním i společným hrám. Ale kdoví, třeba je něco pravdy na tvrzeních našeho předobrého kumpána a učitele Krtka Havlíčka, který nás vždycky povzbuzoval, když jsme se vrhali do těch nejpitomějších úvah a mysticko patafyzických kotrmelců a s komicko patetickým výrazem obdivu a vytržení se kořil našemu bláznění a halasně je prohlašoval za první nesmělé krůčky nejčistšího myšlení vědeckého. [17:48:51] Josef Daněk: V každém případě Blahoslav přinášel obrovské množství inspirativního materiálu, sbírky přehledně uspořádaného exkluzívního materiálu na jedné straně a ochotu a vrozenou schopnost ke zcela neuvěřitelnému posunu v užívání a uplatnění tohoto materiálu. Práce ve dvojici pro něho byla maximálně důležitá především proto, že dávala oběma těmto jeho vkladům hranice - množství materiálu do šířky [17:52:50] Josef Daněk: hrozilo pokud se musel spolehnout na vlastní režii a výběr rozplynutím v nekonečnu a nejbizarnější nápady, dostal-li čas na jejich úplné dokončení, paradoxně ztrácely svou absurdní povahu a po té, co překonaly určitou fázi, kdy strhovaly neobvyklostí, později nějakým zvláštním způsobem zevšedněly, staly se normálními a někdy i nezajímavými. Také jejich esprit odvisí od kontextu, ve kterém se vyskytnou. [17:54:32] Josef Daněk: Mnohaletým soužitím jsme se naučili využívat rozdílnosti svých vloh a i když jsme měli dlouhá a někdy "bolestivá" období různých nerovných soutěžení, [18:01:18] Josef Daněk: většinou se nám skutečně dařilo učit se jeden od druhého a obdivovat jeden druhého pro nedosažitelnou jinakost. Já jsem se cítil vždycky dobře tam, kde šlo o rychlé pojmenování, hlavně tam, kde se jednalo o smysl nějakého postoje, výroku i celkového plánu - vždycky mne bavilo formulovat vize - i když třeba v parodickém tónu, a co se týkalo fungování na jevišti, ujímal jsem se vždycky té extatické, otevřeně sebeironické role bláznivého řvouna, které tomu společnému celku přinášely jinou rovinu [18:01:53] Josef Daněk: autenticity než Blahoslavův zdánlivě racionální přístup a projev. Hodně zjednodušeně řečeno - často to bylo tak, že Blahoslav přišel s výčtem možností kam bychom se mohli vydat a já jsem nějaký z těch směrů vybral a vyrazili jsme. Ale také existovaly případy, kdy jsem prokazatelně Blahoslava následoval, třeba co se týkalo "fotograficky" orientované kresby, sociologické orientace, jazykových studií anebo později dokonce Blahoslavova "vynálezeckého" zaměření. Je v tomto smyslu posledně jmenovaného sice nedostižný, ale zároveň je příkladem tak silným, že i mne dokázal strhnout k nemalým výkonům - při vzniku televize Amalgam a předtím také Stroje na promítání koláží - v obou případech jsem na svůj výkon nemálo pyšný. [23:15:01] Josef Daněk: V počínající druhé polovině osmdesátých let, kdy jsem začal s anatomickými kresbami a vytvořil svůj první projekt, který považuji za regulérní součást své osobní autorské práce, jsme měli už za sebou první alespoň nějak dokumentované akce /Blahoslavem iniciované / promýšlení laskavých intervencí v oblasti MHD už bylo v plném proudu, měli jsme za sebou třeba i nenápadnou, ale důležitou akci s vlastním transparentem na Prvního máje 1983, která bohužel zůstala zcela bez dokumentace, nebo poštovní sbírku na bustu malého muže, Blahoslav pracoval na sérii bankovek s portrétem Michaela Vystavěla, existovaly náčrtky a poznámky k projektu Kresby s převrácenou perspektivou - Brno zezadu a Brno z boku, a řada dalších zpola anebo úplně zapomenutých, jako například nedávno objevený text "K výstavě příslušníků sboru nápravné výchovy v Moravské galerii v Brně", který jsme použili letos při zahájení výstavy brněnská osmdesátá. [23:23:53] Josef Daněk: Základem pro nás v té době byly moje kresby a Blahoslavovy první gramofonové desky - tak jsem si tehdy rozdělili a vymezili prostor pro osobní autorská teritoria, do nichž jsme si navzájem nezasahovali - ostatní bylo společné, nápady jsme si nezištně předávali jak kdo potřeboval - stejně nás to společné vymýšlení bavilo nejvíc a často nebylo vůbec jasné, kdo co kdy řekl jako první nebo která nápověď už byla prokazatelným řešením diskutovaného problému - v roce 1986 jsme měli za sebou už deset let téměř dennodenních hovorů a za tu dobu už toho člověk stihne navymýšlet hodně. Byly ovšem také nápady na které jsme měli "copyright" a někdy jsme s nimi také obchodovali - pamatuji si jak jsem od Blahoslava koupil za deset korun námět "Mimoúrovňové ukřižování", který mu náhodou vytanul na mysli, ale nepotřeboval ho. 6.8.2010 [7:38:06] Josef Daněk: Měli jsme také vážné spory. Ostatně našemu okolí náš vztah vždycky připomínal nějaký zvláštní druh manželství a co se týká povahy těch sporů, připomínaly ze všeho nejvíc manželské hádky. Jen kvůli přesnosti připomínám, že náš vztah nikdy neměl nic společného s tělesně vnímanou homosexualitou - říkám to hlavně proto, že já v podstatě nevnímám homosexualitu jako něco příliš abnormálního, zde se však nic, co by nějak odkazovalo tímto směrem, neprojevilo ani na té nesubtilnější zaznamenatelné úrovni. Ostatně naše často zmiňovaná představa o existenci šesti pohlaví lidského rodu - dnes už nevím, kde jsem k ní našli vzor, zdá se mi to tak rozumné, že jsme to určitě nemohli vymyslet sami - se pokud vím nikdy nedočkala nějakého podrobnějšího rozpracování a zůstávala v našem arsenálu rozstřelujících představ jen jako "mimochodem pronášená", jakoby nepochybně platná "obecná pravda", která bývá zmiňována jen jako "zcela zřejmý a banální důkaz pravdivosti nějaké jiné, méně přijatelné myšlenky". Asi takovým způsobem: podobně, jako se zdánlivě binární genderová struktura ve skutečnosti nedá uspokojivě popsat aniž bychom diferenciaci lidských typů podle pohlaví rozšířili alespoň na trojnásobek, také u .......tohoto problému je třeba neulpívat u povrchního ........./ [7:41:35] Josef Daněk: představa.....by třeba mohla pomoci abychom ten vztah ještě nějak promysleli a z tohoto hlediska. [7:48:05] Josef Daněk: Ty hádky v každém případě připomínaly manžele z veselohry. Začínaly z drobností, nekonečného opravování a odhadování toho, co kdo řekl, anebo neřekl a na zdánlivých maličkostech odkrývaly propastná nedorozumění - záslovní pukliny, komunikační chyby, které opakovaným navozením zbytněly a petrifikovaly ve standardních situacích, pro které jsme měli i samostatná označení a které v některém období končily oboustrannou neústupnou mrzutostí a znechucením. [8:02:40] Josef Daněk: Jednou z takových pastí byly například hovory, týkající se našich "domovských církví". Ve vztahu k nim jsme sice oba byli "na útěku", nicméně sebemenší kritické zmínky na jejich adresu v nás přesto autenticky startovaly ochotu je bránit. Tento paradox se nám později stal tématem a základním modelem pro vytváření komickokritických modelů našich "filosofujících neherců". Ale to, že jsme je osobně tak bezprostředně prožívali, je pro mne stále varováním, jak snadno je možné spustit mechanismy třeba náboženského fundamentalismu - jak mělce v našem vědomí jsou pohřbeny tyto temné kapitoly církevních dějin. Podobné je to třeba s okruhem představ a emocí, spojených s nacionálními tématy - pod zdánlivě klidným povrchem je totéž zuřivé peklo, vybuchující v historických okamžicích národních vzepětí a katastrof. [8:13:54] Josef Daněk: Většina "propastí" odkrytých nepatrnou zmínkou měla ovšem povahu psychologicko-existenciální. Byly to hrůzné obrazy vztahových schémat, v nichž jsme se navzájem dusili, zneužívali a podváděli ve všech myslitelných podobách a variantách, které vratký a bytostně krutý vztah dvojice nabízí, jež se před námi otevíraly do prostoru jako skládané pouťové lampiony, ale které jsme přeci vždycky nějakým způsobem dokázali obsáhnout, zapouzdřit, rozklíčovat anebo rozpustit uvnitř toho společně budovaného celku, v němž se naše vědomí vzájemně zaklesla na tak dlouhou dobu tak nerozpojitelným způsobem. [8:19:22] Josef Daněk: Oba se vyznačujeme / s perverzí hraničící /ochotou zabývat se podrobně sami sebou, ale to, že jsme si vzájemně poskytli ještě i vnější reflexi takových sebezpytných studií, dovolilo nám řadu z těch pochopených poznatků o sobě samém zvnějšnit a uplatnit a hlavně se jim otevřeně smát. Zejména v tomto smyslu jsme vždy věřili v léčivý účinek smíchu. Ještě jsem si vzpomněl v souvislosti s tou myšlenkovou "figurou", při níž je jedna nepravděpodobně vyhlížející nebo dokonale šílená představa s vážnou tváří uváděná jako zcela zřejmý důkaz pravdivosti jiného nonsensu – myslím, že báseň pro ni jsme odkoukali z náboženské oblasti - nějaký takový pocit - ovšem plný obdivu, ne kritičnosti – jsme měli třeba z nějakých barokních obratů v motlitbách, nebo z útržků nějakých teologických argumentací, které se nám dostaly do rukou - později jsem pak objevil excelentní podobu v jakési sbírce barokních emblemat, v nichž byly různé podivuhodné věci, jako třeba Neposkvrněné početí Pany Marie resp. nepochybná možnost jeho existence přirovnávány ke stejně snadno prokazatelné schopnosti čápů odpuzovat blesky bělostí svého peří, potvrzené takovými přírodovědnými kapacitami jako byl Plinius. [10:14:48] Josef Daněk: Na těchto "figurách" /slovo ovšem nemá žádnou souvislost se jménem našeho bydliště - respektive dosud ji nemělo - možná ji brzy v souvislosti s magickou povahou našeho archivu bude mít/ nás ze všeho nejvíc lákal fakt, že jsme v sobě objevili v prvních dobách velice překvapivou schopnost nejen je vytvářet a bavit se jimi, ale později je také objevit v nějaké historické a nebo alespoň prokazatelně starší, dosud neznámé literatuře.. [10:34:29] Josef Daněk: Naprosto nepřekonatelným zdrojem podobných myšlenkových struktur se hlavně pro mne stal Rabelaise a jeho ruský vykladač Michail Bachtin, k jehož četbě, jako k mnoha jiným důležitým věcem v životě, nás postrčil již dříve zmiňovaný skrytý iniciátor mnohého našeho směřování a snažení Krtek Havlíček. Důležitým motivem mého zájmu o Rabelaisův neuvěřitelně syntetický text, který není ničím jiným než obrovským kompendiem lidového i vzdělaného humoru, nasbíraného odnepaměti až k renesanci, bylo to, že některé z myšlenkových modelů, s nimiž jsem se tam setkal, jsem již předtím intuitivně zachytil na svých kresbách. Toto poznání, podobné jako v případě Watsovy popularizované Vedanty, totiž že opakujeme něco, co bylo už dříve řečeno v minulosti, nás ovšem nevedlo k tomu, že bychom se cítili být obvinění z nepůvodnosti - mimochodem nikdo nás neobviňoval. [10:35:04] Josef Daněk: Jednak proto, že se o nás nikdo nestaral a jednak proto, že celkem nikdo nečetl Rabelaise. [11:12:38] Josef Daněk: Nás to naopak fascinovalo, protože jsem zjistili, že cestou dovnitř sebe můžeme dojít k něčemu, co má prokazatelně obecnou platnost. Slovo eklektický pro nás v tu chvíli ztratilo svůj pejorativní význam a nám začalo docházet, že existuje něco jako jakási velká tradice vědění, které je uchováváno dvojím způsobem. Jednak v písemné podobě jako znakový záznam a jednak v živé podobě ve vědomí každého člověka, jenomže je tam skryto a je třeba kombinací studia těchto dvou zdrojů to vnitřní vědění znovu zvnějšnit, vyslovit a tak pochopit. Pochopitelně tento objev nemohl řešit zcela ten systémem hlídaný nedostatek vnějších zdrojů, ale dával nám naději, že nejsme úplně odříznuti od možnosti něco pochopit. Brzy na to pak následovalo také poučení o existenci tradice hermetické - Havlíček- kdo jiný nám prostředkoval dokonce letmou zkušenost s originálními tisky Athanasia Kirchnera a Roberta Fludda v Moravské zemské knihovně. Brzy nato mi došlo, že řadu zmiňovaných metaforických obrazů a myšlenkových modelů znám také z četby klasické beletrie, kterou jsem tehdy také ještě nevnímal jako možný zdroj hermetické tradice, přestože svoji povahou vždy nějakým způsobem metaforizovaného nebo přinejmenším zobecněného příběhu ani nemohou být ničím jiným než hledáním a ověřováním pravdy o světě a věděním skrývaným za "ušlechtilou kratochvíli četby". Zejména pro mne se tak v polovině 80. let uzavřela do kruhu desetiletá etapa zdánlivě marného hledání v knihách slavných beletristů a výtvarného tréninku. Blahoslav v téže době formuloval svoji metodu překonání vlastních limitů absurdní syntézou dosavadních kroků. Překročení limitu představovala vlastnoručně psaná hudba - pro niž prokazatelně neměl žádné vlohy – způsobem, jak handicap překonat - absurdní a důsledné využití ostatních zdánlivě nesouvisejících vloh. Tak jsme byli připraveni pro vznik neutilitární pedagogiky. Je paradoxní, že vznik této aktivity neměl alespoň v mém vnímání prakticky žádnou souvislost s mým tzv. studiem resp. s mojí strategií zneužívání pedagogické fakulty při řešení problémů spojených s mou tehdejší úmyslnou nezaměstnaností. A to dokonce ani s přihlédnutím k tomu, že i další z důležitých osob, Jiří Hasvlíček, byl s touto institucí podobně spojen - to všechno je jen optický klam, působený tím, jak se situace jeví zvenku. Zvlčilé úvahy, které jsme produkovali, nemohly být v žádném smyslu vnímány v pedagogickém kontextu tehdejší fakulty - stejně jako dnešní nebo jakékoli jiné pedagogické instituce na světě - to je bytostný rozdíl mezi individuálním hledáním na vlastní pěst a institucí určenou k zajištění širokopásmové výuky společnosti, tyhle disciplíny mají společné asi tolik jako trosečnictví a mezinárodní paroplavba. Snad nejblíže k přímému propojení naší volné práce s fakultní měl Blahoslav, který se tam dočasně ocitl v rámci studia pedagogického minima [11:41:01] Josef Daněk: a jako dadaistický žert odevzdal práci Neutilitární pedagogika, já jsem potom ještě o trochu zesílil drzost tohoto jeho činu svojí tzv. diplomovou prací - jakkoli jsem se v ní musil podřídit základním požadavkům a přesto že jsem udělal hodně málo k tomu, abych prošel, ještě teď si vzpomínám, jak jsem se nemohl donutit trochu slevit a vždycky, i když jsem pod tlakem reálného života ustoupil někde uvnitř té práce bylo pořád cítit takové dětsky neujasněné nenávistné gesto, pomsta za ponížení, které mi desetiletí nuceně strávené v tomto nenáviděném prostředí přineslo - celý ten vztah byl spíš trapný a hloupý a i když na něj nejsem moc pyšný, jsem si také dobře vědom toho, že to nebyla jen moje chyba. A jenom pro upřesnění jak ta moje úlitba úřadům vypadala - hlavní práce, kterou jsem předkládal kromě textu o anatomii byla v kůži svázaná rozměrná autorská kniha nazvaná Fontána, jejímž obsahem byl realisticko humpolácky tužkou nakreslený obraz "Vnějších pohlavních orgánů ženy - velké stydké pysky od sebe odtaženy" okopírovaný z příslušné strany Anatomie pro výtvarníky doplněný přiblblým komentářem, předstírajícím, že jsem nepochopil, že právě tahle strana je pro studijní kopie nejméně vhodná. Tehdy mi to připadalo vtipné. Dneska už mne to tak moc nefascinuje. Popravdě řečeno mohlo to projít jenom protože ve společnosti už tehdy řádila perestrojka a komunisti už začínali mít hlavu v kalupu sami mezi sebou, ale na druhou stranu právě proto to také mohlo skončit velkým průšvihem - bylo to v červnu 1989 - estébáci plánovali všelijaké zastrašující akce proti problémové mládeži a to, že se nic nestalo, bylo asi zásluhou rozumných lidí na katedře výtvarné výchovy, kteří celé to moje řádě nějak rozumně strčili pod ubrus a nechali mne být. Hlavní roli v té pomoci měl zase Havlíček. [11:52:40] Josef Daněk: Krátce řečeno, mezi mým /naším / studiem na pedagogické fakultě a Neutilitární pedagogikou nebyl přímý vztah, pokud ovšem to souběžné prožívání obou nesouvisejících skutečností nepovažujeme za dostatečnou podmínku proto, abychom tam tento vztah hledali. Bylo to asi něco podobného jako třeba studium marxismu leninismu, které absolvoval každý vysokoškolák a také asi nepřipadá nikomu příliš na místě vyvozovat třeba povahu tvorby Tvrdohlavých z jejich státní zkoušky z téhle discipliny, kterou nepochybně vykonali stejně pragmaticky a bez vnitřního zájmu. Tím líčením našeho vztahu k pedagogické fakultě jsem ale zase příliš rychle přeskočil na konec toho pro nás tak důležitého období až těsně k revoluci. Chtěl bych se ještě vrátit do let osmdesát šest, sedm a osm a znovu probrat jednotlivé "objevy" z té doby. [14:42:01] Josef Daněk: Jak už jsem říkal, vznik mojí významové anatomie - poučného příběhu o vzniku a vývoji lidského těla a duše odstartovalo letmé přečtení několika vět ve Watsovi. Skutečně, tedy vcelku a přiměřeně pozorně jsem knihu četl mnohem později - v souvislosti s jejím vydáním v nakladatelství Milana Ohniska. Z té první zkušenosti mi v hlavě utkvěly jen tři motivy - první je nepříliš překvapivá a v podstatě jen jednoduše popisná představa těla, jako všepožírající roury, vybavené u vstupního otvoru percepčními zařízeními. Nevím, proč v kontextu Watsovy knihy ten popis působil /na nás? nebo obecně?/ tak strhujícím dojmem - dnes mi to připadá trochu banální. Druhá představa má poněkud mohutnější potenciální dosah - následuje hned za tou první a popisuje lidské tělo jako "ego zdánlivě uzavřené v koženém pytli", aby tuto představu hned zavrhovalo ve prospěch správnějšího vidění našich bytostí, jako neoddělitelných součástí plynoucího kontinua. To bylo samozřejmě vzrušující - na druhou stranu jsem však od první chvíle pociťoval přítomnost zdravého kritického soudu, který limitoval platnost této poněkud příliš vznešené ideje všeobjímající celo - a vše – sounáležitosti, která onehdy tak fascinovala americké experimentátory s LSD, mně připadalo vždycky podezřelé jak to, že když klepnu kladívkem mimo teritorium toho údajně domněle oddělujícího koženého pytle, vůbec to nebolí, přestože bouchám do světa, jehož jsem neoddělitelnou součástí, a naopak stačí, abych poklepl na území uvnitř této kůží stanovené hranice a bolí mne to vůbec ne zdánlivě, ale hodně. Začal jsem kreslit osoby, které si působily bolest špatným pochopením jinak vznešených myšlenek. Skrze tělesné otvory jsem začal spojovat tělesné vnější a vnitřní - jednoho dne v polovině září jsem na stole na Žižkové nakreslil první pokus o pootočení uvnitř vlastní kůže. Konstrukce námětu je tedy zcela racionální, expresívní, bolestný výraz trpícího monstra jsem sice možná vnímal s nějakým krutým zadostiučiněním, ale nebyla zde vědomá snaha o expresi, jednalo se o věcnou ilustraci na téma špatné pochopení velké myšlenky. Později jsem, [14:50:22] Josef Daněk: když vznikla řada dalších příbuzných a rozvíjejících námětů, začal jsem chápat že tyto obrazy je možné chápat jako jakési psychochirurgické metafory duševních stavů, protože jednotlivé tělesné části mají jednoznačný význam ve vztahu k vyjadřování nejen tělesných, ale také duševních a duchovních stavů. [15:03:27] Josef Daněk: Tak vzniklo základní kresebné rozvržení horního a dolního tělesného centra. Od původní Watsovské /indické/ inspirace jsem se zcela vzdálil a můj obraz těla začal kopírovat základní křesťanskou, od středověku běžně zobrazovanou představu o lidské bytosti jako o sporu efemérní duše a hmotného, smyslného těla. V té době jsem se setkal s tím Bachtinovým výkladem Rabelaise a to mne utvrdilo v tom, že cesta, kterou jsem se vydal, je smysluplná - mimochodem ujasnil jsem si například představu o komicko-erotickém potenciál kostelních věží, s nímž jsem se prvně setkal ve svém vlastním vědomí při někdejší práci na kresbách na čtverci ilustrací v roce 1981. Nyní, po pěti letech, jsem uvěřil tomu, že ponory do vlastního vědomí - jakkoli je to vědomí skutečně odborným vzděláním nedotčené, mohou přinést výsledek - jde jen o to, aby byly dostatečně odvážné, dost vytrvalé bezpředsudečné a vnitřně poctivé. [15:08:34] Josef Daněk: Nebýt Blahoslava, zřejmě by tento způsob myšlení vedl u mne na dlouho k přehnanému spolehnutí se na tento jednostranný zdroj. Ještě dva roky po revoluci v jednom z našich posledních vystoupení před pětiletou přestávkou jsem v textu Bezpečně po Evropě, nebezpečně po vlastní zahradě, velebil introspekci, jako jediný smysluplný zdroj poznání. Byla v tom samozřejmě nadsázka, ale měl jsem sklon tomu dost věřit. Celý příběh anatomie je obsažen přibližně v stovce námětů, rozdělených do 12 vzájemně se překrývajících kapitol, zástupně označených názvy nejdůležitějších námětů [15:27:38] Josef Daněk: Ještě dnes dám po chvilce přemýšlení dohromady ten základní soupis: [15:27:54] Josef Daněk: 1/Otáčení uvnitř vlastní kůže [15:28:15] Josef Daněk: 2/ Boj hlavy s tělem [15:28:42] Josef Daněk: 3/ Start hlavy vzhůru [15:29:04] Josef Daněk: 4/ Otáčení oka kolem středu hlavy [15:29:34] Josef Daněk: 5/ Marné mávání ruakam - Optická křídla [15:30:15] Josef Daněk: 6/ Destrukce následkem příliš dlouhého kroku vpřed [15:31:11] Josef Daněk: 7/ Skrytá existence lebečního kloubu [15:31:50] Josef Daněk: 8/ Vlna-Princip neutilitárního vzdělávání [15:32:13] Josef Daněk: 9/ Nanebevstoupení hochštaplerů [15:33:05] Josef Daněk: 10/ Pohyb těla v prostoru s jednou spirálovou osou [15:33:42] Josef Daněk: 11/ Trvalý smích - Přehrnutá tváří za uši [15:34:05 | Upraveno 15:34:34] Josef Daněk: 12/Nekonečná kresba [15:45:20] Josef Daněk: Základní výklad je obsažen v několika krátkých textech, vlastně úryvcích, o celkovém rozsahu kolem třiceti stránek, rozděleném do tří kapitolek nadepsaných jako Pěna na hladině 86, Vyprávění o boji hlavy s tělem 87 a Zlomek z legendy o sjednocení horní a dolní tělesné říše /88/, na který volně navazují jednotlivé popisky ke kresbám. [15:50:38] Josef Daněk: Celkově podle odhadu vzniklo kolem tří set kreseb, v současné době jich vlastním asi tak stovku, plus nějaké varianty, nevím přesně. Kresby ovšem vznikaly až do konce devadesátých let, těch nejstarších už je dnes jen kolem třiceti. Vzhledem k tomu, jak jsem s nimi zacházel při různých stěhováních a ke způsobu, jímž byly někdy uskladněny, je i to spíš zázrak. Vyprávění popisuje lidské tělo jako biologickou loutku - past, kterou nastražil ďábel na povrch Země, aby v ní uvěznil neopatrnou Boží bytost. Bůh je skutečně lidským monstrem pohlcen a jenom polovině jeho bytosti se podaří dostat zpět na svobodu, zbytek se stane součástí člověka. Části rozděleného Boha se pokoušejí spojit, avšak ďábel, který ji vytvořil, tomu brání. Postupně se uvnitř lidského těla vytvoří dva tábory - horní a dolní, které spolu vedou spor směřující nakonec k destrukcí tělesného celku. Tato destrukce je někdy popisována jako absolutní krach všeho snažení a jindy jako symbolický obraz nového života v jiné úrovni existence. [23:08:00] Josef Daněk: Celkově je tento základní děj spíš základním půdorysem pro uplatnění jednotlivých obrazů - popisů jednotlivých strategií, které jednotlivé části těla volí v průběhu "války center". Dolní centrum - se formuje z původního středu kulovité loutky - pasti. Na pohled připomíná jednobuněčný organismus. Později se jádro rozdělí na dvě části, které se však neoddělí úplně, nýbrž zůstanou spojeny vláknem, které bývá zobrazováno jako tlustý provaz. Horní jádro řídí práci smyslů - zařízení pro hledání potravy - animozita center lidskou bytost protáhne, horní centrum, obsazené uvězněnou částí Boží bytosti vnutí tělu vertikální polohu. [23:13:16] Josef Daněk: Jednotlivé náměty kreseb nevytvářejí jednotný systém - naopak, vzájemně si odporující líčení funkcí měly být vždy součástí systému, který je víc nezávaznou hrou s vážnými věcmi než pokusem tvořit normu. [23:19:56] Josef Daněk: Některé z kreseb mohly být chápány jako popisy jednotlivých etap neutilitárního vzdělávání - tento výklad vznikl druhotně, ale poměrně brzy kolem roku 1987. [23:30:51] Josef Daněk: Etapy neutilitárního vzdělávání jsou čtyři a byly pojmenovány podle jednoduchých strojů jako "Kláda", je obrazem věznění adepta v záslovní temnici, ve které je zbaven schopnosti orientace v časoprostorových souvislostech, "šikmá plocha", ve které je vyvázán ze sociálních vazeb, "Písek na hřídeli" je školou neutilitární subverze - drobného duchovně motivovaného "laskavého" záškodnictví, provozovaného na dně společnosti. Během této fáze dochází k záměnám rolí učitele a žáka. "Páka v kole" /ideální, obrazná oběť zobrazovaná jako pokus zastavit účelový chod světa vzpříčením se v soukolí mechanismu, který svět udržuje v pohybu. [7:55:54] Josef Daněk: Když jsem se v souvislosti s kresbami rovnou zmínil jejich vazbu s Neutilitární pedagogikou, měl bych asi říct, že se jednalo o patafyzicky konstruovaný absurdní pedagogický systém, jehož smyslem byla výchova "zbytečného člověka". G-ovův Oblomov, který byl zjednodušenou školskou a jistě také komunistickou tradicí vysvětlován jako jednoduchá kritika nicnedělajícího, bezvolného šlechtice je ve skutečnosti nejen krásným textem, ale také zvláštní polemickou filosofující úvahou, v níž autor v konečném vyznění straní východním typem myšlení inspirovanému hlavnímu hrdinovi, neochotnému přistoupit na pravidla racionalistického a prakticky orientovaného západního myšlení. Tento příklad byl zřejmě důležitý pro mne, Blahoslav odvozoval důvod odmítnutí praktických aspirací pedagogiky hlavně z jakési existenciálně zabarvené představy o nemožnosti připravit se předem na rozhodující životní situace a z ní vyplývající nepotřebnosti praktických návodů. Naše ideální pedagogika mohla být tedy chápána i vážně jako cesta otevření se "skutečně skutečné skutečnosti", ale je třeba vědět, že od počátku byla tvořena jako komická nápodoba - fantaskní model pedagogického systému - resp. jako vážně míněná hra na pedagogické téma. Tento postoj nám umožňoval vyslovovat nahlas představy nejtajnější i nejbláznivější, zahrnující stupňující se paličatou asociální subverzi a pohrdání hodnotami v prvních třech etapách, stejně jako mesianisticky nadnesenou představu absolutní oběti v sebevražedném aktu vzpříčení páky v kole. [8:08:21] Josef Daněk: Maličko posunutý výklad významu jednotlivých etap rozlišoval jen tři základní fáze-1/Přípravu/Kláda/ zakončenou sklouznutím /Šikmá plocha/ na dno společnosti, [8:09:48] Josef Daněk: 2/Střední fázi - reálného konání neutilitární mise produkováním hravých provokujících projektů a intervencí [8:10:23] Josef Daněk: 3/ Ideální- symbolickou a fakticky neuskutečňovanou fázi konečné oběti [8:28:43] Josef Daněk: Takto vnímaným posloupným fázím odpovídají - nebo jsou během vysvětlování podstaty etap přiřazovány jednotlivé kresebné náměty, přičemž k první etapě /kláda/ jejímž smyslem je cestou "spletení" zbavit adepta závislosti na vnímání časoprostorových souvislostí - účelově programovaných fikcí, které jako "Májin závoj" znemožňují bezprostředně nahlédnout "skutečně skutečnou skutečnost", patří například kresby Otáčení oka v jádru hlavy nebo Zapadnutí oka ve stáří. K závěru první fáze, "sklouznutí", patří kresby symbolického startu hlavy vzhůru, které jsou obrazem extatického odpoutání se od sociálních a hmotných vazeb - a zároveň společensky proveditelným předobrazem absolutní oběti, a také obrazem posvátného bláznění, chápaného jako podmínka skutečného vstupu na aktivní neutilitární dráhu. [8:35:14] Josef Daněk: Ke druhé, ve skutečnosti nejpodstatnější fázi třeštivé subverzivní mise v podmínkách společenského dna, náleží kresebné schéma "Potočení uvnitř vlastní kůže" /horizontální/ "Pootočení" patří k vůbec nejstarším námětům významové anatomie, a tak jeho výklad se časem komplikoval a my jsme ho vnímali jako značně vrstevnatý. Podle svého původního obsahu by se zdál souviset spíš s první fází neutilitární cesty - obdobím prohlédnutí skrze závoj nejnebezpečnějších fikcí. [9:22:45] Josef Daněk: Nonsensová argumentace zpočátku zněla takto: Abychom se dokázali zbavit zakořeněných omylů, které brání našemu vědomí spatřit pravý stav věcí /světa/, musíme pochopit že to, co vnímáme, je ve skutečnosti fikce - zdání. Toto zdání je však našimi smysly a necvičeným rozumem vnímáno tak závazným způsobem, že není vůbec jednoduché se z moci tohoto kouzla vymanit. Naší metodou, jak osvobození od vnucených omylů, se mělo stát vědomé vytváření paralelních, absurdních vizí skutečnosti a trénink vedoucí k tomu, aby ony nové, prokazatelně nesmyslné soukromé popisy reality v našem vědomí zdomácněly natolik, že budou schopny zastoupit a nahradit původní, obecně přijímané omyly, a tak přinejmenším relativizovat jejich platnost, nebo jim úplně odebrat statut věrohodnosti poukazem na jejich podobnost se zástupnými, prokazatelně nesmyslnými obrazy skutečnosti, prostým obviněním, že ty i ty jsou plody stejně omylného lidského uvažování. [9:40:25] Josef Daněk: V případě otáčení uvnitř kůže doporučení znělo takto: Nesprávným způsobem vyhodnocená smyslová zkušenost nás utvrzuje v představě, že existujeme každý jednotlivě, odděleni od světa, jako osamocená JÁ, zašitá v kožených pytlích, ve skutečnosti je tělo formováno jako zvláštní mimoúrovňový zámotek vnitřních a vnějších skutečností na způsob mebiovy pásky, propojující zdánlivě oddělené světy. Pokud se nemůžeme zbavit nesmyslného dojmu, že svět začíná za hranicí naší kůže, která jej odděluje od autonomního Já a domníváme se pociťovat, že svět klouže kolem nás po povrchu naší kůže, přesto, že víme, že ve skutečnosti vstupuje do Já stejnou měrou, jakou se Já projektuje do světa, doporučujeme zkusit své vědomí nechat přivyknout nové - absurdní - představě, že necháme tuto svoji kůži celým povrchem přilnout k elastickému povrchu světa který po ní dosud klouzal a naopak rozvolníme dosud pevnou vazbu mezi Já a vnitřním povrchem kožní slupky, a pokusíme se pootočit sami sebou, zatímco kůže ulpí přilepena ke světu. [9:57:00] Josef Daněk: Známkou, že cvik pootočení uvnitř vlastní kůže provádíme správně bude to, že se nám podaří vyhlédnout z hlavy uchem. [10:14:51] Josef Daněk: Zpočátku tedy mohlo být otáčení hlavně obrazem úspěšného neutralizování nebezpečné moci obecných fikcí, později se stále více stávalo obrazem absurdním způsobem vyvzdorované autonomie a vnitřní svobody, někdy také zejména skryté tajné absolutní svobody dadaistického záměru. Vstupenkou k této svobodě bylo překonání nepřekonatelné bolesti, působené pokusem o vyrvání sama sebe ze závazných souvislostí. V méně drastickém výkladu se mohlo jednat také o psychickou námahu správně vynaloženou na pokus odhlédnout od obvyklých klišé při vnímání vztahu sama sebe a světa, pokus nahlédnout sám sebe z úhlu, z něhož je člověk posuzován okolím. Odtud je také pohled uchem vykládán jako symbol nezávislého vnímání a posuzování věcí , jako důkaz připravenosti k neutilitární hře. [10:26:29] Josef Daněk: Znovu připomínám, že v kontextu, v němž kresby vznikaly, byly vnímány jako groteskní projevy černého humoru, a pokud teď o nich mluvím tak vážně, je to asi jednak tím odstupem a jednak tím, že se snažím přemýšlet o "historii" naší práce s Blahoslavem. [10:35:51] Josef Daněk: Zatímco horizontální otáčení, příslušející k základnímu stupni neutilitárních aktivit, je obrazem rozvolnění vazeb k pozemskému-chaotickému-materiálnímu světu, společnosti a jejím institucím a mezilidským vztahům, k poslednímu - vyššímu /nedosažitelnému a ideálnímu stupni neutilitárního chování – oběti - totiž návratu do společnosti se záměrem ji zvrátit, odpovídá kresba "Vertikální varianta otáčení", pojená se záměnou horního centra resp. s vymaněním hlavních tělesných center z moci sférických mocností - vládců nadlunární a sublunární říše. [11:27:57] Josef Daněk: Vertikální otáčení je tedy zase už více crazy-kosmologickou vizí. Toto nabádání k oběti mělo pro nás vždycky jen symbolický charakter ideového úběžníku, ideálního bodu k ukotvení představy, symbolického kříže, někdy jsme ho vnímali také jako "tajnou část systému", protože jsme si uvědomovali, že se svou základní vážností vymyká z oblasti divokého a svobodného žertování, na druhou stranu jsme však nutnost alespoň tichého strpění tohoto krajního bodu uvnitř systému cítili jako nutné. Přes veškerou legraci s níž jsme je předkládali, měly anatomické kresby i Neutilitární pedagogika v základu rys určité vážnosti - vždyť přišly na svět jako rošťácký výbuch přetlakovaného ventilu po předchozím mnohaletém přepínání sil v marné touze po sebezdokonalení. Formálně jsme pro sebe objevili a užívali uvolněný jazyk postmoderního pastyše, ale osobně jsme hravého odstupu dosahovali za cenu exploze po předchozí tenzi - asi proto nám projevy většiny našich vrstevníků a mírně starších autorů, jejichž umělecká kvalita je v dnešní době nepochybná, připadaly myšlenkově ploché, nehluboké, někdy nás udivily formální vyspělostí, jindy okouzlily lehkostí, ale našeho světa se příliš netýkaly, protože jsme za nimi necítili onen ne-artistní aspekt motivace, který jsme ve své vlastní práci tak pečlivě střežili a možná třeba i přeceňovali. Tady mám na mysli ta tehdy i dnes nejslavnější jména, jako je Vladimír Kokolia, Petr Nikl, které jsme z Brna znali osobně, nebo Tomáš Ruler a řada pražských umělců z okruhu Tvrdohlavých, s nimiž jsme se osobně potkali asi spíš až po revoluci, a jejichž rané dílo jsme znali, aniž bychom tehdy ale sdíleli všeobecný obdiv k němu. Také z naší strany tedy byla tendence stavět se do role outsiderů, neusilovat o sblížení s hlavním proudem. Asi nejblíže naší tehdejší hluboké vážnosti k duchovním otázkám mohl mít Petr Veselý, jenomže ten zase neměl skoro nic společného s tím divokým uvolněním a ochotou ke zvlčilosti, která byla druhou nezbytnou podmínkou k vytvoření výbušné směsi, která nám chutnala. [13:18:00] Josef Daněk: Jako jeden z posledních námětů dlouhé řady anatomických kreseb - /ještě několik let potom ale vznikaly různé varianty/, se objevila kresba "Příliš dlouhý krok vpřed"- smíchově kruté vyobrazení osoby natržené následkem přílišného snažení postoupit kupředu. Ta možná nejlépe vyjadřuje, že ne-vážný aspekt byl také přítomen a je potřeba s ním počítat, chceme-li kresbám rozumět v tom smyslu, jak byly přijímány tehdy. [13:53:03] Josef Daněk: Když mne na konci jara osmdesátého sedmého roku Hana opustila, zůstal jsem sám v domku v Kamenné kolonii a obýval jej asi rok než se mi podařilo jej prodat a za část peněz získat byt na Křenové. Už jsem říkal, že ten rok byl něco jako průlet černou dírou - o mé naprosté nedospělosti v té době svědčí asi nejvíc autentický údiv, který se mne zmocňoval nad tím, jak se mi mohlo něco takového stát. Dnes spíš nemohu pochopit, čemu jsem se divil. V každém případě mi nešťastný vývoj rodinných záležitostí poskytl hodně volného času, tráveného v naprosté samotě bez toho, aby mne cokoli obtěžovalo připomínkou praktických záležitostí. Vrátil jsem se rychle ke způsobu života, který jsem provozoval do doby, než jsem Hanku poznal. Měl jsem sice střechu nad hlavou, jinak ale ten způsob bylo možné bez rozpaků srovnávat s bezdomoveckým - v té době jsem se stýkal s řadou veselých kumpánů, stal se odborníkem na poradenství v otázkách přerušování studia a zpětného dokončování ročníků, moji bývalí spolužáci už byli na škole zvolna vystřídáni novou generací, takže jsem pak byl ještě víc než předtím ztracen v praktických záležitostech povinné docházky, protože jsem začínal ztrácet přehled o aktuálních změnách v rozvrzích a podobných věcech. Přitom však jsem již tolik nepociťoval násilí ze strany školního systému, protože to je jak známo nachystáno jakoby na jedno použití a na repetenty příliš neplatí. Navzdory vnějškově velice neuspořádanému životu jsem ve skutečnosti pracoval velmi intenzivně a rozšířil tehdy arzenál svých činností o tři nové aktivity - jednak jsem napsal asi deset nebo patnáct písniček a ty jsem pak hrál při různých přátelských příležitostech - tato aktivita nikdy docela nepřestoupila úroveň klukovského brnkání na kytaru, ale zmiňuji ji tady, protože později hrála určitou roli, když se cosi blízkého hudbě objevovalo v našich společných vystoupeních. Zato druhé dvě aktivity měly mít na dost dlouhou dobu význam rozhodující. Nejdříve to byl projekt od počátku souhrnně nazývaný "Tavitelé krámů" - technicky řečeno - tvorba drobných objektů tavením a zapékáním plastových hraček a drobných spotřebních předmětů z plastických hmot. Nicméně po myšlenkové stránce to byla neobyčejně rozsáhlá a mnohovrstevnatá aktivita, která mne strhla na dlouhou řadu let a k níž se ještě i nyní čas od času vracím. Pokusím se nyní ty vrstvy jednu po druhé popsat a "rozklíčovat" podle jednotlivých druhů vznikajících objektů, způsobů jejich prezentace a manifestovaných i skutečných důvodu jejich vzniku. [14:21:25] Josef Daněk: Tavitelé krámů představují v mé práci projekt, v němž rasantněji než kde jinde zaznívá polemicko proti-společenský tón. Někteří lidé z mého okolí vnímali tento protihodnotový postoj jako důsledek mé katastrofální rodinné situace, ale já jsem byl vždycky přesvědčen, že se jednalo o prostý souběh, a ne příčinnou souvislost těchto dvou věcí. Přesto, že je pravda, , /jak rád dává k dobrému náš přítel Krtek/, že jako první padly za oběť mé tavitelské vášni plastové hračky a ostatně dětská výbavička mé tehdy asi dvouleté dcery a rovněž hřebeny sponky, toaletní potřeby a drobné nádobí a okrasné předměty patřící původně Hance, která domácnost předtím opustila a dcerku odvedla s sebou. To bylo ovšem proto, že byly po ruce a naopak nebyl po ruce nikdo, kdo by je bránil. Pro mne to byly plastové krámy a k tomu abych jimi pohrdal mne nevedly osobní důvody týkající se nešťastných vztahů k jejich původním vlastníkům, nýbrž bytostně přezíravý vztah k těmto nejsměšnějším zástupcům hmotného světa. "Zplozencům fabriky"- [15:00:37] Josef Daněk: Základní zdroj odporu k těmto "smradlavým [15:01:04] Josef Daněk: poslíčkům konzumu" [15:26:33] Josef Daněk: vycházel z odmítání jejich ne- pravosti. Jednou z prvních rovin, z nichž pocházel důvod tavením, byla crazy-alchymická zkouška pravosti ohněm, jíž byly tyto důležitost předstírající předměty prověřovány. Ale tato rovina přístupu k tavitelské disciplině nebyla ta nejpůvodnější. Úplně na počátku byla potřeba vytvářet něco barevného. Důvod té potřeby barevnosti souvisel s mojí odjakživa silnou potřebou, aby nic z toho, co vytvářím, nevyjadřovalo navenek žádné právě prožívané pocity, umění tak, jak jsem si je představoval, zásadně nemohlo a nesmělo být expresí skutečných citů, nýbrž v podstatě velmi racionálně budovanou hrou na tyto city. Rozhodně přinejmenším ve smyslu tématickém bylo pro mne nemyslitelné, abych vážně reflektoval svoji osobní situaci, to, že dnes právě tak - jako přímá reakce na osobní příhodu - tavitelská aktivita může vypadat je zvláštní paradox náležející zřejmě k podstatě umělecké reflexe vůbec - paradox spočívající v tom, že autor vždy zobrazuje, zrcadlí, tematizuje jiné věci než se domnívá zobrazovat...zrcadlit..... Touha vyjadřovat se barevně vyvěrala z hrozného zjištění, že můj osobní život zešedl a zčernal, protože všechny nadějné vyhlídky se zhroutily anebo alespoň byly ohroženy docela hmatatelnými nebezpečími, jimiž reálný svět začal dotírat na moji bezelstně sebestřednou - dětinskou představu o smyslu mé práce a povaze mého úkolu. Filosofující přísnost existenciálních úvah o věčném kontinuu a izolovaném egu byly snesitelné uprostřed oživujícího prostředí mladé rodiny. Nyní přinucený pobývat v samotě zhrouceného vztahu, jsem [16:03:42] Josef Daněk: najednou nemohl vydržet dívat se, jak mi pod rukama vznikají samé obrazy trpících postav a potřeboval jsem dělat něco barevného, čistě výtvarného a také rukodělného - že to vyústilo v co to vyústilo, je komický paradox. [16:13:01] Josef Daněk: Skládání písniček bylo to první, po čem jsem sáhl - měly takový jednoduchý country popový charakter a za jiných okolností by se asi klidně mohly dočkat realizace v nějaké celkem normální folkové kapele - nebylo na nich nic zvláštního, ale nebyly zase tak špatné. Zkoušel jsem pak také malovat nějaké obrazy na skleněné desky. Potom se mi zdál sen, ve kterém jsme chodili s Ivo Sedláčkem po jakémsi smetišti a nacházeli tam kusy poloroztavených plastů, které měly bizarní tvary a jásavou barevnost - pamatuji se nyní, jak jsem se v tom snu tak nějak sevřel lítostí nad tím, že ty krásné věci neexistují reálně a napadlo mne, že by stálo za to to zkusit v naší staré troubě, ta představa mne uklidnila a sen skončil tím šťastným vědomím, že mám řešení. [16:15:51] Josef Daněk: Když jsem si ráno na sen vzpomněl, okouzlilo mne to [16:51:32] Josef Daněk: legrační pomyšlení, že bych mohl zkusit takovým kutilským způsobem vyrobit kousek té barevné snové reality a také jsem to hned zkusil a roztavil několik hřebenů. Smrdělo to neuvěřitelně, ale šlo to. Hmota komickým způsobem ztratila tvar, ale ponechala si svoji jásavou barevnost. Každý, kdo ty roztavené věci uviděl, se okamžitě začal smát. Nesmíme zapomínat, že běžná zkušenost s vizuální realitou nenabízela ani setinu toho, co dnes nabízí televize a reklama. Ty první roztavené předměty skutečně nevypadaly nijak drasticky, působily spíš takovým vesele bláznivým dojmem - spíš tak psychedelicky. Pamatuji se, jak na ně kladně reagoval třeba Ivan Kříž, kterému jsem je ukázal asi o půl roku později - potkával jsem se tehdy s Martinem Sojkou, který maloval jásavě barevné psychedelické obrazy, na kterých modří nebo červení psi okusovali v lese růžové muchomůrky a ty moje roztavené předměty vypadaly tak akorát k těm obrazům,. takže první byla taková nezávazná barevná hra. Potom přišlo to testování pravosti. [20:27:38] Josef Daněk: Po době zlaté, stříbrné .....a železné, jak je znal Hésiodos, přichází další, ještě hroznější - epocha plastového ksindlu.....začínal jeden z textů nejstarší verze "Tavitelů krámů". Bezcenné, hodnotu předstírající věci se podle tohoto přísného pohledu na moderní dobu vloudily podvodem do naší přízně a obsadily v našem životě místo, které v minulosti patřilo skutečně cenným věcem, jejichž hodnota přímo odpovídala hodinám přirozeně vynakládané ruční práce, nutné pro jejich výrobu. Téměř "marxistická" kritika velkovýrobním mechanismem odcizené lidské práce se tu pojila se zdivočelou logikou "apologety tmářství", staromilského odpůrce moderní doby, který svolával boží tresty na strůjce "potrhlého dobrodružství chemie uhlíku", kteří účelově zneužívají nedostatečně rozložené - jakoby nedostatečně zemřelé ostatky biologických prapředků, zachované v makromolekulách tvořících ropné sloučeniny. Pseudomystická argumentace varování před údajným zneužíváním ostatků je ovšem nepříliš věrohodná, mimochodem na odbornost chemických představ, o něž se opírá, bych neradil spoléhat, zato ale ten celek spojující mýtopoetické či magické prvky v jednom chumlu s racionalistickými technicistně a socialisticko utopistními vizemi, jakoby z oka vypadl nějakým sto let starým představám o vyhánění Faunů lokomotivou nebo vznešeném splétání dýmu oltářního s dýmem továrním. [20:33:45] Josef Daněk: Během několika týdnů jsem na podzim roztavil stovky drobných předmětů, a nedávno ženou opuštěná kuchyně se proměnila v temnou černokněžnou sluj. Tak přišla ke slovu třetí úroveň projektu, parodicko symbolicky pojímaný komický obraz ženské práce. S postupujícím podzimem - tehdy se právě vrátil z vojny Ivo Sedláček, se kterým jsem kdysi nastupoval ke studiu - a na nějaký čas se ubytoval v mém domku, kam rovněž docházel můj bratr a Blahoslav - jsme připadli na myšlenku, že bychom si toho roku mohli upéci nově objeveným způsobem své první vlastní vánoční cukroví.- všechno lepší nežli mrtvolná vůně [20:34:40] Josef Daněk: vanilky, která se začíná linout z oken spořádaných domácností - volali jsme. Fenomén mužem prováděné ženské práce se stal jedním z hlavních témat našich komunikací. Hlavně jsme téma ovšem probírali s Blahoslavem. Vojenské reps. partyzánské či pirátské / to byla téma mých písniček/, ale také mnišské či poustevnické přístupy k zvládání domácích prací vedly k vytváření nových podob her a rituálů. Nedobrovolně /ale nikoli nezaslouženě/ nabytá absolutní svoboda v otázce partnerských vztahů, kterou jsem zvládal jen s největšími obtížemi, se proměnila v permanentní útěk před samotou - který pro vnějšího pozorovatele mohl také vypadat jako sled nezodpovědných vztahů a nekonečný večírek. Začal jsem pořádat někdy i dosti rozsáhlé sbírky drobných plastových předmětů odsouzených do trouby a dopolední společná tavení se stávalo bizarní přátelskou společenskou událostí pro tři, pět i více účastníků, přátel z okolních domků umělecké kolonie a všelijakých zvaných i nezvaných příchozích. Vzpomínám si hlavně na smích nad reakcemi děvčat, která vždy potřebovala jistý čas k tomu, aby se osmělila v ničivém tavitelském zaujetí, ale když je potom přešel ostych, překonávala často očekávání mírou chladnokrevné tvrdosti při vytváření drastických skrumáží. Blahoslav s námi sice nebydlel, ale navštěvovali jsem se neustále a spolupracovali jsme úzce, protože vedl, sice méně veřejnosti otevřenou, ale přibližně stejným způsobem organizovanou domácnost - v té době myslím zase už ve svém bytě na Havlíčkově ulici. Pracovali jsme stále v téže oblasti .Z této doby pocházejí jeho vynálezy "mytí nádobí za sucha", "využívání plísní při biologickém odstraňování kuchyňských odpadů" nebo série chladících zařízení, v nichž byly potraviny v síťkách a plastových sáčcích skladovány ve vaně, ukotveny těsně pod hladinou k hranolovitým máslovým splávkům, zatíženým shora přiměřeně naplněnými plovoucími čajovými konvicemi. Co se týkalo našeho domku - zapomenut by neměl být třeba rituál povyšování předmětů z obyčejných praktických na neutilitární rekvizity a pomůcky, který proměňoval původně obyčejné kusy oblečení nebo nádobí v součásti stálých rituálních setů a symbolických zátiší. V této době vzniklo první "Líbátko" nebo třeba televize s komunistickou hvězdičkou, umístěnou jako varování a o nebezpečné povaze vysílání, chladící věž anebo dokonce téměř pět metrů vysoká papírová a částečně sádrová kašírovaná plastika Start - vysoký štíhlý stroj - kterou Blahoslav několik měsíců stavěl na předzahrádce mého domu podle mé kresby a kterou nakonec musel odstranit, protože utrhla okap, naklonila se nad uličkou a ohrožovala kolemjdoucí. Sem patří také třeba "Prohlášení o sjednocení pojmu hadr", které do budoucna zapovídalo rozlišování nuance "na nádobí" a "na podlahu", nebo "Výnos o zrušení alkoholismu", který byl v podstatě zákazem vyjadřovat se o pití ve smyslu novodobého "modernistického", lékařsko psychologického diskurzu. [3:18:03 Josef Daněk: K drobným akcím z této doby patří také opakovaná hra "Pašování medvědí krve přes Čáru, která byla v podstatě ritualizovaným "kyvadlovým doprovodem" mezi Masarykovou/ tehdy Jiráskovou čtvrtí / kde, je Havlíčkova ulice a Kamenkou. A pochopitelně Blahoslavovo ježdění na chvostu tramvaje, které patřilo k nejpůvabnějším projevům jeho "tramvajových" aktivit. [3:24:38 Josef Daněk: Pokud se dobře pamatuji, Ivo Sedláček obnovil také, v té době vojnou přerušené, tradiční pouštění draků, stále jsem dodržovali páteční schůzky v Belevue nebo po vernisážích na "Schodech". Píši teď o podzimu 1987 - to znamená, že jsem vynechal zmínku o dvou akcích, které možná nepatřili k tomu tématicky nejdůležitějšímu, čím jsme se s Blahoslavem zabývali, ale které jsou důležité jednak proto, že jme v nich spolupracovali s Ivo Sedláčkem a Milanem Magni, kteří měli pro nás značnou důležitost, jednak že k nim je alespoň nějaká dokumentace. Jednalo se o akci Otevření muzea Ivo Sedláčka v Žabčicích, při níž si Sedláček zapůjčil právě dostavěný rodinný dům nějaké spřátelené rodiny pro instalaci svého životního díla - jakéhosi modelu budoucího vlastního muzea. Druhá akce Belányiho ohnivé byla soutěží o nejlepší viňetu na domácí víno Milana Magniho ve Velaticích. Myslím, že se mohly konat asi v roce 1986. [4:40:05 | Upraveno 4:40:59] Josef Daněk: Další a další dodávky předmětů z domácností určených k roztavení začaly zakládat zvláštní druh zkušenosti . Začínal jsem rozlišovat opakující se modely chování zjišťované u různých typů lidí, sestávající z různě vyjadřované ochoty i neochoty vzdávat se potřebných - nepotřebných předmětů, prozrazující ambivalentní povahu vztahu lidí k efemérnímnu luxusu konsumerismu, pedstavovaného "zpěněnou bezcenností" plastů. Díky této zkušenosti pak projekt dosud předkládaný v kontextu mysticko fundamentlistické kritiky moderní doby začal přesahovat směrem nehodnotícího zájmu o lidské postoje a reakce. Téma duchovně motivovaného testování a rituálního ničení bezcenného se začalo proměňovat v bizarním nonsensem startovanou diskusi, která se postupně mohla rozšířit z pouhého zájmu o materiálovou oblast také k sémantické povaze výsledných objektů i komponent, z nichž byly vytvářeny, které záhy přešly v rozsáhlý výtvarně-patafyzický výzkum "Epochy termoplastů", soustředěný zejména na kritické prozkoumávání modelu světa předkládaného dětem v podobě sériově lisovaných plastových hraček. Po celý první půlrok jsem "tavením" myslel podrobení jednotlivého předmětu zkoušce - několik minut dlouhým pobytem v kuchyňské troubě, vyhřáté na plný výkon asi 180 stupňů C. Doba se musela lišit podle velikosti předmětu a také pode výchozí teploty zařízení, takže ji nebylo možné stanovit jednotně, byla však odhadem stanovena na minutu od okamžiku, kdy hmota začne měknout. Zkoušením jsem zjistil, že plastový předmět se v některých ohledech chová podobně jako těsto běžného pečiva, například v tom smyslu, že "spadne" vzápětí po té, kdy vyhřátou troubu pootevřeme a vpustíme dovnitř trochu chladného vzduchu. V průběhu tavení jsem předmět průběžně několikrát kontroloval a byl připraven jej okamžitě vytáhnout v případě, že by povrch začal hnědnout nebo dokonce černat ,protože žádoucím výsledkem byl pouze deformovaný tvar bez barevných změn, puchýřů nebo dokonce spálenin. Protože celkový počet druhů plastových hraček a vůbec plastových předmětů byl v podmínkách reálného socialismu /a také částečně dobově/ nesrovnatelně nižší, než jsme zvyklí v současné době - dokonce byl téměř obhlédnutelný jako celek osobní zkušeností jediného člověka, velmi brzy jsem v darovaných sbírkách odpadového plastu, o něž jsem vytrvale žádal všechny známé, setkávat s týmiž předměty, takže se stávalo, že jsem některý výrobek tavil i opakovaně, mnohokrát za sebou. Těsně před revolucí jsem se ve výkladních skříních hračkářství setkával téměř výhradně se zástupci druhů, které jsem již důvěrně znal a u kterých jsem byl schopen popsat jejich termoplastické vlastnosti a typické způsoby chování v žáru. Znal jsem například jistého malého psa z bílé poloprůsvitné hmoty, kterou jsem označoval jako syntetický celuloid, který v žáru pravidelně explodoval - ve své první tavitelské kuchyni v Kamenné kolonii, stejně jako potom ještě i ve třech dalších, jsem používal k tavení méně vhodnou plynovou troubu s otevřeným plamenem. Dobově omezená škála výrobků vedla ještě k jedné zajímavé věci, týkající se vnímání tavenin publikem, nebo přesněji těmi, kdo je u mne viděli, protože velmi dlouho jsem je nevystavoval - totiž k tomu, že lidé předměty poznávali a měli k nim konkrétní osobní vztah - to vyvolávalo někdy nostalgii, jindy prudké odmítnutí, násobilo to účinek těch tehdy neobvyklých obrazů krutého veselí které, nebylo ani tak posměchem jako spíš třeštěním. /Jako bych si tu nějak nevědomky vyřizoval v duchu účty s tím rejem veselím zaslepených davů z poutí, který mne odjakživa tak děsil./ Tavitelné plastové předměty bylo celkem snadno možno rozdělit do několika skupin podle míry a typu účinku, který zpravidla vyvolávaly. Relativně nejmenší odpor vzbuzovaly slité zbytky užitkových předmětů, hřebenů, kartáčů, kartáčků na zuby, kalíšků, ramínek, kalíšků, plastových součástí kuchyňských robotů, vydařil-li se tvar obzvlášť bizarně, vzbuzovaly tyto novotvary úsměv nebo dokonce upřímné veselí jako jakési pochybné bláznivé šperky - mimochodem v souvislosti s jejich tvorbou vznikla také představa "Upřímného šperku", která někdy v období těsně před a nebo těsně po revoluci našla uplatnění v pořadu "Revoluce za bezkrásnou společnost". [18:20:23] Josef Daněk: Podle této představy byly šperky obviňovány z bytostné nepoctivosti - jako předměty, jejichž smyslem je zkrášlovat - tedy zakrývat pravý stav věci, obelhávat. Měly být nahrazeny novým typem doplňků, které by se naopak staly Upřímnými připomínkami skrývaných vad či nepopulárních částí těla. Iimitace vpadlých hrudníků, umělé hrby a pupínky anebo třeba imitace intimních tělesných otvorů, umísťovaných na viditelných místech, na obličeji anebo třeba na pleši, měly rozverným a zároveň třeba až krutě pravdivým způsobem připomínat skutečnou bídu lidského údělu. Brzy na to pak pro nás bylo milým překvapením, když jsme pozorovali jak v určité části reálné kultury odívání sílí tendence, které pracují s fenoménem ošklivosti a násilí téměř stejně razantně, jak jsem to navrhovali my. Vrátím se ale k typům plastových výrobků a jejich působení v taveném stavu. Nostalgii často spojenou s pocitem mstivého zadostiučinění bylo možné pozorovat v reakcích na roztavené školní pomůcky: trojúhelníky vytvářející v žáru pěnivou sklovitou a po zatuhnutí jakoby pórovitou hmotu, která však neztrácela jasnou barevnost a částečně si také zachovával průsvitný charakter, podobně se chovala také odrazová sklíčka. Velmi úspěšné bývaly sady školních akvarelových barev, zatavených pod vlastním průhledným, původně sklopným víkem, nebo počítadla, jejichž kuličky navlečené na drátech tvořily po roztavení pestrobarevné řady. Zdaleka nejmenší rozpaky vzbuzovaly roztavené modely dětských zbraní a bojových vozidel, letadel, helikoptér a další vojenské techniky, které mohly být jednoduše čteny v kontextu autentického protiválečného protestu, který náležel k přijatelným komunikačním kódům napříč oficiální i neoficiální kulturou od Wericha a Suchého přes Kryla až třeba k popovým prominentům normalizační televize. Zde bylo možné se dočkat určitého porozumění i u velmi konzervativně orientovaných příjemců, dokonce ani trosky modelů závodních a civilních automobilů, které mohly být chápany jako varovné obrazy dopravních neštěstí, nevzbuzovaly nikdy velký odpor. Potíž nastávala tam, kde přišly na řadu figurky. [19:23:49] Josef Daněk: Zvířátka vzbuzovala spíš jen soucit, mimochodem většina zvířátek v té době se vyráběla z gumových materiálů, které se k tavení nehodily, ale panenky, to byla potíž. Spálené nebo roztavené panenky vzbuzovaly nejširší škálu reakcí od zvlčilého smíchu, přes zkoumavé nahlížení za hranice tabu až k znechucení, rozhořčenému odporu či obvinění z deviace. [19:28:28] Josef Daněk: Ve skutečnosti se panenky dostaly do trouby společně s ostatními předměty bez nějakého zvláštního záměru provokovat. Přesto se tavené panenky staly nejnápadnější a po celé první období "erbovní" komoditou Tavitelů krámů. O materiál nebyla nouze, mezi mnoha tisíci předměty, které jsem postupně získal a roztavil, jich bylo jistě mnoho set. [19:32:28] Josef Daněk: Když jsem je /myslím v roce 1988/ prezentoval na pedagogické fakultě spolu psychedelickými obrazy Martina Sojky, vytvořili jsme divoce a temně vyhlížející instalaci, jež zaplnila dlouhé stoly i stěny jisté menší místnosti na konci chodby. [19:32:57 | Upraveno 21:24:00] Josef Daněk: Svoji obrannou argumentaci jsem tehdy shrnoval asi takhle. Na světě je dost míst kde, se takto zachází s živými dětmi a nijak zvlášť vás to netrápí, tak si nehrajte na chudinky, přestaňte předstírat citlivost, kterou dávno nemáte to, o čem mluvím, se netýká drastičnosti výjevu, ale naší několikanásobné neschopnosti rozlišovat pravé od nepravého. [21:22:04 | Upraveno 21:49:55] Josef Daněk: Já nechci zpochybňovat hodnotu lidskosti, ale to, nakolik má smysl vytvářet si citové vazby k tak ošklivým předmětům - jsou přeci nesmírně ošklivé a bezcenné ještě před tím, než je roztavím - jejich tvary nikdy neměly nic společného s dávno známými ideálními kánony, ani se skutečnými předlohami - všechno to, čím se mé plastiky zdají působit, evokace násilí vyjadřující odpor k válce, kritika konzumu... to jsou jen matoucí záminky, které vám mají znemožnit jednoduché odmítnutí - to, co mi připadá podstatnější je fakt, že tyto absurdně tvarované strojově množené zbytečné předměty obsazují stále větší místo ve skutečném světě i v našem vědomí. [21:40:43 | Upraveno 21:53:23] Josef Daněk: Ostatně nářek nad ničením těch věcí je pokrytecký už z toho důvodu, že ve skutečnosti se jedná o vyhozené věci. To, co by se s nimi dělo bez mého zásahu, je minimálně stejně ošklivé jako to, co dělám já. Pokud bychom přistoupili na to, že se mým zásahem proměnily v umělecké dílo, a to je obhájitelná představa, byly mým zásahem naopak obdařeny další možností existence - navíc poté, co ta jejich první doba existování skončila - potom už na mém kroku není vůbec nic protilidského a dokonce ani proti hodnotám zaměřeného. Základní problém je v našem nevyjasněném vztahu k obrovskému množství předmětů, kterými se obklopujeme. Tento vztah jsem svým činem inscenovaně zkratoval a přepóloval a nyní teprve díky tomu cítíme potřebu se k němu vyjádřit a rozhodnout se. Buď tyto předměty nemají a nikdy neměly žádnou hodnotu, potom nemá smysl se pohoršovat, pokud jsem je použil jako materiál svých objektů, anebo jsou to skutečně znaky a symboly zastupující důležité součásti našeho systému hodnot, ale potom je na pováženou jak to, že jsem je musel tímto bizarním způsobem zachraňovat před drastickým a nechutným osudem, který by je jistě čekal na hnijících a syntetickými zplodinami dýmajících skládkách, pokud by sešly ze světa tímto relativně regulérním způsobem. Z technického hlediska přitom můj čin není ničím jiným než v podstatě mechanickou inverzí postupu, jímž byly přivedeny na svět. To, že si nevšímáme příliš způsobu jak a proč se tyto věci na světě objevily vede k tomu, že jsme dosud nevytvořili ani trochu uspokojivou představu, jak bychom se jich důstojným způsobem zbavovali. Také v tomto smyslu by cesta jejich obětování mohla být přinejmenším důvodem k zamyšlení. V předrevoluční době moje úvahy v podstatě končily na tomto bodě. Nanejvýš dospěly k představě, že modelový obraz světa, který předkládáme dětem v podobě specielně vytvořeného světa hraček se nástupem trermoplastů vydal zcela novým a do budoucna obtížně předvídatelným směrem hlavně proto, že snadná dosažitelnost, působená lehkostí strojové multiplikace žádaných předmětů, nějakým zvláštním způsobem mění vztah nejen k nim samým, ale i k hodnotám, které představují či zastupují. [22:41:14] Josef Daněk: Se zájmem o dětský svět, resp. o svět předkládaný dětem jako obraz planety a lidské společnosti souvisel také můj dávno předtím pociťovaný a pěstovaný zájem o literaturu pro děti film a ilustraci. Všechny tyto věci souvisely rovněž s posledním výrazným osobním objevem, k němuž jsem dospěl na konci června téhož roku /1987/ tím objevem byla metoda Malby Plastelínou, . [9.8.2010 17:41:37] Josef Daněk: Také tentokrát jsem měl motivaci v potřebě barevnosti a také fyzické práce s materiálem, která by ovšem nepotřebovala žádné profesionální zázemí a také zde byl tím posledním impulsem sen. Tentokrát jsem se v tom snu vrátil do situace, kdy jsem jako desetiletý navštěvoval svérázně koncipovaný výtvarný kroužek, vedený kdysi v prostorách bývalé radnice uprostřed parku na vyšebrodském náměstí p. Binderovou, pracovnicí školní družiny, jejíž matka - jen nepatrně odbočím - si zřejmě díky nepříliš příznivému osudu v komunistické době vydělávala na živobytí mytím nádobí ve školní jídelně a tam mi přímo od dřezu, který byl za okýnkem na odevzdání nádobí, podala nádhernou kovově lesklou brož s hlavou indiánského náčelníka a do elipsy uzavřeným nápisem v neznámém jazyce, kterou jsem předtím sledoval - bylo mi myslím sedm - s takovým zaujetím a tak dlouho, že jsem zapomněl postupovat a za mnou se vytvořila několik metrů dlouhá fronta. Jak došlo k tomu, že paní Rolingerová - tak se matka té paní družinářky Binterové jmenovala, nosila na bílém roláku připnutou tu neobvykle narativní brož nevím, ale pravděpodobně na ní příliš nelpěla, protože jí stačilo, aby zpozorovala můj zájem a podala mi ji s přátelským úsměvem skrze okýnko. [9.8.2010 18:21:10 | Upraveno 18:21:40] Josef Daněk: Dcera mne několik let po této úvodní příhodě, přibližně v letech 71-73 zahrnovala stejně laskavou péčí v kroužku zaměřeném na pěstování rozličných kreativnách výtvarných postupů, zahrnujících tradiční kresbu či malbu temperovými barvami, stejně jako volněji pojímané práce fixem na kanavě, vodovými barvami na lakované překližce, anebo dokonce vytváření okrasných objektů a dárkových předmětů kombinujících sádru, syntetický email a přírodní samorosty, které nás fascinovaly přiměřeně věku. Vzpomínám, že jsem že v dlouhých rozhovorech, které jsem vedl s touto milou paní o různých neobvyklých projevech moderního umění, jsem prvně v životě slyšel udivující zprávu o malířích surrealistech, jejichž zvláštností mělo být to, že z nějakého důvodu malovali člověka, jakoby měl skleněnou kůži a bylo skrze ni vidět dovnitř. Ukázku paní Binterová sice neměla, ale dovedla obraz vylíčit dostatečně sugestivně. Technika malby plastelínou, jejímž základům mne také naučila, spočívá v roztírání barevné plastelíny po pevné podložce - lze roztírat i po papíře, ale lepší je deska, nejlépe pevná překližka, anebo sololit opatřený rámem bránícím prohnutí. Pokud pak byla hotová malba svrchu uzavřena liholakovým nátěrem, stala se dokonale odolnou proti běžnému otěru a velmi stabilní a hlavně získala matný lesk takového charakteru, že byla potom k nerozeznání od olejomalby. [9.8.2010 21:39:33] Josef Daněk: Pochopitelně člověku muselo být deset, aby mu iluze připadala dokonalá, staršímu pozorovateli stěží mohla ujít typická lomená barevnost, prozrazující nízký původ materiálu tohoto dojemně důvěřivého technologického plagiátu. [9.8.2010 22:05:31] Josef Daněk: V tom snu jsem se v duchu vrátil do doby, kdy jsem ještě neztratil nic z mladistvé důvěry v imitační schopnost plastelíny. S pocitem, že třeba pozdě - po létech, která uběhla - se konečně dostávám k tomu, abych splnil před lety dávno daný slib, že jednou namaluji dva koně, kteří cválají strání kolem ohrad na kopci Kozinec od statku ve Vyšším Brodě směrem k bývalé vesnici Poschlag po cestě podél kraje smrkového lesa, v němž z šera mezi smrky tu a tam prokukují bělavé pahýly ovocných stromů, zbytky kamenných zdí stavení a zahradních terásek. Jednalo se o hnědé koně s pískově nažloutlými hřívami a ocasy, které však byly navíc, protože [9:20:41] Josef Daněk: planuly, protože do nich padala záře zapadajícího slunce rumělkovou a zlatou barvou, jako plameny cválajících táboráků. Slib daný právě té paní Binterové, která takové koně na vlastní oči pozorovala nějaký čas před tím a vylíčila mi jej podrobně, když jsme se jednoho dne kaštanovou alejí v parku na vyšebrodském náměstí blížili k věži někdejší radnice, v jejíž přízemní prostoře bývala naše dílna, [9:33:30] Josef Daněk: jsem se ve snu pustil do naplňování záměru, který jsem předtím už z nějakého důvodu nestihl dokončit ve zbytku dětství a později mi dlouho nepřipadalo smysluplné to dohánět, a viděl jsem, že se mi to daří a to dokonce nečekaně lehce s onou, dávno ztracenou tvůrčí suverenitou, jejíhož blahodárného účinku jsem si kdysi tolik užíval v té radniční prostoře v rámci pěstování kdekým podceňované tvůrčí metody té milé, tehdy nepochybně velmi mladé, dámy. [9:35:05] Josef Daněk: Ráno po tom snu mne napadl,o že něco podobného by s největší pravděpodobností mělo být možné realizovat také v reálně bdělém stavu. [9:37:25] Josef Daněk: První odborník, kterého jsem o tomto svém záměru informoval, byl malíř Petr Veselý. [11:00:14] Josef Daněk: Tuto podrobnost píšu hned takhle na začátku, protože malba plastelínou od první chvíle, alespoň v mém podání, nikdy nezapírala tendenci vesele provokovat, i když obsah tohoto gesta je ve skutečnosti hlubší, a Petr Veselý byl pro mne se svým kultivovaným modernisticko-existenciálním lyrismem ideálním terčem takových provokací - při značném respektu k tomuto umělci jsem se [11:32:57] Josef Daněk: nikdy nemohl zbavit pocitu, že se mne začíná zmocňovat divoké veselí, kdykoli jsem musel naslouchat jeho dojemným vyprávěním, jak pomáhal ze schodů stařičkému Bauchovi, anebo jak vždycky přišel do nějakého neznámého města a tam se svými přáteli rozmlouvali jako Teo s Vincentem, a pak se docela prosadil svou pracovitostí a přirozeným talentem. Takové řeči mne tehdy dráždily asi jako četba Františka Kožíka, nebo televizní vyprávěnky prominentních herců, kteří zpravidla během svých kariér neustále potkávali samé "báječné lidi", kteří se kolem nich vždycky nečekaně a bez jakéhokoli postranního přičinění vyrojili jako takzvané "plejády skvělých herců a nádherných lidiček" a vůbec se nezajímali o to, že poněkud stereotypní podoba jejich jazyka je už dlouho předmětem obveselení pro zarputilé vzteklouny, kterým se to snaží navyprávět. Bylo to na jakémsi plenéru, kam jsem se - spíš ale zřejmě ze zájmu o děvčat, - dostavil a kde jsem nakonec s příjemným překvapením zjistil, že máme s Petrem mnoho věcí společného, navzdory těm různým způsobům vyjadřování a tomu, že mu, co se týká řečí, nevěřím ani nos mezi očima a dokonce ten den byl určitým mezníkem, kdy se k lepšímu obrátili /a po několika dalších přemetech v pozdější době natrvalo přimkly / k stabilně uspokojivém stavu. Pamatuji se, že tehdy ještě kvetly poslední ovocné stromy - bylo to myslím někde na Vysočině a já jsem zahájil naši první komunikaci výzvou, zda by snad mistrovi nepřipadalo dobré, abychom jich pár omlátili holemi - jenom tak, abych se pokochal pohledem, jak skládá hlavu do dlaní. A potom jsem mu vysvětloval své první představy o malbě plastelínou, ale on vrtěl hlavou, anebo dokonce těžce vzdychal nad hroznou vůní a tupou barevností toho ošklivého materiálu. /Jeho plastelínový obraz na Sýpce pak ale patřil k těm vynikajícím - byl to vlastně spíš nízký reliéf, v němž v čisté bílé ploše, jediný minimálně pojatý strukturální motiv byl vytvořen navýsost citlivě provedeným otiskem nějaké přírodní [11:35:30] Josef Daněk: struktury - její původ si už nepamatuji - ale bylo to působivé a jemné. To bylo ovšem o sedm let později, nyní pod těmi kvetoucími stromy, které jsme navrhoval olámat, mu nápad s plastelínou připadal stejně ohavný, [11:36:20] Josef Daněk: jako ta výhružka jabloním. [11:44:40] Josef Daněk: V tomto drzém duchu pak doma začal malovat své první obrazy. Jeden z nich dostal název Český ráj - Brno- Slovenský ráj /100x70/ plastelína na lepence, a následovaly -nevím už v jakém pořadí - tady budu muset buď do textu zasáhnout později, anebo prostě napsat opravu - protože si pravděpodobně začnu vzpomínat až o tom budu mluvit delší dobu - [11:54:15] Josef Daněk: následovaly [14:04:09] Josef Daněk: Tak "následovaly" nastalo ještě chvilku později - musel jsem vzít synovce na koupaliště - udělalo se hezky a začal se tady hrozně nudit.... a [14:21:42] Josef Daněk: právě si nejsem úplně jistý, které následovaly, ale myslím, že to byl Neználek. Knihu o Neználkovi asi znáš, nevím, napsal ji Nikolaj Nosov a je to takový erbovní komunistický výplod pro děti - N.v Kvítečkově, Ve slunečním městě a na měsíci. Moc tu historii vzniku neznám, ale mám takový pocit, že ten první díl je až tak snesitelný - také vyprávění, kde jsou malíčkové a malenky, a ti tam tak nějak všichni společně pracují a je tam doktor Pilulkin, Všeználek, Buchtík myslím a Sirupčík – nevím, jestli zrovna on má auto na sirup, takové myslím trochu prvoplánově blbé je to už ten první díl - ve slunečním městě je vize komunistického státu pro děti - nic bych se nedivil, kdyby ji Nosovovi nepřikázali udělat po úspěchu prvního dílu a Na měsíci, to je zase o zlém kapitalismu - všechno tam je pohodlné, ale vždycky se pak odněkud vyplazí takový jazíček a kdo ho nemá, tak je s ním zle. Neználek je malý rošťák, trochu jako včelka Mája. V jedné ze scén věrně provedené v loutkovém filmu, který byl podle knihy natočen, Neználek, který napíše verše jako "Pilulkin za malou chviličku, spolykal horkou cihličku" Nebo "slunce Žblunce", s nimiž má čtenář problém v tom smyslu, že neví, co si o nich myslet, protože nejsou ani dostatečně blbé, ani dostatečně zábavné - V každém případě se tyto verše nelíbí jmenovaným osobám a Neználek končí uvězněn na závěsné sedátkové houpačce, vytažené vysoko nad zem . Kříčí strachem a prosí své přátele, aby jej sundali dolů, ale ti odmítají a jeden z nich nakonec slíbí: Pustíme tě dolů až nám slíbíš, že už nebudeš skládat verše. [14:34:53] Josef Daněk: Vyveden -/ včetně citovaných výroků / v plastelíně, divokým expresívním rukopisem na tlusté lepence stejného formátu, stejně jako předchozí hra s přejmenováním či novým územním rozdělením částí republiky, mohl výjev působit jako monumentalizovaná ilustrativní alegorie všeobecného tragikomického nedorozumění, což je mimochodem téma, které má pro mne nějakou záhadnou magnetickou přitažlivost nejen ve vlastní práci, ale také v reálném životě . [22:44:42] Josef Daněk: Další obraz jakoby navazoval na ty "mistry skleněné kůže", nabízel autobiografický pohled do stylizovaně naznačeného trávícího traktu, na jehož konci se "Zrzavý mizera" /personifikované pivo/ násilně pářil s alegorií prchající "Lásky", která byla právě u konce své příslovečné cesty žaludkem a chystala se definitivně opustit území somatické říše. Jiné obrazy naznačovaly eroticky pohoršlivý - na dnešní poměry ovšem velmi slabě - výklad klasického hesla Nulla dies sine linea, na dalším se zase "Tři králové klaněli Oslovi a Krávě v domnění, že se jedná o rodiče Božího syna". O několik let později potom, po jedné výstavě na Slovensku, nějaký novinář napsal, že .... autor chcel zosmiešnit svatých symbolov, čo sa mu nepodarilo.....ale mýlil se, protože já jsem nechtěl nikoho zesměšňovat, jenom jsem si vymýšlel legrační nedorozumění, ke kterému mohlo v rámci mého syžetu, klidně dojít v mýtické době, kdy ještě třeba lidé nepovažovali mezidruhové příbuzenské vztahy za tak vyloučené jako připadají nám. Marie s Josefem si na okamžik odskočili, v tu chvíli dorazili králové a při pohledu na veliká zvířata chvilku nevěděli, jak se věci mají a trochu se ztrapnili tou nepříslušnou poklonou, pak se věc vysvětlila a nic se nestalo. Lidé, kteří se takové situaci neumí zasmát, jsou svým církvím možná víc na škodu než pro užitek, když za tím úsměvem hledají kdovíjaké nepřátelství..... jsem chtěl říci - Mimochodem spletli se králové a ti se svatou rodinou celkem nemají nic společného. Já bych si býval i v té době, kdy jsem právě měl k církvím nejdál, rozmyslel, abych "jen tak" vtipkoval na adresu nějakých důležitějších osob biblických vyprávění a už vůbec ne ústředního smyslu náboženských textů. Ne proto, že bych si myslel, že jim tím mohu nějak ublížit, ale kvůli sobě, protože nemám důvod se od nich tím posměšným postojem distancovat. A docela mne zlobí, když mne z toho někdo obviňuje. Ke všemu navíc ani nechápu, proč má vůbec někdo obavu z nějakého ohrožení od zasmání - jak by mohla být víra ohrožená nevírou, to je jako kdyby měla pronikat násilím tma do světla. Co se týká našeho pozdějšího odporu k církevnímu prostředí a dokonce úvahám o nějakém radikálním řešení ve smyslu chystaného projektu Odekřest -nakonec jsme se myšlenky na ni vzdali a i když jsme tímto směrem uvažovali, v základu byly vážné úvahy a žádné hloupé posměšky. Myslím, že důvody se podobaly těm dříve vysvětlovaným důvodům k odmítání hodnot - byla to potřeba mít nějak čistý stůl, mít jistotu, že se nepodílím na něčem, k čemu jsem se sám nerozhodl a čím se cítím být manipulovaný. Pořád tu přeci byly zlé věci, které nás na každém kroku obklopovaly - nesvoboda a nedůvěra, vypěstovaná ze všech stran dotírajícím lhaním, a pro nás bylo velmi těžké se orientovat - myslím, že proto jsme se uchylovali k takovým krajním úvahám, že jsme chtěli začít odněkud, kde jsme si sami sebou jistí. Ale ani potom by náš postoj nebyl ateistický - nikdy jsme v tomto smyslu s Blahoslavem nemluvili. Ateismus, tedy skutečný ateismus, ne duševní lajdáctví nebo nevzdělanost v duchovních věcech, které je běžné, je podle toho, jak si věc laicky představuju, zvláštní formou mimořádné duchovní statečnosti, která se stále znovu a znovu vzdává pomoci tradice jakou se kulturní lidstvo vyrovnává s "přesahujícími " otázkami, aby se nemuselo vzdát něčeho vlastního autentického - to je pro mne příliš statečná představa, taková modernistická a málo na zemi. Tak, jak jsem cítil Odekřest, to byl také jenom rozchod s konkrétním církevním společenstvím a ne s Bohem. A to byl také důvod, proč jsem potom nakonec na realizaci netrval, protože mi to přestalo připadat tak podstatné. Začalo mi to připadat jako kdyby někdo chtěl roztrhat vysvědčení ze základní školy. [3:02:31] Josef Daněk: Další obraz měl dlouhý název "Rytíř Ferda Mravenec v čele soldatesky vyhání Karafiátovy broučky z území české literatury pro děti", existoval v různých variantách a navazoval na řadu několika dalších menších obrazů na ferdovské téma - Ferda potkává hlemýždě, Zapřažený šnek, Pomsta na Berušce, Sujety těchto groteskních výjevů vycházely z přísně pojatého výkladu známých Ferdových činů. Ferda je zde představován jako "francouzsky", či "světácky" laděný, v podstatě sympatický "levičák", "socan" či "komunista", který své heslo "práce všeho druhu" dokáže uspokojivě naplnit - narozdíl od Pytlíka, který původně v epizodách, kdy maluje na motýly....je mimořádně kreativní osobou, potom ale pohled na něj zpřísní a on se pod tím pohledem promění v neschopného a chlubivé žvanila, který nikde /ve Francii/ nebyl a všechno odkoukal v [3:29:11] Josef Daněk: kině, kde jako larva okusoval zábradlí. Ferdovy limity začínají vystupovat na povrch až v konfliktech, které vyvolá, a způsobech řešení. V dobovém politickém kontextu připadal sporný Ferdův agresivní zásah proti Hlemýžďovi, který mu – myslím - nepomohl před deštěm, a zato ho pak Ferda zapřáhl do vozu jako koně, mlátil mu na ulitu a křičel na něj jeď jeď. Můj poněkud rejpavý výklad kladl otázku, jestli Ferdovi u Hlemýždě náhodou nevadilo už to, že měl vlastní baráček. Pomstou na Berušce, která s ním jednou chtěla a pak zase nechtěla jet na vozíku, a o níž je v závěru kapitoly s uspokojením konstatováno, že na ní naházeli bláto až měla další tečky a ona brečela, se Ferda před mým přísným pohledem také moc nevytáhl. Obvinění z vojenského zásahu proti Broučkům, to už byla nadsázka. Údajní účastníci operace se myslím prvně setkali až na mém obraze. Je ale pravděpodobném že Ferda by příliš nesouhlasil s životním názorem tvorům kteří byli připraveni celý život sloužit a kdykoli "rádi zmrznout" pod jalovcemm pokud to mělo být stvořitelovo přání a je také docela dobře možném že u zrodu vyprávěním, v něm hrál nějakou roli pocit, že Ferdův světsky sebevědomý příklad by mohl do Boží vůle odevzdané chování Broučků v dětských očích trumfnout. [6:26:53 | Upraveno 6:28:36] Josef Daněk: ...a skutečně pak místo Broučků na českém "literárním trhu" obsadit. [6:52:55] Josef Daněk: A samozřejmě při vší vážnosti témat a přemýšlivosti, s níž jsme k nim přistupovali, se jednalo stále o smíchové hry, zábavné nápady a nikoli literárně historická tvrzení nebo kdovíjaké vážné soudy. K podstatě tohoto "lehkého"žánru patří to, že člověk se někdy trefí víc a někdy méně. Podstatné pro mne také bylo to, že tyto "lehké šťouchance veřejnému vkusu" jsem realizoval v efemérně vyhlížející plastelíně, která sama o sobě byla už parodií na malbu - aby to ovšem nebylo tak jednoduché - zároveň jsem věděl, že technika malby plastelínou je velice trvanlivá - její podstatou je vosk smíchaný s hlinkou a je- li pak napuštěna liholakem, získává velkou odolnost - v té době, skoro dvacet let /dnes už více než 40 let/ starému obrazu, který jsem namaloval v dětství, se dosud nic nestalo, přestože byl po dlouhou dobu skladován ve vlhku a později i zaházený harampádím na půdě, kde v zimě promrzal a v létě ohříval na 40 stupňů. [6:58:55] Josef Daněk: Pokud jsem si tak oblíbil témata, která se nějak dotýkala náboženství, filosofických alegorií nebo literatury, bylo to také kvůli kontrastu námětu vhodného pro nějaké klasické, akademické provedení s mojí divokou realizací. [7:26:03] Josef Daněk: Jedním z těch obrazů byla také první varianta Labuti a Ťubala / na maličkém formátu A4/, který si dělal přátelskou legraci z melodramaticky velkolepé atmosféry Labutího Jezera. Úplně první obraz plastelínou, ten, na kterém jsem vysvětloval zásady plastelínové malby Petru Veselému a který jsem maloval hned druhý den po důležitém snu, byl také maličký /A4/ Námět měl ovšem vznešený . Vznikl podle nedávno předtím vytvořené drobné kresby, na níž křečovitě zkroucená a ve vertikální poloze ztuhlá lidská postava levituje několik centimetrů nad zemí. Za figurou je vzrostlý strom s částečně viditelným kořenovým systémem. Ke kresbě patřil tento vysvětlující komentář: Země se otáčí stále rychleji a rychleji. lověk se dotýká povrchu už jen několika body na patě a přední části plosky. Vzrůstající odstředivá síla nám vnutila vertikální polohu Ještě maličké zrychlení a budem vystřeleni ve směru tečny nad povrch planety a mimo dosah její přitažlivosti, zmizíme natrvalo v mrazivém nekonečnu. Stromy lnou pevně k zemi pod zemí jeden druhému navzájem tisknou kořenové pazoury a uzavírají smlouvy mířené proti lidem. [7:42:13] Josef Daněk: Tak vidíš, Barboro, jaká "vážná varování" tam byla obsažena - asi v tom duchu jsem taky vyhrožoval tím otloukáním květů. Ve skutečnosti jsem potom ale žádné vědomě neotloukl. Vzpomínám si, že jsem se také pokoušel nějak racionalizovat tu svoji potřebu těch /sice veselých/, ale přeci jen agresí. Moc úspěšný jsem v tom asi být nemohl, pamatuji se jen, že jsem přemýšlel o nějaké metodě na vymýšlení námětů, které jsem říkal "mechanická inverze" a tvrdil jsem něco v tom smyslu, že pokud k nějakému tvrzení hned na počátku uvažování vytvoříme inverzní kopii a tu začneme používat na místě toho původního tvrzení - třeba že budeme tvrdit /nakreslíme nebo napíšem verš, z něhož vyplývá/ že slunce je černé a pohlcuje světlo, naše vědomí na to sice částečně přistoupí, ale zároveň se nevzdá svého původního pohledu na věc a tímto způsobem získává schopnost používat v nějakém smyslu oba protichůdné pohledy zároveň - otevře se širokému poli významů a na chvilku odhlédne od fikcí, které mu brání zahlédnout podstatu. Samotné obracení tedy nestačilo, ale pootevíralo cestu....... no nevím, zkoušeli jsem leccos, jak vidíš. [7:45:11] Josef Daněk: V každém případě jsme ale měli odpor ke groteskní svévoli tam, kde se bezostyšně stavěla na odiv a prohlašovala se vážně za řešení - například nemám rád bronzové groteskní sochy, [9:13:13] Josef Daněk: většinou mi připadají stejně zpupné jako ty neuvědoměle groteskní sochy komunistické. Sám jsem dělal asi grotesku pořád, ale vždycky pro jistotu směřoval k takovým jakoby nedefinitivním technikám - kresba, nebo ty drobné objekty, přitom se ale nedá říci, že by groteska nutně vadila ve velkých realizacích - výzdoba gotických katedrál je často groteskní, ono jde spíš o nějakou schopnost vnitřní úcty k řádu - na katedrále může být třeba holý zadek, ale ne na oltáři. A ta úcta k řádu je důležitá ne z nějakého nepochopitelného, dogmatického nebo mystického důvodu, ale proto,, že je to rozumné. [9:19:15] Josef Daněk: Už zase tak nějak vágně přemýšlím a přemýšlím, místo abych zapisoval, co si vzpomenu – doufám, že tě to moc nerozčiluje. No, nevím... Má to pro mne cenu v tom, že projdu rychle strašně moc věcí - nebýt tohoto způsobu odklikávání textu, ke kterému se pak už nevracím, nikdy bych o takových věcech takhle rychle a bez kontroly nepsal ...tak si to prostě dovolím a uvažuju dál..... [9:51:50] Josef Daněk: Tak tedy úcta k řádu - zní to asi hodně divně, že zrovna já se dovolávám řádu po tom, co jsem líčil předtím. Ale ono je to asi spíš zákonité než divné - jednak proto, že na zbojničení se asi lidi často dávají z nějaké nedůvěry ve viditelný řád věcí a potřeby nějakého více srozumitelného systému, a jednak, že po té, co tím dobrodružným řáděním kolem sebe všechno rozvrátíš, začínáš nutně potřebovat nějakou pevnou strukturu, na které jde něco stavět, aby se to dalo vůbec přežít. Je to určitě paradoxní, pokud rozumný řád světa má mít na své straně takové přívržence jako jsem my dva s Rozbořilem, ale já se snažím nějak se v sobě smířit s představou, že svět prostě je absurdní a nepochopitelný a že všechny věci a myšlenky a jevy mají nějakou podezřelou tendenci nenápadně se proměňovat ve své protiklady a potom odněkud vykouknout úplně k nepoznání změněné, a že tento fakt nemáme prožívat s hrůzou, ale máme ho vnímat jako důvod k pokud možno radostnému údivu. Za těch uplynulých čtyřicet let - a to je tak doba, co uplynula od chvíle, kdy jsem se rozhodl že se stanu umělcem, se kolem mne a ve mně ty domněle nehybné věci otočily několikrát dokola a předvedly se mi z různých stran, ale ve výsledku nemám pocit, že by to byl zmatek, ale spíš jakoby tím zdánlivým zmatkem přeci jen občas vystupovaly obrysy něčeho důležitého - no uvidíme co z toho zase vyleze. Když se to, co vnitřním zřením začínám rozeznávat, pokouším vždycky u snídaně popisovat Tereze, moc jí to neuklidňuje. Teď jsem po sobě přečetl ten poslední odstavec a napadlo mne, že bych to vlastně chtěl říct jinak - já jsem se vlastně nikdy nerozhodl, že se stanu umělcem - chtěl jsem říci, když jsem začal uvažovat vážně o umění, náboženství a dalších věcech, kterým jsem původně nedokázal přiřadit obor a kterým jsem nakonec začal říkat spolupráce s Blahoslavem Rozbořilem - to je přesnější. Také mne teď napadá ,že to pořadí důrazů na plastelínu hračky a písničky se několikrát vystřídalo během let 87 a 88 - jen těžko si lze vzpomenout jak co navazovalo - někdy v době od poloviny roku 87 a první poloviny roku 89 se musela konat např. moje účast v galerii Zlevněné zboží, to se dá celkem snadno zjistit - tomu předcházela výstava v ateliéru Jana Bružeňáka, asi 88 byla moje výstava v Galerii Mladých, Výstava decenium k deseti letům spolupráce s Blahoslavem. na Křenové v klubu, myslím, že pro tuto chvíli přesné pořadí není tak podstatné, jen upozorňuji, že tam můžou být nějaké nepřesnosti a dá se to dohledat. [22:41:38] Josef Daněk: Určitým orientačním bodem může být akce, kterou jsme pořádali společně s Ivo Sedláčkem v Blahoslavově bytě, jmenovala se Poslední oběd. 12.08 2010 [4:28:34] Josef Daněk: A je zcela jisté, že se konala 31.12.1987. Její podstatou byla symbolická slavnostní hostina konaná v poledne posledního dne v roce. Otevřená hra s fenoménem ošklivosti, ochota evokovat skatologické kontexty, intelektuálně uhlazené, nicméně nepochybné narážky na téma černé mše, a silné hořce sebeironické zaměření, to všechno výrazně posunovalo hranice naší dosavadní schopnosti přestupovat společenské a náboženské normy. Zdá se, že tahle akce naznačovala nejzazší kóty na území nejběžněji uznávaných tabu, které hodláme dobýt a odtajnit. Dál už jsme nikdy nezamířili - snad jen, že jsme se na těch přivlastněných územích později chovali víc jako doma, takže to mohlo vypadat trochu víc drze. [4:57:36] Josef Daněk: Dalším krokem v tomto směru mohl být až plánovaný Odkřest, který se už ale nekonal a k jisté, na pohled nenápadné, ale ve skutečnosti důležité věci v tomto směru došlo později, v rámci katastrofálně nepřipraveného vystoupení, nazvaného "Zkouška na konec světa", ale to bylo mnohem později /1992?/ a k tomu se ještě dostanu. [5:23:45] Josef Daněk: Nejsem si teď docela jistý tím, jaký původní smysl mělo mít tehdejší Blahoslavovo černé igelitové povlečení na postel - míval ho tam v té době na stálo - možná mělo za noci pohlcovat poslední zbytky světla z ulice - nikdy jsem v něm sice nespal, takže nemohu posoudit zda to bylo opravdu tak nepříjemné na dotyk jako na pohled – ale co se toho týká, postel vypadala tak nějak na půl cesty mezi katafalkem a odpadkovým košem. Podobně byl upraven celý byt - nejen pro akci, ale pro běžný provoz - starý a vždycky trochu podivný nábytek, kterého bylo vždycky spíš moc, byl různě odtažen od stěn a vytvářel uličky a průlezy, které na druhé straně naopak umožňovaly získat větší odstup od stupínku pro zátiší nebo model na kreslení, kuchyně bývala ke stropu zavalena haldou rekvizit, pracovní komůrka bez oken o rozměru 2x2 metry ověšena poličkami, umožňujícími sedět na židli a dosáhnout na kterýkoli kus nářadí či výtvarných potřeb, o kterémžto opatření Balhoslav zcela vážně a zřejmě i popravdě tvrdíval, že je nezbytně nutné proto, že linky, které na svých grafických listech vytvářel, bývaly tak jemné, že nesmí odrthnout oči od té, jejímž obrýváním se právě zabývá, protože by ji při opětovném pohledu už nikdy nenašel. [5:47:30] Josef Daněk: Situaci, kdy člověk sotva vstoupil do místnosti a octl se čelem k zádům neforemné almary, která zakrývala pohled do místnosti a sloužila jako zátěž nebo kotva opěrného systému nepravděpodobně vyhlížející stavby ze skříněk, stolků, stupínků a židlí, vždy naštorc o pár čísel vyosených, jedinou nenalomenou nohou údajně zcela bezpečně zapřených půl centimetru od rozdrbaného okraje nějaké šikmé plošiny v podloží, byla zde považována za normální. Prostor tedy nepotřeboval žádné další ozvláštnění - jenom jsme konstelaci jednotlivých kusů nábytku přizpůsobili tak, že střed místnosti zabral velký stůl pro třináct účastníků oběda, tvořený rozměrnou školní tabulí pokrytou černým igelitovým ubrusem a podloženou menšími stoly a bednami v horizontální poloze. Ještě je také třeba říci, že bizarní dojem Blahoslavova typického enviromantu působí při vší neuvěřitelnosti vždycky určitým rysem nenápadnosti, delikátní nevtíravosti. Nejpůvabnější absurdity nejsou zde stavěny na odiv, nýbrž zvláštním způsobem "pozastrčeny", takže je každý může snadno zahlédnout, ale ne na první pohled. Je to tím, že podoba jím vytvořeného prostředí není plodem žádné snahy něco podivného předvádět, nýbrž zcela samozřejmým projevem jeho standardní, nezáměrně a někdy dokonce i nevědomky "posunuté" představy o "běžném interiéru" [9:20:04] Josef Daněk: To jeho "interiérové postižení" bylo pro nás velmi inspirativní - rozvinuté vedlo k rozkvětu Balhoslavovy a později i společné "vynálezecké" činnosti. Odtud jsme odvozovali nejen naši oblíbenou metodu "emancipace skrytých postupů, spočívající v pokusech o rozklíčování a dobrání se původu některých autentických myšlenkových vzorců, a také tento "nenápadný způsob" uplatňování "zlatých hřebů", stal pro nás později vědomě užívaným modelem stavby vystoupení nebo textu - které nikdy nemělo být efektně vybudovaným dramatickým celkem, nýbrž přednášku – mši - volební agitaci a estrádu - kombinujícím aktem, v němž často nejdůležitější věci jsou sdělovány nenápadně, jen "aby byly sděleny", zatímco pozornost je odváděna jinam, právě proto, aby byl posílen autentický charakter sdělení, aby "až jednou" /zítra, v rozhovoru s námi, anebo po letech / některý z diváků pochopí onu nenápadnou, ale rozhodující souvislost, teprve zažil ve vlastním překvapivé vědomí dokončení a završení naší "mise". / Sem patřil odběr krve prováděný za scénou, Předpověď ratifikace Ambrožovské smlouvy, Velké rouhání a další věci/ Tento princip spolehnutí se na budoucí pochopení je také součástí naší představy o neutilitárním - ne účelovém působení. [9:25:37] Josef Daněk: Pojmenujeme-li tento náš způsob jako "dobrovolné obětování pointy" v zájmu posílení vážnosti, vysvitne ještě více /tehdy pro nás ovšem nepříliš vědomá/ inspirace Neprašovsko- Steklíkovským konceptem Čistého humoru bez vtipu, který jsem ovšem z podání Sedláčkových a později také z vlastních celkem častých setkání se Steklíkem dobře znali. Vždycky jsem si přáli, aby si někdo třeba po letech řekl "panebože, teď mi to došlo - oni to myslí vážně!" Obsah performance je krátce popsán v textu "Má první jízda tramvají", takže jen skutečně telegraficky: byly tam Blahoslavovy špekové kresby, Sedláčkův odporný eintopf a moje plastové cukroví - teď si nejsem úplně jistý, ale zřejmě i tam byly také blahoslavovy "linoryty jako řízek". A samozřejmě přednášky. Nějakou šťastnou náhodou existují z této akce fotografie, a dokonce malý xeroxovaný katalog, takžr o ní, jako o jedné z velmi mála, je dokonce jakási dokumentace a tedy i přesná představa. [16:47:45 | Upraveno 16:50:23] Josef Daněk: Jak se mi podařilo zase nějak neuzavřít ročník si už nemůžu vzpomenout. Zřejmě v tom hrály roli nějaké úřední zamotanosti - snad nějaké dávné resty, nesplněné kvůli předchozím opakováním a zřejmě také moje před pracovnicemi děkanátu jistě dobře skrývaná - ale zato nemalá a autentická ochota podvolit se jejich přísnému rozhodnutí a pořídit si zase jeden rok volného času a tak další "turnus" spolužáků prodělal v červnu 88 státnice a já jsem znovu "zůstal trčet" [16:52:53 | Upraveno 16:53:27] Josef Daněk: Co se týká mého fungování na fakultě - to byla vážně katastrofa - jednak jsem se už se všemi znal a celkem nic na mne neplatilo a potom začínaly se mi dít věci, které nešly nikomu vysvětlit, ale které se děly docela reálně. Pedagogický fakulta je veliká fakulta, kde tehdy studovaly třeba dva tisíce lidí a tomu je uzpůsoben typ provozu - všechno je dost neosobní. [16:53:05 | Upraveno 17:03:28] Josef Daněk: Některé části výuky probíhaly společně s jinými studijními "kruhy", kde byli studenti jiných studijních kombinací. Jenom v mém kruhu bylo třeba deset nebo patnáct lidí, ale v těch dalších čtyřech spojených kruzích bylo dohromady kolem šedesáti lidí, tím, že jsem propadl, poznal jsem vždycky nových šedesát, ale o ty předchozí jsem nepřišel - s těmi jsem se dál potkával na chodbách. Po čtvrtém opakování jsem tak měl přes dvě stě nejbližších spolužáků - většinou děvčat, a k tomu velké množství různých přátel a známých třeba z vojenské katedry, různých zájezdů, lyžařského výcviku, a také z restaurace od Džindžili, které jsem v průběhu let nasbíral díky své komunikativní povaze - asi tak pět set lidí mělo všechny důvody si myslet, že se navzájem dobře známe. Zbytek fakulty jsem znal od vidění. [17:13:19] Josef Daněk: když jsem nastoupil do svého posledního ročníku, moc jsem do školy nechodil. A pokud ano, sedával jsem v učebně vzadu, abych příliš nerušil učitele, z nichž některým už to také bylo trapné říkat počtvrté tutéž pitomost vlasatému a věčně kritickému vzteklounovi. Tak došlo k tomu, že jsem znal jen tvar hlav a ramen spolužaček, ale neuměl jsem si k nim přiřadit žádná jména ani tváře. A tehdy se mi stalo, že po nějaké domluvě s přednášejícím mé nové spolužačky přemístily výuku na nějaké jiné místo nebo jiný čas a já jsem zjistil, že nemám žádnou možnost zjistit kam. Vyšel jsem na chodbu a dlouho čekal, zda se neobjeví nějaká známá tvář a já se rozvzpomenu, ale potom, když jsem konečně jednu objevil a oslovil ji s otázkou kam přesunuly výuku, děvče se přátelsky rozesmálo a řeklo, Josefe, vždyť my se známe z "kurzu", já nejsem z tvého ročníku. Udělal jsem ještě několik podobných pokusů, [17:20:26 | Upraveno 17:20:39] Josef Daněk: které skončily podobně a potom jsem toho musel nechat, pokud jsem nechtěl dosáhnout toho, že budu považován za psychiatricky nemocného. Zkusil jsem také opatrně dojít na studijní oddělení, ale tam když se přišlo na to, že se jako student pátého ročníku přicházím pátrat po jménech svých současných spolužáků, začal tento můj podivný výzkum vzbuzovat takový rozruch, že jsem raději rychle vyklidil pole. Asi bych býval mohl sehnat seznam spolužáků od nějakého přátelského učitele a postupně si k němu tváře dívek dohledat, ale buď že nebyl čas, anebo jsem k něčemu takovému neměl dost vytrvalosti, rozhodl jsem se, že s docházkou na pravidelnou výuku už definitivně skoncuji a budu se nadále zabývat pouze kabinetními domluvami s vedoucími pracovišť, a tak zbytkem povinných předmětů nějak prolezu. [17:38:16] Josef Daněk: Nicméně mne tato kafkovská příhoda vyděsila. Další podobné zážitky, i celková hrůza z nesmyslnosti celého mého studia, nemožnosti překročit statut, který mi byl vnucen, pomalu vedly ke stupňování napětí. Už jsem říkal, že Poslední oběd, a také projekt Tavitelů krámů patřily k nejrazantnějším krokům proti-hodnotového postupu, a to jistě souviselo také se stupňujícím se napětím ve společnosti. Na druhé straně jsme v té době patřili k začínajícím autorům, považovaným za sympatické a tvořivé - po odborné stránce naši práci dosud reflektoval asi jediný doktor Havlíček a doktor Zhoř, a Valoch s Kocmanem, Chatrným a třeba Ivanem Křížem naši práci znali a s pro nás lichotivým a překvapivým zájmem sledovali. Podobně povzbudivé pro nás bylo také setkání s Petrem Oslzlým, ale jinak kdekomu, včetně našich o něco starších uměleckých přátel z "křížové chodby", o pražských autorech ani nemluvě, připadalo zřejmě výhodné udržování komunistického rozdělení na takzvané amatérské umělce a členy komunistického svazu, takže nám nedávali žádnou naději, že by nás někdy pustili mezi sebe. [22:26:50] Josef Daněk: Ale začínali jsme mít svoje publikum, svůj okruh kamarádských sympatizujících osob, se kterými a pro které zase začínalo mít smysl něco dělat, i když to náš oficiální statut zatím moc změnit nemohlo. [23:28:17] Josef Daněk: Během jara a léta 1988 jsem se - asi po té příhodě se spolužačkami ztracenými v davu spolužaček rozhodl, že bych měl svůj životní styl trochu uspořádat - vytvořil jsem si přísnou dietu, začal plánovat rozsáhlé změny - bydlení..... ale ještě než jsem se skutečně odhodlal začít dodržovat tu dietu, zažil jsem ještě jednu drobnou, ale důležitou epizodu, když jsem se vypravil na chmelovou brigádu - důvodem tohoto kroku byla snaha pokusit se jednat nějakým způsobem, který jsem dosud zavrhoval - po celá dlouhá léta pro mne byla představa chmelové brigády, kde bych byl nucen skutečně celé dny pobývat uprostřed studentské společnosti, něčím docela nesmyslným. Nyní, protože jsem cítil, že budu muset udělat v životě změny, protože dosavadní způsob začal opět aktuálně hrozit katastrofou, vymýšlel jsem způsoby, jak bych se mohl naučit narušit stereotypy, které mne přivedly do situace, v níž jsem se octl. Výsledek toho pokusu s brigádou byl zcela překvapivý - po dlouhé době jsem byl sice zvláštní, ale přeci jen členem nějaké normálně - legálně - uspořádané společnosti, a to mne uklidňovalo a potkal jsem kromě řady dalších lidí také Petra Ingerle, ve studentském slova smyslu "o generaci mladšího", který mne od první chvíle překvapoval inteligencí a řadou různorodých dovedností, dokonce jsme potom s Petrem řadu let příležitostně spolupracovali, ale o charakter této spolupráce bych chtěl mluvit později na jiném místě. Ale zpět - co se týkalo toho uklidňujícího "socializovaného pocitu“ - Bylo mi jasné, že tímto způsobem by bývala mohla působit i vojenská služba - resp.napadalo mne to, nicméně nebezpečí, že by se mohla zvrtnout v nevratný sled násilí a nesvobody, mne nakonec vždy odradilo od takového riskování. Lékařsko-úřední vyjádření, potvrzující moji nezpůsobilost k výkonu, byla v podstatě jednoznačná - zůstávalo otázkou, zda tato vyjádření budou konečně akceptována vojenskými posuzovateli z odvodních komisí, nejistota i nebezpečí spojená s kroky, které jsem už učinil, zhoršovaly napětí, které jsem pociťoval. Nakonec jsem se rozhodl řešit věci postupně, jeden za druhým, odvalovat jednotlivé balvany, které mi stojí v cestě. Rozhodl jsem se, že nejdříve vyřeším bydlení, potom dokončím školu a potom se soustředím na dořešení nutných lékařských vyšetření a potvrzení. Začal jsem skutečně dodržovat plánovanou dietu, zahrnující také nekouření a abstinenci a moje šance na "přežití" se zvýšila. [23:29:34] Josef Daněk: Na podzim 88 jsem poznal Terezu. 13.8.2010 [5:38:42] Josef Daněk: Tereza, mnohem radikálněji než já, cítila nutnost a možnost změny ve společnosti. S odvahou a rozhodností, kterou jsem obdivoval a dosud obdivuji, ale neschvaloval, se účastnila pražských demonstrací a později při revoluci se také protestu na fakultě s tou první statečnou skupinou "vzbouřených" studentů /na Filosofické fakultě v Brně / kteří skutečně vážně riskovali a potom po celé týdny do naprostého vyčerpání pracovali pro záchranu "věcí společných" a potom když jim došly baterie a bylo vyhráno, byli vystřídáni. [5:43:11] Josef Daněk: (zase už mám nutkání na ty svoje hloupé generalizace, i když vím, že se to nemá, ale stejně si to neodpustím. Ty přece vidíš, že se snažím nepřehánět, a taky víš, že to, co říkám, říkám já, a v tuhle chvíli, a vždycky to má jen nějakou omezenou platnost, i kdybych se snažil být sebe-objektivnější, tak to tak bereš jako vyprávění, jak mi co připadalo a ne. Jako svědectví u "Posledního soudu" ) [5:47:32] Josef Daněk: vystřídani svými odpočinutými kolegy, kteří předchozí divoké týdny trávili "mimo Brno" protože tolik ochoty vrhat se do skutečného nebezpečí neměli. [6:02:37] Josef Daněk: Rychle pryč od tohoto tématu! [6:12:01] Josef Daněk: Hlavně proto, že jsem tím zase přeskočil o více než rok dopředu a vynechal podrobnější líčení konce roku 1988, který měl pro naši spolupráci s Blahoslavem zásadní důležitost, protože tehdy se konaly oslavy Ambrože - Svátku svátků, více než dvouhodinová "zdivadelněná" performance. Říkáme jim teď první "novodobé" slavy Ambrože, abychom je odlišili od těch úplně prvních, středoškolských, které, jak jsem právě neuvěřitelnou náhodou zjistil v jediném nalezeném konceptu dopisu rodičům z roku 1979, se konaly právě toho roku - ne roku 78 jak jsem tvrdil, alespoň myslím - na prvních stránkách tohoto předlouhého chatu. [6:27:05] Josef Daněk: Mimochodem, ten dopis se objevil v deskách uložených v krabici, ve které, jak jsem dobře věděl z dřívějších prohlídek, nic důležitého nebylo. Také při mé poslední návštěvě v této krabici v ní skutečně nic důležitého nebylo - většinou prázdné papíry nebo dětské výkresy, nebo výstřižky z dětských časopisů s informacemi o světových malířích a podobné věci, vyjma tohoto dopisu, přesněji řečeno jedné stránky z něho, zbytek je odtržen, patrně proto, že obsahoval pokusné formulace názoru na nějaké osobní či rodinné téma, které mi připadly nepovedené, a tak jsem dopis přepsal, nepovedený úryvek vyhodil a zachovaná stránka spadla do archivu. [6:42:30] Josef Daněk: Jak došlo k tomu, že se důležitý dopis dostal do krabice s nedůležitými věcmi nevím, a věrný rozhodnutí neprotivit se zákonitému rytmu archivu, po něm ani nepátrám a ani nehodlám pátrat. Ze zkušenosti vím, že je to zbytečné, nic dobrého z toho nevzejde než mrzutá nálada. [6:43:33] Josef Daněk: Jediné, co mohu v této souvislosti udělat, je nenápadně a jakoby nezávazně prohodit, co si o tom problému myslím, totiž o tom náhlém a nečekaně objeveném nesourodém sousedství důležitého s nedůležitým. [6:45:03] Josef Daněk: Ale jak říkám, mohu to jen tak zmínit, jakoby na okraji jiného hovoru, na víc si netroufám. A ještě se u toho musím tvářit jako že se o nic nejedná. [7:11:00] Josef Daněk: Intuitivní stěží logicky postižitelná povaha zákonitostí, jimiž je určena podoba našeho archívu,, mne bude velmi často nutit, abych se vyhnul jakémukoli přímému jednoznačně vyznívajícímu tvrzení a pokud se něčeho takového pod tlakem okolností přeci jen dopustím a řeknu něm/ archivu/ něco jakoby narovinu, stejně tomu, Barboro, prosím moc nevěř, i takové zdánlivě jasné tvrzení bude ve skutečnosti jen pro tu chvíli právě vytrženou součástí nějaké rozprostraněné věty a jeho platnost bude omezená s ohledem na její ostatní části a různé jiné předchozí a příští pokusy se o archivu zmínit. Měj tedy se mnou trpělivost a věř mi, že se opravdu snažím, i když navenek se nevzdávám toho žertovného tónu. [7:30:19] Josef Daněk: Nejsnáze představitelnou možností jak se v jediných deskách ocitnou vedle sebe věci důležité a bezcenné, jsou samovolně probíhající postupné, anebo také prudké změny v našem hodnocení významu archivovaných jednotlivostí, které jsou nevyhnutelné a i když se odehrávají v našem vědomí, většinou si je neuvědomujeme. Jinými slovy - dopis tam byl již dlouho, ale nepovažoval jsem ho za důležitý. Jindy se ale tak nesourodé jednotlivosti mohou nečekaně octnout v nepřiměřeném sousedství docela mechanickou cestou, jako je třeba jednoduché sesunutí po vrstvě - podobně jako když mícháme karty, nebo přesněji, když sejmeme katrty a sejmutou horní část talonu vložíme dospod. To je také velmi častý způsob, jak s jednotlivými stohy zacházím při různých příležitostech, jako je stěhování, odjezd na delší dobu ale třeba také jen rychlý pokus vyhledat jeden dokument, anebo třeba "brouzdání", což je, i když se to nezdá, jediný rozumný a zcela přiměřený způsob práce s naším archívem. Vrátím se k tomuto tématu později - teď jenom v rychlosti vyjmenuji hlavní místa, kde se archiv nachází - anebo lépe řečeno, kde je možné narazit na nepochybné známky jeho existence. [7:32:59] Josef Daněk: /Chýnov, Čelákovice , Kuřim/ protože o tom, kde se skutečně nachází se neví nic určitého. V polovině roku 1989 jsem absurdní sérií státních zkoušek z Marxismu Leninismu, Ruštiny , Obecné pedagogiky a Teorie a praxe výtvarné výchovy ukončil původně pětiletý studijní program na Pedagogické fakultě, který jsem si paradoxně kvůli nepřekonatelnému odporu k tomuto typu studia prodloužil na téměř dvojnásobnou dobu. Popravdě řečeno ve většině bodů obžaloby této instituce, kterou jsem měl v té době v každé chvíli na mysli i na jazyku, jsem se mýlil. Ale abych ze sebe nedělal takového hlupáka, už tehdy, kdy jsem se tam motal a zuřil, jsem částečně chápal, že to není jen opovrženíhodná mašina na výrobu poloodborníků, anebo třeba možná je, ale že je velmi pokrytecké zapomínat že, důvodem potřebnosti těchto nějak podivným způsobem polo-vzdělaných vysokoškoláků a hlavně vysokoškolaček není nic jiného, než demokraticky pojímané - jednotné školství, proti němuž by si jistě většina přemoudřele žvanivých kritiků úrovně pedagogického vzdělání netroufla ani ceknout. Pokud vzdělání nemá být elitní záležitostí malého počtu lidí, musí být organizováno způsobem, který má rysy racionalistické úředně kontrolované mašiny. Tehdejší způsob organizace studia samozřejmě odpovídal celkovému stavu zatuhlé neprostupné společnosti. Proto se asi o něco více než teď, že spojení tak nesourodá, jako byly například to moje urputné a svým způsobem poctivé osobní směřování a zcela protichůdné požadavky ze strany studijního plánu, mohly být tak dlouhou dobu svázány do jednoho klubka, které nedělalo v žádném směru dobrotu. Ale nakonec, kdoví, třeba i to bylo nějak ku prospěchu. Především jsem v té době získal přátelský vztah k lidem, kteří se učitelování skutečně ujali a věnují se mu. Sám jsem neměl takovou vnitřní kázeň, abych udělal něco podobného, ale rozhodně to nebylo proto, že bych podléhal nějakým iluzím o větší důležitosti umění a pokud se setkávám s tím, že třeba nějaký umělec nebo nějaký jiný odborník a nebo třeba dokonce politik vyrukuje s jakýmsi nadřazeným posuzováním školy, učitelek nebo pedagogické fakulty, zní mi to směšně a popravdě řečeno většinou takové věci zazní od lidí, kteří mne nezajímají ani jako umělci.....nebo politici. [15:29:01] Josef Daněk: Co se týká konkrétních lidí, jsem během svého učitelského studia žádné problematické vztahy neměl - to se spíš týkalo mojí neschopnosti srovnat se s tím systémem, anebo neschopnosti systému využívat mé ochoty pracovat naplno ve směru, který jsem cítil a zbytečné potřeby nutit mne k něčemu, co jsem překousnout neuměl, takže potom moje potencionální dobré vlastnosti byly využívány asi s takovým úspěchem, jako když funkčním procesorem podložíme almaře nohu, aby se neviklala. [15:32:30] Josef Daněk: Ještěže tam byl ten Havlíček - měl jistě nepřímý, ale rozhodující podíl na tom, že mne nevyhodili úplně - kdybych se ocitl úplně bez ochrany jakékoli instituce, měl bych při svém tehdejším naprostém odporu ke kšeftování jakéhokoli druhu asi hodně zúžené možnosti co dál. [15:58:46] Josef Daněk: Ten dobrý Havlíček však na mne zároveň měl zvláštní ambivalentně pociťovaný vliv také v dalším kole, jímž pokračovala historie mého podivuhodného spolubytí s Pedagogickou fakultou - totiž když jsem o necelých deset let později, na základě jeho doporučení, ze zcela praktických důvodů, ke zdejší vědecké radě podal žádost o zahájení svého habilitačního řízení, a posléze dosáhl jmenování docentem Masarykovy univerzity. Ambivalentně vnímaného proto, že jsem tak sice získal praktickou výhodu, o kterou v záležitosti šlo, avšak nadobro jsem tím ztratil morální právo, abych po tomto oficiálním potvrzení učitelské dospělosti své Alma mater dětinsky spílal, vyjma ve společnosti svých, dříve často pohrdných utiskovatelů, nyní ale už napořád vážených kolegů. Musel jsem se definitivně vzdát potěšení ze spílání, i kdybych k němu nějaké nutkání pociťoval. [16:09:02] Josef Daněk: Tak vidíš, Barboro, takhle to vypadá teď se mnou a s učitelováním, ani nadávat už s čistým svědomím nemůžu. S odchodem z FaVU t ale všechno nějak ztratilo na důležitosti. [16:10:30 | Upraveno 16:23:14] Josef Daněk: Zase jsem se různými skoky a nechtěně zbytnělými odbočkami dostal v čase jinam než bych měl být v tom chronologickém rozvzpomínání. Tak tedy ještě jednou, naposledy, do druhé poloviny roku 1988. [16:10:40 | Upraveno 16:25:23] Josef Daněk: Domek jsem na podzim prodal a pořídil si dosti prostorný byt se třemi v řadě za sebou seřazenými místnostmi s vysokými stropy, z nichž největší mohla mít rozměr téměř třiceti čtverečních metrů. Věčná škoda, že jsem tehdy neměl dost rozumu, abych se postaral o opravu a zvelebení toho bydliště, místo, zejména tehdy, nebylo nejklidnější - dům je na hlučné Křenové ulici a okna hlavního pokoje mířila právě do ní, ale kdybych byl v těchto věcech obratnější, mohlo to časem být skvělé bydlení. Celý dům totiž sestával z pouhých tří bytů - původně jednoho, za nás již rozděleného bytu majitele niťařství, jež mělo provozovnu ve dvoře, a jednoho pokojíku pro služku, k němuž patřila také samostatná kuchyňka. Patřily k němu rozměrné, hrozivě zanedbané sklepy a obří půda, přístupná točitým schodištěm z pavlače od našeho bytu. Bylo by to mohlo být hezké. Největší problém byli sousedé. Sobota 14.8. 2010 [5:48:49] Josef Daněk: V roce 1988 pes zatím v domě nebyl a muž byl ještě v aktivní službě a zřejmě, buď z pilnosti, nebo aby měl na přilepšenou, zabýval se také "výzkumem názorové hladiny obyvatelstva". Zpočátku nás nic takového nenapadlo, ale když jsme jednou vili jak byl jedna ruka s nějakým záhadným policistou v civilu, který se jednoho dne přišel přeptat na mého bratra, asi proto, jak jsme usoudili, že bratr byl na nějakém seznamu potencionálních nepřátel socialismu kvůli tomu svému nedávnému soudu, začali jsme se od něj pokud možno distancovat. Tehdy teprve jsme se také dověděli o jeho společností dobře hodnoceném, ale jinak nepopulárním povolání. To bylo asi na socialistickém způsobu života nejnebezpečnější, že zlo systému se obvykle spojovalo s institucemi, které mají určitou míru násilí v popisu práce, a tak se vždycky otíralo jakoby o malý počet lidí, nějakým způsobem zastrčených a oddělených od celku společnosti - přestupníků všeho druhu, takže vždycky se zbytku společnosti nabízelo vysvětlení, že si za to ti chudáci, nebo častěji spíš hlupáci, mohou sami. Politicky motivovaná sledování a stíhání byla také /asi obecně?/ vedena jako vyšetřování ekonomické trestné činnosti anebo výtržnictví. Absurdním výsledkem této praxe kriminalizování společenské jinakosti vlastních lidí - části mládeže, intelektuálů a dalších skupin - bylo to, že obrovská většina společnosti často nemusela mít ani tušení o násilí, které se děje v jejich bezprostřední blízkosti, nevěřila, že se děje něco zlého a dokonce dodnes nevěří, že se něco zlého v tak masivním měřítku jak se to dělo. A tento stav nemohla a nemůže pociťovat jako následek své lhostejnosti, protože jejich osobní zkušenost s životem v socialismu vůbec neobsahovala žádné osobní zážitky policejného násilí, skrytého sledování a kontrol, o kterých tady píšu, jako o něčem zcela běžném. [6:35:08] Josef Daněk: Myslím, že téměř žádná ze stovek mých spolužaček nemusela mít žádnou osobní zkušenost tohoto druhu, a tak některé naše životní zkušenosti a postoje z nich vyrůstající byly někdy navzájem nesdělitelné. Já jsem totiž naopak z podobných zážitků nevycházel, a i když mne také někdy ve chvílích sebekritického usebrání napadlo, že se do těch situací absurdních nedorozumění dostávám osobně poněkud příliš často, většinou jsem se prostě nebránil představě, že můj - dost hrůzný obraz světa má platnost obecnou, že "to tak na světě je". Odtud asi pocházela moje představa o světě jako absurdním nonsensovém labyrintu nesplnitelných úkolů, jimiž se člověk nesmí nechat zmást, aby jím propašoval na druhý konec /k témuž východu kterým vlezl dovnitř svoji duši v pokud možno trochu vylepšené podobě./ [6:43:38] Josef Daněk: Zákonitě, v souvislosti s tím, jak se vládnoucí strana uchylovala ke kriminalizaci kritiků systému a všech neochotných spolupracovat, zaměstnávala ve svých službách stále více protiprávně a nespravedlivě smýšlejících podivínů a dopouštěla stále kompaktnější prorůstání aparátu a zločinu na všech úrovních, včetně té společensky nejnižší, s jejímiž projevy jsem se setkával ve svých bydlištích a hospodách. [8:57:06] Josef Daněk: Tento nežádoucí druh meziúrovňové společenské interakce je možný všude a komunisté v Čechách ho jistě nevymysleli, ale jde spíš o tu míru, kterou společnost toleruje, a ta byla v totalitně řízeném státě příliš velká. Společenství, tvořené obyvateli tří bytů naší tehdejší pavlači, mohlo být excelentním příkladem takového přirozeně zločinného srůstu, jehož plodem byla - zdraví a koneckonců život - ohrožující past. [9:35:59] Josef Daněk: Pevným uzlem, který spojoval a poutal k sobě navzájem jednotlivé členy toho přízračného sociálního kozelce, do kterého jsem upadl, byla mladá, asi pětadvacetiletá žena, nikoli nehezká, ani docela hloupá, nicméně hrubá, ulicí poněkud krutě vyškolená a nesporně psychiatricky nemocná, jejímž zdrojem příjmů byly ne zcela pravidelné brigády, a pro absence výpovědí ukončené pracovní poměry v nekvalifikovaných dělnických profesích. Potud by se zdálo, že vše bylo upořádáno sice nuzně, nicméně v mezích zákona. Avšak částečně skrytá skutečná podoba jejího životního způsobu vypadala hrozivěji. Matka Sandry, tak se jmenuje ta mladá žena, v té době asi pětačtyřicetiletá korpulentní kočka z Oltecu, zřejmě celkem úspěšná v oboru provozování pivnic, zřejmě aby dohnala a napravila deficit péče, kterou ji nestačila dát v dětství - Sandra vyrůstala jen s babičkou, vynašla zvláštní způsob, jak se o dceru postarala. [9:49:57] Josef Daněk: Z nějakého důvodu měla blízko k lidem, kteří měli za sebou zkušenost s výkonem trestu - snad proto, že její partner, druh, jak se tehdy říkalo, pracoval jako bachař v Bohunické věznici, nebo patřili k hostům jejího podniku, to nevím, ale měla v tomto okruhu lidí množství přátel. Po smrti babičky se ukázalo, že Sandra není schopná starat se sama o domácnost ani byt, platila matka /dekret patřil jí/, aby Sandře pomohla, přivedla do bytu podnájemníka. Přesněji podnájemníky - postupně jednoho po druhém. Některý zůstal měsíc, jiný půl roku, mezitím zašel na návštěvu některý z minulých let a zůstal na pár dnů "na osadě". Přicházeli obvykle přímo z výkonu trestu a zdrželi se do dalšího zatčení. Jednalo se zpravidla o pohledné, ramenaté a celkově zdatné, mladistvě vyhlížející chlapíky, na některé z nich jakoby se dokonce hodilo půvabné označení z ruského krimi slangu - "b i č" - byvšij /původně/ inteligentnyj čelověk. Pokud je člověk potkal jednotlivě, byla s nimi docela řeč. Potíže nastaly pokud se termíny jejich pobytu v Sandřině domácnosti překrývaly. Nečekaná / a tedy kdykoli možná / nežádoucí setkání bývalých a nastupujících nájemníků vedla ke rvačkám. Někdy k nim docházelo náhodou, jindy byly součástí připravené odvety zavrženého předchozího obyvatele bytu, velmi často ale byly rvačky tak prudké a divoké, že po nich zůstávaly na pavlači na kusy roztřískané zbytky nábytku, hromady skla a Sandra se pak zboulovaná a s fleky na obličeji plížila domem několik dnů, dokud se nevylízala ze zranění. [11:50:45] Josef Daněk: Po jedné takové noci mne požádala o pinzetu. Obličej měla napůl modrý a na temeni krvavou tržnou ránu. "Bylo by rozumnější, aby střep z rány odstranil raději doktor" řekl jsem. Právě proto, že jdu k doktorovi, odpověděla Sandra, [11:51:26] Josef Daněk: musím si vytrhat obočí, mám ho jak Brežněv. [11:59:52] Josef Daněk: Samozřejmě, že nevytrhané obočí v tu chvíli nebylo nejnápadnějším nedostatkem na vzhledu její tváře, ale velmi se mi ta její odpověď zalíbila, jednak bylo sympatické, že má snahu dobře vypadat a taky mám sklon omlouvat lidi, kolem kterých v životě vznikají pořád nějaká nedorozumění a oni kolikrát ani neví, co udělali špatně, když se tolik snažili - jako třeba s tím obočím. [12:06:25] Josef Daněk: Přinejmenším někteří z nájemníků byli zloději, a to vyznáním i profesí. Pokud se dostali na svobodu, nějaký čas trávili oslavami, vítáním se s přáteli a odpočinkem u televize, a pak se začali vydávat na noční výpravy. Nově nabyté věci skladovali v bytě, a potom odnášeli k nějakým překupníkům. [13:24:59] Josef Daněk: Před námi nějakou dobu předstírali, že se jedná o darované anebo dokonce koupené věci, ale neznělo to moc věrohodně. Někdy třeba přinesli zařízení na zahradnický postřik - láhev s popruhy k nošení na zádech a hadici zakončenou kovovou tyčkou s rozprašovacím ventilem na konci, a pak jím celé dopoledne se smíchem stříkali jeden na druhého. Potom se Sandra musela vysvléknout a nějakou chvíli lítala po pavlači nahá, což mimochodem čas od času dělávala i pod různými jinými záminkami a někdy za to byla bita, byl-li právě na bytě nějaký přísněji vychovaný podnájemník, jindy jen vtažena do bytu. Občas přivlekli různé elektronické přístroje, které údajně koupili, aniž si byli zcela jistí jejich funkcí, a pak je pavlači prozkoumávali a uváděli do chodu. Jednou pro ně Tereza na požádání překládala německý popis výrobku z nálepky jakéhosi spraye, kterých přinesli hned několik kartonů, a tak teprve přišli na to, že se jedná o impregnaci na nepromokavou celtovinu. Mít v domě profesionální lupiče má výhodu v tom, že šance na to, že tě vykradou, se sníží prakticky na nulu. Ve zlodějově domě je prý v tomto smyslu bezpečněji než na strážnici. Rozšafný bachař z komůrky pro služku neměl žádnou potřebu se na prosté lupiče vyvyšovat a trávil s nimi volné dny u televize anebo klábosením na pavlači. Chodil tam za nimi, teď si vzpomínám, také jeden člen ochranky z jisté brněnské umělecké instituce, kterého jsem ještě nedávno na jejích chodbách - po zuby ozbrojeného potkával. Chodil tam Sandřin nevlastní bratr Sandřiny matky Riki mnohokrát trestaný recidivista a člen neformálního trampského kroužku z hospody Na schodech nebo chlapík, jemuž se přezdívalo Indián, který pravidelně v opilosti "řídil dopravu" stoje celé hodiny na křižovatce před bazarem na rušné Křenové ulici, a někdy se objevila i jeho matka, která většinu času sedávala u okna v protějším domě přes ulici a se svým psem sledovala ruch pod sebou. A tak by mohlo být celkem úsměvné spolužití, kdyby ovšem Sandra neměla tu nešťastnou s psychiatrickou nemocí hraničící poruchu chování, která ji nutila neustále vyvolávat spory vedoucí k těžkým konfliktům a vážným zraněním, a kdyby celé té partě nebylo docela jasné, že se v případě, že by nám jejich chování přestalo vyhovovat, nemůžeme nijak bránit, protože se státního aparátu a policie, na které bychom se měli obrátit o pomoc, docela právem bojíme víc než oni. Pokud je člověk chráněn příslušností ke stabilní rodině, vpraven do sociálních [13:25:06] Josef Daněk: vazeb [13:28:54] Josef Daněk: místa kde se narodil, vyrostl nebo alespoň dlouho bydlel, chránily jej tyto přirozeně získané vztahy a prakticky to nahradilo právní ochranu státu. Ale pokud se člověk ocitl tak jako já bez rodiny, mohla být taková situace v případě konfliktu opravdu nebezpečná. [13:35:26] Josef Daněk: K prvnímu vážnému sporu došlo na jaře 1989. Na podzim 1988 jsme ještě se svéráznými sousedy na našem novém bydlišti žili poměrně ve shodě, jenom ten bachař nám byl protivný, když se tak kamarádil s těmi tajnými parchanty, co se přišli vyptávat na bráchu. [13:41:22] Josef Daněk: Mikuláš. [13:41:27] Josef Daněk: Existovala ještě jedna tradice, na kterou přímo navazoval Ambrož a která dávala oslavám určitý rys přirozeného - ne artistního podniku.Byly to Mikulášské nadílky. Po několik let v počátku osmdesátých jsme několikrát pořádali výpravu do spřátelených rodin převlečeni za Mikuláše a čerty - jedna z mála přirozených lidových zábav, která přežila komunistické šero nám imponovala svojí veřejnou barevností – myslím, že po celá osmdesátá léta bývaly 5. prosince večer k vidění desítky přestrojených skupinek se svatým biskupem v čele. [13:44:26] Josef Daněk: Organizátorem těch našich "Mikulášů" byl Ivo Sedláček, a účastnil se jich kromě Blahoslava také Luboš Jarcovják, Martin Sojka a další. [13:50:39] Josef Daněk: Vnímali jsme tyto přirozené zábavy z určitého odstupu s vědomím, že se k nim připojujeme jakoby zvenku, ne zcela se záměrem splynout s ostatními, ale spíš ve snaze použít tuto tradici pro vlastní zájmy - pamatuji se například na Blahoslavovu masku obřího koně, která nápadně vybočovala z tradiční čertovské podoby. [13:55:56] Josef Daněk: Jednou z variant, o které jsem uvažovali při přípravě Ambrožovského představení, byla právě možnost navázání na tradici Mikulášských obcházení v maskách. Nakonec jsem se ale rozhodli navázat na devět let starou "středoškolskou" akci Ambrožovskou jednak proto, že nám nápad s oslavou svátků připadal osobitější, jednak proto, že se nám líbila možnost připomenutí desetileté tradice naší osobní spolupráce, kterou jsme v téže době uzavřeli také výstavou decénium v klubu na Křenové. To, že základní myšlenkový půdorys akce vznikl již tak dávno, nám tentokrát přineslo mimořádnou příležitost propracovat mnohem důkladněji než kdykoli předtím základní myšlenkové souvislosti. Znalost Bachtinova výkladu Rabelaise /-ne ovšem skutečně odborná/ nám umožňovala uvědomit si něco o podstatě fenoménu svátků a slavení, [19:04:39] Josef Daněk: a jeho rozhodujícím význam pro formování společenského řádu. Tento druh úvah jsme pro sebe teprve objevovali, a tak nám bylo všechno nové. Zajímala nás inverzní povaha svátečního režimu jakoby zrcadlově převracející příkazy platné pro všední dny, poprvé jsme v takové míře pracovali s principem "slévání kontextů", vědomém pátrání po fiktivních, absurdních anebo alespoň méně známých rovinách, v nichž se mohou prolnout zdánlivě, anebo skutečně vzdálené kontexty. Podstata projektu, představa "odslavení všech svátků během jednoho dne v roce", dávala mnoho příležitostí při vymýšlení pseudo-logických důvodů pro spojení svátků do celků / diád, triád a větších skupin/ pro rychlejší, společné odslavení. /například diáda "Betlémská zrada" spojovala oslavu svátku [19:15:37] Josef Daněk: Tří králů s připomínkou výročí podpisu Mnichovské smlouvy, v níž představitelé tří signatářských mocností obětovali část předválečného Československa Hitlerovskému Německu, Osel z Galileje přijížděl ke čtvrtému nástupišti v rámci spojených oslav dne železničářů, [20:31:18] Josef Daněk: a ohnivá výročí České historie byla vybrána a slavena s cynismem, který měl urazit představitele hlavních názorových skupin, komunistů, křesťanských-/ katolických a evangelických věřících/ a politických odpůrců režimu, které náš odsudek házel všechny do jednoho pytle. Sváteční dny zde byly jako dny kolektivního porušení pravidel přirovnávány k husám plujícím po hladině času, zanořujících hlavy do této hlubiny a rouhavě vystrkujícím zadky k nebi. Ambrožova mitra byla zde vysvětlována jako obraz tohoto husího, případně kachního ocasu nasazeného na hlavu světce, blížícího se masou vody - dětská kresba Mikuláše, lezoucího přes zeď, byla symbolem Ambrožovy neviditelné přítomnosti. Jiným symbolem Ambrožova poselství byla také peřina - sypek plněný peřím času - symbol postele - revoluce pod peřinou - zahrnující širokou škálu kontextů od mezních situací od početí a zrození, přes evokace hříšné lenosti, smyslnosti a zbabělosti až k připomínce Ambrožově svaté a nevyplněné touze po mučednické smrti. Těmto obsahům odpovídala symbolika bílé Ambrožovské koruny, sestávající z ze čtyř hraček - auta, hlavy prasete a dvou neúplných těl panenek, sestavených do podoby dětské hry na letadlo, útoku hlavou a gesta žehnajícího oranta, Perníkové tělo Mikuláše, podávané na potvrzení smlouvy o odslavení a zrušení svátků pro celý budoucí rok. Všechno, jedno přes druhé, většinou bez vysvětlení, bez ladu a skladu, bez šance pro diváka posoudit, co je míněno vážně, co má být veselá nadsázka a co je úplná pitomost či nehorázná drzost v jejichž vymýšlení a bezostyšném pronášení se pokoušíme překonat sami sebe. Text vznikal do poslední chvíle v jakémsi křečovitém, ve kterém šlo víc o to vykřesat ze sebe cokoli, co nám připadá k tématu se sociálním zájmem o věci, které nám připadají trapné, zakázané, zapomínané, bez toho, abychom se pokoušeli rozlišovat a třídit – jediné, co jsme chtěli vyslovit všechno před zrcadlem – publikem. Docela skrytou rovinou divoce rozcuchané směsi byly zde odkazy na vážné osobní, hlavně rodinné souvislosti. Součástí výzdoby byl také řadu měsíců bratrem vyráběný betlém, modelovaný velmi pečlivě z moduritu a potom do detailu malovaný a lakovaný,otci určený jako vánoční dárek, jenž měl být tímto nehorázným způsobem zasvěcen - anebo naopak na samém počátku znesvěcen, aniž by se mu tím ubíralo na jeho hodnotě upřímně míněného daru s celou hodnotou v rovině lidské, rodinné a v jistém smyslu umělecké. Tento betlém byl mimo jiné také plně reflektovanou a veselou hrou s náboženským kýčem. Další takovou souvislostí byl svátek Jitky, jméno (naší matky/5.12.) považovaný s Mikulášem a Ambrožem /6. a 7. 12./ za jediný celek, anebo maska Ferdy mravence, ve které bratr jako "ministrant" obsluhoval při rituálu účastníky, odkazující k rodinné historce, podle níž jsem jako pěti- šestiletý v rámci své tehdejší spontánní, vášnivé konverze poprvé ministroval a v téže době žádal rodiče, aby se mému nejmladšímu bratrovi dostalo jména Ferda Mravenec a později ukradl šavli soše svatého Pavla . Blahoslav v této souvislosti vzpomínal na obraz AURORY, kterou mu rodiče /rovněž šestiletému/ odmítli vystavit za okny na faře. Součástí příprav ambrožovské oslavy byla také dohoda, potvrzující že odslavení dává účastníkovi pouze svobodu od povinné účasti, nikoli povinnost se jich neúčastnit - Novodobý Ambrož nepřichází zákon povinnosti svátek naplnit, ale [20:31:29] Josef Daněk: zrušit, říkalo se v závěrečném provolání. Až zítra poslední kousek Ambrožova těla opustí vaše útroby, bude naše smlouva ratifikována. [20:43:16] Josef Daněk: Text ústřední rituální "liturgie" byl odzadu po jednotlivých slovech čtený text motlitby za kněze, květnaté, na principu litanie sestavené motlitby, která je sice součástí souboru motliteb sborem odříkávaných v katolickém kostele, avšak je pronášena po skončení mše bez přítomnosti kněze a je skutečně pouhou přímluvou – jakousi formou poděkování knězi a netýká se příliš věroučných otázek a její zpětné čtení a podle všeho není žádným vážným rouháním ve smyslu nějakých satanických praktik nebo něčeho takového. Potřebovali jsme ji spíš kvůli věrohodné evokaci chrámově rituální atmosféry. [3:15:38] Josef Daněk: Navzdory zmíněnému záměru urážet posměchem všechny bez rozdílu, byl Ambrož přeci jen mírným ústupem od radikálního postoje vyjadřovaného o rok dříve v Posledním obědě, představa revoluce pod peřinou byla spíš předznamenáním pozdější akce Lidé spěte, jejíž poslední rozvinutá varianta zasáhla až do konce devadesátých let, jejíž zdánlivě "protispolečenská" výzva byla ve skutečnosti od počátku zbavena svého proti-hodnotového vyznění odkazem k Chestertonovské citaci "člověk, který spí, věří v Boha" uváděným na počátku čtení. [3:26:04] Josef Daněk: Ve vztahu k naší další práci byl Ambrož pro nás cenný hlavně tím propracovaným způsobem splétání kontextů, Blahoslav zde dosud nejpřesněji formuloval dříve jen naznačovanou představu quazi náboženského charakteru společenských rituálů, spojených s velkými sportovními akcemi, či oslavami kultu spotřeby - když v tomto kontextu popisoval brněnské veletrhy spotřebního zboží a Velkou cenu Brna. [3:49:04] Josef Daněk: Důležité bylo, že jsme zde pro příští použití pojmenovali hlavní metodu našeho uvažování, totiž pokud možno důsledné domyšlení původně jednoduché myšlenky, jejíž smíchový potenciál nám připadal dostatečně silný už na počátku, ale která teprve tím, že jsme ji vzali vážně, začala mít nejen hravý či komický, ale také hrozivý a především vážný a hluboký charakter. Přesně to totiž platilo o základní myšlence Ambrože - odepření ochoty podílet se na společných oslavách mohlo být na počátku jen studentskou recesí, výrazem teenagerovské neoochoty nudit se na domácích oslavách Vánoc, a povinných zejména se školou spojených oslav státních svátků. Pokud ale začínalo být komplikovanější hrou na vědomé a systematické odmítání svátků, celkově bylo třeba se zamýšlet nad skutečnými důsledky takového činu, nad tím, co by to znamenalo opravdu, kdybychom se takovým způsobem vymanili z vazeb k rodině, církvi, státu, které jsou účastí na společných oslavách vyjadřovány a tvořeny. [3:55:10] Josef Daněk: Zároveň je zde jednoduše vyslovena potřeba "konce ideologií" charakteristické součásti postmoderního diskurzu, kterého jsme se intuitivně dotýkali , aniž bychom měli přístup k přímým zdrojům - [4:00:13] Josef Daněk: Sourozenci Zdeněk a Pavel Brabcovi, přátelé, kteří patřili k nejvěrnějším členům našeho malého publika, díky zkušenosti s Anglickým prostředím patřili také k prvním, kdo uměl tyto souvislosti v našem kostrbatém projevu rozeznat a ocenit, takže jsme brzy potom již dovedli reflektovat a využívat také my sami - Blahoslav ovšem lépe než já. [4:04:40] Josef Daněk: Poprvé jsme zde také došli k představě specializace postav a vědomému pojmenování jednotlivých /pod /rolí, z nichž se jejich projev měl skládat. Označovali jsem je jako Velekněz, politik, učitel, vynálezce, vědec na kongresu, a i když jsme je na neherecký způsob "hráli" všelijak na střídačku, a jakoby v jednom chumlu v textu jsme je rozlišovali. /tento "zdivadelňující" způsob vnímání akce byl spíš mojí doménou/ Kolem přípravy jsme s Blahoslavem a asi i s bratrem /Janem / měli řadu nedorozumění a hádek - většinou vyvolaných zpožděním různých částí práce, ke kterým docházelo vinou naší malé zkušenosti s tak rozsáhlým tvarem i s právě objevovanou metodou psaní textu do poslední chvíle, kterou jsme později přijali jako specifickou normu pro naše společné vystupování. A samozřejmě také tu hrály roli naše různé názory a postoje. Důležitý byl v tomhle smyslu jeden sporný případ, který jsme s Blahoslavem řešili. Jednalo se o Blahoslavův - po umělecké stránce vynikající - nápad namalovat desítky miniaturních československých vlajek na jednotlivé lístky "ambrožovského jmelí" se kterým jsem nesouhlasil, protože mi jakékoli používání státních symbolů připadalo nepřiměřeně nebezpečné a zároveň prvoplánové. [17.8.10 2:59:26] Josef Daněk: Ambrož byl pro nás ze všech aktivit uskutečněných před rokem 1989 nejdůležitější. Byl také asi poslední akcí, na které se přímo podílel Ivo Sedláček - fyzicky na ní z nějakého důvodu přítomen nebyl - nevím už, zda je to možné, ale mám pocit, že byl na nějakém vojenském cvičení/?/, ale dodal písemný pokyn, který jsem sice nedokázali dodržet, ale který byl jako pozdravný telegram přečten přátelům shromážděným v publiku. Podle Sedláčkova přání jsme měli na střechu protějšího domu umístit ženu, už si ale nepamatuji co měla dělat, ani proč tam měla být. Co se velikosti publika týká, myslím, že celkově během tří s odstupem týdne a dvou týdnů konaných repríz získalo certifikát o odslavení svátků asi osmdesát lidí, na řadu jmen bychom si jistě vzpomněli, protože se jednalo o stálé členy okruhu, který naše vystoupení sledoval - třeba by bylo zajímavé zkusit ten seznam dát dohromady - to by tě třeba zajímalo víc než moje mudrování. Asi by to opravdu šlo udělat - můžu to zkusit......a kdyby ti to připadalo k něčemu, tak bychom to pak třeba mohli s Blahoslavem někdy zkusit propátrat ještě důkladněji. [17.8.10 3:15:31] Josef Daněk: seznam /jos. první pokus/ /1/Jiří Havlíček,2/ Petr a 3/Zdeněk Brabcovi, 4/Tereza Petišková, 5/Marta Procházková, 6/Milan Ohnisko, 7/Jan Šimek, 8/Ajka Gálová, 9/Ivo Černý, 10/ Jana Čuříková, 11/ Kateřina Hlušičková, 12/Vladimír Kokolia, 13/ Kruhová vedoucí z katedry Ruštiny, 14/ ? Kloudová , [17.8.10 3:20:45] Josef Daněk: - Tohle je několik lidí, které si pamatuji určitě, protože si pamatuji některé jejich reakce, nebo se jednalo o skutečně blízké přátele. Na ostatních bychom se museli zkusit shodnout s Blahoslavem, případně s mým bratrem Janem. Nedaří se mi teď vzpomenout si ani na to, zda už v těchto třech večerech v bytě s námi hrál Petr Ingerle, nebo zda to bylo až později na Křenové v Neutilitární pedagogice. [17.8.10 3:33:59] Josef Daněk: Hosty jsme zvali zpola veřejně, zpola osobně rozdávanými tištěnými pozvánkami. Tiskli jsme je s Blahoslavem sami, vysázel je Blahoslav ruční sazbou - sraz účastníků byl před nedalekým kostelem na Křenové ulici - už si nepamatuji, jestli to mělo spíš praktický význam proto, že před naším domem byl jen nerozšířený chodník, zatímco před kostelem je prostranství, nebo nás bavilo vymýšlet "konspirativní" hry, které si dělaly legraci z "podvratného" charakteru naší činnosti. Předpokládám, že existence těchto pozvánek a hloučky formující se před kostelem, zapříčinili tu policejní hlídku, která se samostatně ujala hlídání vchodu do našeho domu v době konání repríz. Ale mohl to také zařídit náš bachař z "pokojíku" Lidí kteří měli čas a chuť "sledovat cvrkot", jak se tak pitomě vyjadřují, byl určitě dostatek. [17.8.10 3:57:14] Josef Daněk: Pavla Kloudová - teď jsem si vzpomněl na jméno naší kamarádky, anglistky z okruhu brněnské Filosofické fakulty. Její přítomnost na jednom z večerů jsem si zapamatoval také proto, že projevila pro nás tehdy úsměvnou důvěru k tomu, jak vážně své texty myslíme, když se vyjadřovala v tom smyslu, že se "konečně našel někdo, kdo se dokáže na ty hlouposti s rodinnými Vánocemi skutečně elegantně vykašlat". Byl to ovšem omyl- a je to jen ukázka toho, jak nezřetelná byla a je hranice mezi naším "hraní si" a reálným prožíváním - skutečné Vánoce jsme brali myslím dost normálně. Blahoslav možná opravdu rodinné Vánoce v té době prožíval maximálně chladně /ale to je tím pověstným ledovým srdcem, na kterém si chladíme pivo v jednom mém textu/. Já jsem, co se týká Vánoc, úplně stejně konzervativní jako každý - nebo víc, vždycky pro mne měly velkou cenu a to, že jsem je například rok před tím trávil sám - respektive nakonec Štědrý večer v poněkud tristních podmínkách jakéhosi pustého bytu u přátel Františka a Báry, kteří se mne pro ten rok asi nejspíš ujali, to bylo způsobeno odchodem Hanky a mou neschopností nebo neochotou řešit její odchod uvnitř mé velmi konzervativní rodiny, v níž mi dosud rozvod připadal nepředstavitelný - a asi nejen mně. Vánoce, které následovaly těsně po Ambrožovi 88, jsem ovšem už zase trávil spořádaně s rodiči a dokonce celou záležitost s bratrovým betlémem vyráběným pro otce jsme prožívali jako zábavnou a složitou ambivalentní hru s mírným přátelským posměchem kýči, který může, co se týká intelektuální drzosti, zajít velmi daleko- [4:00:32] Josef Daněk: teď mne ještě napadl např. talíř s obrazem Jana Pavla II, který jsme používali při hostině jako pomůcku, kterou se dá "Papeži vytřít zrak Českým knedlíkem" [4:02:20] Josef Daněk: ale, který je stále vnímán s určitým odstupem, třeba minimálním, jako forma humoru a ne jako jasné vyjádření postoje. [4:03:47] Josef Daněk: Základem byl skutečný dárek pro otce, tak, jako základem přemýšlení bylo skutečné hledání. Samostatnou zmínku by si zasloužily ještě dvě akce, kterým jsme nepřikládaly takový význam jako vystoupením Ambrožovským, ale které asi právě kvůli tomu měly mnohem jednodušší a formálně klidnější charakter, takže ve výsledku mohly působit povedeněji než jurodivá struktura Ambrože. [17.8.10 4:18:18] Josef Daněk: Jednalo se o výstavu v ateliéru Jana Bružeňáka a minivýstavní akci a následnou anatomickou přednášku v restauraci Praha. [17.8.10 4:19:13] Josef Daněk: Nedávno jsem viděl kus té přednášky na videu /Záboj/ a připadalo mi to na naše obvyklé tehdy poměry docela učesané. [17.8.10 4:28:11] Josef Daněk: Bylo to hlavně proto, že jsem na nich četl "staré texty", které nebyly do poslední chvíle tvořeny až do dne vystoupení, /nebo lépe řečeno z velké části v den vystoupení a do poslední chvíle před začátkem/, jak to bylo obvyklé. U Ambrože se jednalo o "hledání odpovědí cestou metaforického hýkání", zatímco v drogerii Zlevněné zboží /to mi tam předtím vypadlo, pak to musím dopsat/ jen o prezentaci a my jsme, i když se nám líbilo, že nás někdo poslouchá, jsme naprosto podceňovali skutečný význam těchto pozvání, toho, že se jedná nejen o akce s mnohem širším dopadem na specielní, dokonce disidentsky orientovanou společnost než nějaké akce v našem bytě a že bychom si toho měli považovat trochu víc. Myslím, že to svědčilo nejen o naší sebestředné hlouposti, ale také o určité vnitřní zaujatosti, a tak se za to ani dnes moc nestydím. [17.8.10 4:37:16] Josef Daněk: Vždycky mi to připadá legrační, jak se člověk vidí jinak, než ho vidí ostatní - Tereza se mi vždycky smála, když jsem jí říkal, že se si připadám jako člověk ve společnosti velmi opatrný - dokonalý tichošlap, říkal jsem doslova - ale to už jsem si taky dělal legraci - v drogerii ZLevněné zboží jsem vystavil plastelínový obraz "Prasata v žitě jsou ozbrojena flintami, které jsme hodili do žita" dneska mi to připadá jako nějaká bojová agitka. Na Tichošlapa dost jednoznačná. Ale jak to mohlo působit tehdy, už neposoudíme. V přednášce už jsem ale zase mluvil o startech hlavy vzhůru a rozhodně jsem za nic prakticky proveditelného neagitoval. [17.8.10 8:44:37] Josef Daněk: Jinou takovou důležitou věcí byly spolupráce s Ajkou Gálovou. Tu samozřejmě znáš ze svého prozkoumávání archivu Galerie mladých. My jsme patřili k nejmladším členům jejího přátelského okruhu, ale přinejmenším četností kontaktů jsme jistě zde také měli svoji roli jako autoři. Pro nás byla její pracovnička u nejvzdálenějšího okna v zadní místnosti dnešní Galerie u Dobrého pastýře anebo také stůl u Neptuna místem, kde jsme se dostávali do kontaktu s mnoha dost různorodě vybranými brněnskými autory, a dalšími lidmi z příbuzných oborů. Naše sebestředné vnímání reality nám v té době moc neumožňovalo si těchto kontaktů vážit - Blahoslav si jich příliš nevšímal a já jsem všem nadával. K těm, které zůstaly dodnes funkční od té doby patří asi hlavně kontakt s Janem Steklíkem. Ale nešlo jen o konkrétní jména a vůbec už ne jen o jména autorů - podstastnější bylo, že jsme se pomalu stávali přirozenou součástí brněské výtvarné společnosti. Ajka byla neuvěřitelně výkonný stmelující bod, přestože sama vlastně nepsala, a jako [17.8.10 8:45:23] Josef Daněk: přišla Magdalenka a bouchá mi na okno ze zahrady, končím. [20.8.10 7:52:44] Josef Daněk: ......................a jak je vidět, na dost dlouho. Včera jsem nepřipsal nic. Tereza píše v Čelákovicích resp. v Praze a já mám tady v Chýnově, celkem dost mimořádně, na starosti celodenní program s Magdalenkou a můj obvyklý způsob psát kdy mne napadne si teď nemůžu dovolit. Je to ovšem velice příjemný program, který mne vyrušil, sestávající z malování, sekání trávníku, plavání v bazénu, který tady mají k obecnému využívání pod kopcem kousek od našeho domu a mimo nejteplejší dny tam lidé moc nejsou, ráno a večer, když chodíme plavat my, bývá docela prázdný . [20.8.10 7:56:06] Josef Daněk: tak zase......asi opravdu už nenapíšu nic a budu to muset nechat na příští týden, až se vrátím do Čelákovic, navíc tady musím ještě dopsat nějakou krátkou věc, kterou potřebuji do divadla, kvůli tomu musím zajít do knihovny na náměstí, kde je internet...... [20.8.10 8:11:09] Josef Daněk: Ale chtěl bych potom ještě dopsat k téhle době něco malinko o tom vystupování v Galerii Mladých a o Petru Styxovi. To ostatní, co se dělo na jaře 1989, se moc netýkalo společných věcí s Balhoslavem, ale spíš starosti se státnicemi a s dokončením školy - ještě teď se mi stává, že se někdy probudím údivem, že k tomu vůbec mohlo dojít. A potom jsem se ještě chtěl pokusit popsat docela ošklivou situaci, do které se vyvinulo naše spolužití se Sandrou, jejími "nebezpečnými známostmi" a rozšafným bachařem. Naší práce se to sice nijak netýká, ale mám pocit, že když už teď není moc jasné podle čeho bych měl rozdělovat, co do tohoto textu patří a co ne, když pořád odbočuji a připisuji na co si vzpomenu, třeba to bude mít nějaký smysl, když se pokusím vzpomenout si jak to tam bylo. [21.8.10 5:49:30 | Upraveno 5:54:50] Josef Daněk: Vložil jsem si sem do textu ještě jednou tu tvoji úplně první otázku, protože mi začíná dělat potíže vzpomenout nejen to, o čem jsem psal na začátku, ale i to, na co ses vlastně ptala. "Chtěla bych se dotazovat na hranici mezi uměním a ostatním každodenním životem. Na to, proč a jak děláte umění a ne obory, s nimiž to, co děláte, hraničí.................... Co vás s Blahoslavem spojuje? Jak jste se potkali/ dali dohromady? .....................A ještě taková předotázka. Vy vlastně tu soukromou společnou historii přetavujete v performancích. Vidíš v tom problém, bavit se o tom takto suše?? [19.7.2010 8:43:55] Josef Daněk: ne vůbec mi nevadí vykládat si o tom věcně - tedy pokud toho jsem schopen. [21.8.10 7:28:31] Josef Daněk: Po měsíci, kdy na notebooku pravidelně připisuji jednotlivé odstavečky do skypového okna, se reálné okolnosti, mojí aktuální situace proměnily a tvoří teď k tomu pokusu o rozvzpomínání kulisu tak neuvěřitelně případnou a rušivě nepřípadnou zároveň, že bych takovou nevymyslel, kdybych stokrát chtěl. Denní program s Magdalenkou, rodiče, termíny v divadle stíhané přes internet v místní knihovně, malování v podkrovním pokojíku, zahrada, všechno mne začalo zdržovat od psaní a zároveň se to všechno nějakým způsobem týká věcí, o kterých mluvím. Trávil jsem tady vždycky léto, od narození až do doby před koncem devadesátých let, kdy jsmr se s Terezou přistěhovali do Čelákovic - dojížděl jsme sem často, od jara a dlouho do podzimu, takže některé roky nebylo moc jasné, jestli bydlím víc tady, nebo v Brně. Hlavním důvodem zdejších pobytů byla zahrada, možnost vyjít z kuchyně v jedné úrovni podlaží přímo na trávu, kterou mám v hlavě spojenou s představou normálního, samozřejmého a správného způsobu života - a ještě spíš s představou jakéhosi levně pořizovaného přepychu, kterého se člověk nemá vzdávat, protože když se ho vzdá, začne mít potom potřebu nahrazovat jeho ztrátu různými drahými věcmi. [21.8.10 12:48:07] Josef Daněk: Můj otec jednoduchým, ale pravidelným a přísným způsobem dělí veškerý svůj čas na úseky věnované fyzické práci, duševní práci a spánku. [23.8.10 9:55:42] Josef Daněk: Jeden den zmizel díky Magdalence a teď neustále od psaní odcházím – neustále, to znamená po jednotlivých slovech, protože maluje veverku a chodím konzultovat srst. [23.8.10 10:08:34] Josef Daněk: Zmíněná otcova duševní práce sestává z modlení brevíře, což je soubor povinných denních modliteb pro kněze a přípravy nedělní promluvy. Promluvu píše rukou na stránky vytržené ze školního sešitu drobným hustým písmem. [23.8.10 10:19:23] Josef Daněk: Stránek na jednu přípravu je sedm. [23.8.10 10:20:42] Josef Daněk: Popisuji to tak podrobně, protože mne opravdu samotného překvapuje, jak přesně se to podobá naší přípravě vystoupení [23.8.10 10:31:51] Josef Daněk: Skutečně zodpovědně připravená promluva reaguje na tři biblické pasáže, které jsou při mši nahlas čteny. Pro každou neděli/ resp. pro každý den/ jsou ty úryvky vybrány nějakým církevním orgánem -- asi pro celé Čechy, nebo možná pro celou církev, to nevím. Vždycky se jedná o jeden úryvek ze Starého zákona, a potom ze "Skutků" a z Evangelia, které jsou zřejmě vybrány tak, aby navzájem souvisely nebo se nějak dotýkaly společného tématu. [1 23.8.10 0:36:02 | Upraveno 10:36:34] Josef Daněk: Po tři uplynulé týdny jsme si zvykli, že nám otec vždycky v pátek před odjezdem do Vyššího Brodu, kde slouží, přečte všechny vybrané biblické pasáže a potom také svoji promluvu. [23.8.10 22:25:18] Josef Daněk: Je to velmi zajímavé, Otcův výklad je spíš věroučný než vědecký, ale vždycky se něco dozvím. Společné téma úryvků není na první pohled vždycky zcela zřetelné, člověk musí chvilku přemýšlet, aby mu došlo, co je může spojovat. Otcem vynalezená spojení vypadají někdy trochu násilně, ale o to víc mi to připomíná ty naše montáže. Ale nemohlo to být tak, že bych jeho příklad přímo kopíroval, otec píše svá kázání teprve od poloviny devadesátých let. Spíš mne to jen utvrzuje v představě, že patříme k určitému stejnému druhu myšlení. Podobně to platí myslím také o Blahoslavovi, jen v jeho případě byl ten otcův vliv přirozenější, bez toho zamotaného skrývání se . [23.8.10 22:36:37 | Upraveno 22:38:03] Josef Daněk: Já jsem teprve předminulý čtvrtek prvně viděl otce oblečeného do "farářského" hábitu nemůžu sivzpomenout v téhle chvíli, jak se to jmenuje. A to ještě navíc jenom "asistoval" nějakému jinému knězi a promluvu neměl, tu jsem ještě v jeho podání naživo neviděl nikdy. [24.8.2010 13:29:44] Josef Daněk: Teď jsem si vzpomněl - jmenuje se to "alba" taková ta bílá sutana a přes ni je ještě přehozený "ornát". [24.8.2010 13:48:33 | Upraveno 13:50:50] Josef Daněk: Asi už jsem to říkal, ale zopakuji to ještě jednou - co se týká té inspirace mešním řádem - my ve vystoupeních skutečně napodobujeme jen tu stavebnou strukturu. Skutečné náboženské podstaty mše se nedotýkáme. Komentujeme spíš pseudosakrální chování, zcizené již dříve různými způsoby reklamou, politikou, sportem, zájmovými organizacemi nebo spolky, než skutečné náboženské prožívání. Všelijaké podoby oobních podivínství považujeme za inspirativní, a také sami si v rámci hry povolujeme užívat si svoje vlastní bláznovství, ale náš vlastní postoj je v celku rozumný, nebo třeba - stává se rozumným. [24.8.2010 14:05:50 | Upraveno 14:12:19] Josef Daněk: Ještě před rokem osmdesát devět jsme také našli pro svoji činnost další velký vzor, k němuž jsme se od té doby mnohokrát hlásili a vztahovali. Byl to čínský básník Chan Šan, /asi z osmého století, myslím/ který v poslední části svého života odešel na osamělé místo v horách a tam žil nejdříve sám a později se svým přítelem, který předtím pracoval jako kuchař v klášteře a dával mu nějaké jídlo. Společně psali verše na kameny a na stromy, údajně také běhali po lese a drželi se za ruce a smáli se a vysloužili si označení "blázniví bratříčci". Poprvé jsme je zmiňovali v textu "Sedm Haiku pro Aiku"' [24.8.2010 14:33:50] Josef Daněk: To otcovo mnišské počínání působí o to víc symbolickým dojmem teď v létě, když se odehrává na zahradě. Sedává oblečený jen v šedivých krátkých kalhotech u polorozpadlé dřevěné boudy, která na zahradě zbyla z někdejšího včelínu, pod pahýlovitým dutým ořechem, který chtěl už můj děda před čtyřiceti lety porazit, ale pak ho ještě nechal. Z dutého hlavního kmene se táhne horizontálně asi jen půldruhého metru nad zemí několik metrů dlouhá mohutná poslední živá větev. Někdy o ni opře bidlo, původně určené k nadzvedávání prádelní šňůry a na ně si věší obrazy - zarámovanou reprodukci oltářních obrazů. Bouda se zahradním nářadím a všemožným zaprášeným, jakoby praktickým harampádím je přetvořena v duchu bezdomoveckého nezájmu o věci tohoto světa v bezpečný úkryt před letním deštěm a vyzdobena množství dalších svatých obrazů. [24.8.2010 15:18:34 | Upraveno 21:50:05] Josef Daněk: Jinak je ale zahrada uklizená, tráva je vysečená všude po celé její dosti velké a členité rozloze a bouda je celá zastavěná nasekanými polínky, pečlivě narovnanými do úhledných hraniček. Většina jabloní je sice tak stará, že velké větve musí být podepřeny kůly a táhnou se těsně nad zemí, podobně jako ta velká ořechová větev, ale jablek je na nich letos obrovské množství a otec je od psaní pozoruje dost nevraživě, protože sem bude muset ještě na podzim přijet a čím víc jablek se urodí, tím déle se práce tady protáhne. Poslední týden otec rozebral kamennou polozhroucenou zahradní zídku a potom ji několik dní od rána do večera stavěl. Rozložil veliké balvany doširoka po trávníku před domem zídkou a pak pro ně pomalu hledal místo, dokud zeď nestála. Pomoc odmítal. [24.8.2010 22:15:08] Josef Daněk: Dovolil jen, abychom se s Magdalenkou podíleli na sekání trávy. V sobotu ráno jsmr dokonce pracovali všichni společně v zadní části zahrady. Směli jsme ovšem jen hrabat. Otec totiž seká jen kosou nebo nejvýš strunovou sekačkou. Moji elektrickou sekačku na kolečkách odmítá jako zbytečný přepych a já ji v jeho přítomnosti příliš nepoužívám. [24.8.2010 22:34:21] Josef Daněk: Trvalo to jen chvilku, ani jsme příliš nepřesáhli dobu, po kterou je zahradní práce příjemná dětem. V jednu chvíli otec přestal sekat a řekl. "Ráno se hezky seče........ tráva je mokrá...........takhle jsem doma vždycky sekali, ve třech. Magdalenka shrabuje jako moje maminka shrabovala a Josef taky, jako můj otec " [24.8.2010 22:36:43 | Upraveno 22:37:12] Josef Daněk: "A ty jsi jako kdo?" zeptala se Magdalenka . "Já jsem jako já, řekl otec. [25.8.2010 6:13:12] Josef Daněk: Zahradu v Chýnově ovšem otec nezdědil po svých rodičích a není tady doma. Louka, kterou sekal s rodiči, jejichž role jsme pro tentokrát převzali my dva s Magdalenkou, se nacházela nedaleko Českých Budějovic, kam se otcovi rodiče počátkem třicátých let přestěhovali z Šumavské usedlosti Tondovna. Vlastním původem je Šumavan. [25.8.2010 7:28:50 | Upraveno 14:49:01] Josef Daněk: Poznámka: Atmosféru jakoby z předminulého století, ve které vyrůstal a kterou pak kolem sebe šířil, jsem se opakovaně pokoušel evokovat v řadě vystoupení - nejrozsáhleji v projektu Úloha muže v době dřevěné. kolem roku 2002, ale v menší míře už od druhé poloviny osmdesátých let /pozn. stojánek na Ambrože/ K tomuto tématu se vztahují různorodé odkazy k přírodě, lovu, jelení zvěři a umění pro zvířata, naposledy rozsáhle rozpracované letos v létě v Larooque/ [25.8.2010 15:14:56] Josef Daněk: Otec vnímá zahradu jako povinnost, snad také jako příležitost k pohybu, který mu navzdory velké námaze zdravotně prospívá. Už mu bylo osmdesát, ale ještě si někdy po celodenní práci zahrál s dětmi fotbal. [25.8.2010 15:31:52] Josef Daněk: Pravděpodobně nejnápadnějším rysem celého toho pravidelného a na klidnou práci orientovaného chýnovského denního pořádku je pravidelné společné modlení před obědem a večeří. Je to jen nepříliš dlouhá modlitba - Otče náš a Zdrávas Maria uvedené uvodním čtyřverším, které pouze z nich činí specielní motlitbu před jídlem, ale to, že je pronášená nahlas a společně, působí o to silněji, oč je dnes společné modlení v běžném životě rodin neobvyklé. Žádný z mých bratrů ani já jsem doma se svými dětmi nic takového nikdy nedělal - připadalo by mi to asi stejně patetické a nějak nepatřičné, jako většině lidí u nás, ale v Chýnově se připojuji rád a vždycky mi to bylo příjemné - i v době, kdy jsem měl k církevnímu prostředí nejdál. [25.8.2010 15:31:58] Josef Daněk: Děti ten zvyk mají rády a já si ho popravdě řečeno začínám čím dál víc vážit. Společné modlení má jednu obrovskou výhodu v tom, že člověk se jím učí sdílet myšlenky na věci, které jsou tabu a mluvit o nich nahlas. [25.8.2010 20:44:48] Josef Daněk: Tak já jsem se teď připojil a vidím, že u tvého jména svítí zelené kolečko, takže by to snad mělo být v tvém počítači vidět. [26.8.2010 13:22:34] Josef Daněk: V Praze se tedy nepotkáme, byl jsem sice vyprovodit Magdalenku na letišti, ale musíme se oba s Terezou vrátit hned do Čelákovic. Teď sedím ve vlaku z Masarykova nádraží k nám. [26.8.2010 13:42:13] Josef Daněk: Ale nevadí, pokusím se tedy dopsat do zítřka, nebo alespoň do víkendu zbytek toho, co mne napadá k osmdesátým letům, a pak bych ten text ukončil - stejně už je mnohem delší, než jsme původně mysleli a potom bude fajn, když si uděláme čas na ten společný hovor na skypu, třeba už budeš mít přečtený ten minulý dlouhý úryvek, co jsem v Chýnově naškrábal, obklopen tím někdy až příliš poklidným rodinným prostředím, zatímco jsi byla v Budapešti nebo kde jsi to vlastně byla. [26.8.2010 13:50:49 | Upraveno 13:51:11] Josef Daněk: Před jednadvaceti lety a šesti měsíci jsem kolem sebe žádné takové poklidné rodinné prostředí neměl. Bylo jaro 1989, v lednu proběhly v Praze demonstrace kolem výročí Palachova úmrtí. [26.8.2010 23:42:06] Josef Daněk: Do bytu přišli dva odporně vyhlížející policajti v civilu informovat se na bratra, ale jinak se nic viditelného nedělo. Tereza se mnou v té době začala bydlet - studovala na Filosofické fakultě. Školních povinností jsem už moc neměl, jen jsem psal diplomku. Pamatuji se, že jsem tří-průklepovou kopii musel nechat napsat, abych to stihl odevzdat, prefesionálním opisovačem a protože jsem měl obavu, že bude jako člověk, který má "živnost" spojenou s oficiálním pořizování kopií nějak spojen s policií, dal jsem mu text na opsání bez prvních stránek, z nichž jedině se dalo poznat, že se jedná o diplomovou práci. Později jsem se s tím člověkem náhodou setkali znovu a zase to bylo v takové souvislosti, ze které se zdálo, že ta moje tehdejší prozíravost vůbec nebyla nadbytečná. Tohle bylo na celé tehdejší době asi nejhorší a zároveň nejzvláštnější, že všichni byli všem podezřelí. Bylo to jako kouzlo a vůbec to nešlo zrušit tím, že by na ně člověk nevěřil, protože kdo nechtěl nad vším zavírat oči, musel vědět, že probíhala skutečná vyšetřování zahájená na základě anonymních udání, skutečná vyhazování ze škol, a pokud se na člověka zaměřili nebo pokud vyvíjel činnost, která se dostala do rozporu s jejich stupidními pravidly, následovala skutečná zadržení a věznění. Vůbec nebylo dobré brát podobná nebezpečí na lehkou váhu. [27.8.2010 0:06:47] Josef Daněk: Sandra v té době pořádala několikadenní večírky. Mimochodem, na jedné nahrávce pořízené Zábojem, je Sandra vidět, jak si na chvíli vlezla -zřejmě značně opilá, na naše improvizované "jeviště" a poslouchala co čteme a pak se zase nějak vymotala pryč. Na jaře proběhla jedna z mimořádně prudkých výměn v jejím partnersko-ubytovacím programu a prostor v domě na čas opanoval dosti inteligentně vyhlížející, nicméně značně agresivní, ramenatý mládenec, jako vystřižený z Četnických humoresek. Jeho jméno jsem už zapomněl - ještě jednou po mnoha letech jsem ho potom viděl, jak se ve zcela zuboženém stavu potuluje po nočním nádraží, dokonce se mnou prohodil několik slov, zeptal se, jestli ještě maluju a usmál se nakonec tak nějak nakřivo jako špatně otevřená krabička sardinek, ale mělo to znamenat, jako že on vždycky věděl, že já se ve světě neztratím. Už vím, Kamil se jmenoval ten člověk. Tehdy na jaře vypadal ještě dobře a také nebezpečně, ale v té následující, nepěkné příhodě sehrál roli spíš pozitivní. Možná jen díky němu se to tehdy podařilo vůbec nějak uzavřít. [27.8.2010 0:15:05] Josef Daněk: Co bylo skutečnou příčinou Sandřina útoku na naši domácnost nevím, zkušenost s lidmi, kteří mají za sebou dětství v neutěšeném prostředí a pobyty v zařízeních, kriminální delikty nebo jiná podobná životní neštěstí, učí velké opatrnosti a chyby se velmi vymstí. Někdy je ale opravdu velmi těžké se vyhnout problémům, zvlášť, když už samy okolní podmínky jsou tak kuriózní, jako byla ta naše tehdejší bachařsko-loupežnicko filosofická minipavlač. [27.8.2010 0:19:16] Josef Daněk: První byl vtažen do účasti na nějakém "večírku" můj bratr- teprve později jsem pochopil, že jeho účast tam byla zcela nedobrovolná a komentoval ji sice s úsměvem, ale spíš odsudlivým. Došlo k tomu v době, kdy jsem nebyl doma a teprve postupně mi došlo, že neměl jinou možnost. [27.8.2010 0:27:14 | Upraveno 0:28:49] Josef Daněk: Do celé věci byly vpleteny ještě mnohé další osoby, jak už to v podobných případech a v podobných prostředích bývá obvyklé a navíc se vše odehrávalo v těch už zmiňovaných kulisách tajného podezírání a naprosté nedůvěryhodnosti všeho úředního, počínaje policií a konče referenty na národním výboře - od každého se dalo kdykoli čekat nějaké zcela nepochopitelné chování, konané z nějakého tajuplného příkazu a naopak, nikde nebylo možné vyslovit nahlas nic srozumitelného, aby to hned nebudilo obavy z ideologické diverze a obecného ohrožení. [27.8.2010 2:14:08 | Upraveno 2:16:27] Josef Daněk: Byla tu paní s opelichaným vlčákem z okna protějšího bloku, která snad měla nějaké zásluhy, týkající se péče o Sandru v době jejího opuštěného dětství, která často docházela do domu, postávala pak v hovoru se Sandrou na pavlači a oslovovala také nás, pokud jsme museli projít kolem ní. Vlčák s ní na návštěvy nechodil, zůstával obvykle u svého okna ve třetím poschodí a pozoroval projíždějící tramvaje. Při každé návštěvě milá paní donesla nějaký kousek domácího zařízení, byla to taková dobrosrdečná duše, bratr s ní komunikoval v prvních měsících, ještě předtím, než se přistěhovala Tereza. Její přítomnost nás od laskavosti té paní zachránila. Pak už si netroufla chodit tak často a hlavně už nic nenosila. Ale zpočátku to bylo každou chvíli něco. Starý lustr, smetáček a lopatka, příbor, různé jiné potřebné věci, o které jsme sice nestáli, ale které se nakonec přeci jen staly součástí našeho vybavení, protože paní se nedalo odporovat. Bratra jednou přiměla, aby došel až k ní do bytu ve třetím patře přes ulici. Řekl mi potom, že ten pes pravděpodobně sedí u toho stále otevřeného okna kvůli silnému zápachu, který se nedá jinak vydržet než s hlavou do ulice. Nicméně vrátil se s křeslem, které mu dobrá paní vnutila [27.8.2010 8:29:05 | Upraveno 14:11:34] Josef Daněk: Dále zde byl její syn zvaný Indián, dva mladíci, jeden nejspíš patnáctiletý a druhý tak kolem dvaceti, kteří konali u Sandry podezřele dlouhé návštěvy za zavřenými dveřmi. Od obvyklých návštěvníků se odlišovali neobvykle subtilní tělesnou konstitucí, ve tváři měli však oba výraz tak protřelý, že jsem je bez velkého přemýšlení přiřazoval k tomu typu zvlášť nebezpečných lidí, kteří dokáží nedostatek fyzické síly nahrazovat inteligencí a naprostou bezostyšností. Nejenže se nějak dokázali vyhnout žárlivým výbuchům jindy ostražitého Kamila, k nimž právě oni dva zavdávali zcela zřejmou příčinu, ale ještě navíc na závěr jednoho ze svých pobytů dokonce Sandru okradli, a potom teprve se vytratili na trvalo. Do Sandřina bytu docházelo občas ještě několik dalších lidí, člen ochranky z galerie, pár osob, které se objevily jen jednou a nevlastní bratr Riki, kterému někteří říkali také Maloš, pivní tramp z hospody Na schodech, který s sebou přivedl také obrovitého tlustého, černovlasého, špinavě vyhlížejícího chlapce, asi pětadvacetiletého, jehož mimořádně sebevědomé chování působilo tak arogantně, že bylo k nerozeznání od komunistických policajtů. Ale třeba to bylo jen tou nadměrnou velikostí. Maloš ho sebou vodil doslova jako ochranku. Sám byl totiž téměř skřetího typu. Občas se objevila také Sandřina matka s otčímem a s velkým hartusením vytřela podlahu na velkém odpočívadle jakési pavlači, která naše byty spojovala. [27.8.2010 17:51:15 | Upraveno 6:22:01] Josef Daněk: Jako hospodská měla při vší hrubosti alespoň smysl pro pořádek. Jediná osoba, která působila zcela konsolidovaným dojmem, byla starší paní, jíž Sandra oslovovala babi, ale nebyla to babička, která ji vychovávala, ani ta štědrá majitelka psa, dýchajícího vzduch Křenové ulice. Byla to třetí stará žena. Objevovala se zřídka na chvíli a vždycky bědovala nad spouští, kterou v bytě nacházela. Nevím, jestli byla také matkou hospodské z Oltecu, ale určitě byla matkou Maloše. Sandra o ní vždycky s pýchou tvrdila, že "bába je členkou komunistické strany" a slibovala si od ní ochranu v případném konfliktu s úřady. Shodou okolností tato dosti rozumná paní, které se potomkové tak velmi nevyvedli, zaklepala u mých dveří o rok později jednoho dubnového dne roku 1990, aby mi s pláčem oznámila, že její syn v opilosti spadl předchozí noci pod tramvaj a byl jí na místě usmrcen. Ubohá žena netušila, jak málo vhodnou osobou jsem v tu chvíli byl pro sdílení jejího neštěstí. Jedině působnost majestátu smrti umocněná ještě přítomností utrpením zasažené matky zemřelého, mne v té chvíli zachránila před hříšným rozveselením, které mne téměř přemáhalo. [27.8.2010 23:39:39] Josef Daněk: Teprve touto smrtí totiž definitivně skončila nemilá historie, v níž Maloš sehrával jednu z hlavních rolí. Iniciátorkou a hlavní aktérkou neblahého děje byla ovšem Sandra. [27.8.2010 23:43:16] Josef Daněk: Celé se to táhlo skoro rok. [28.8.10 6:23:40 | Upraveno 6:36:08] Josef Daněk: Celé to mělo průběh příznačný pro onu zploštělou, paranoidními bludy březí dobu, kdy nepřirozený stav společnosti stále paličatěji vymáhaný pomateným a v podstatě zločineckým státním aparátem blokoval na všech, i těch nejzákladnějších úrovních přirozené mechanismy, které ve šťastnějších dobách pomáhají regulovat vztahy mezi lidmi. [28.8.10 6:45:42] Josef Daněk: Tento stav neustále umožňoval,aby všelijaké mezilidské příhody, za jiných okolností třeba jen trapné nebo nepříjemné, neustále přerůstaly v trvalou šikanu s reálnou hrozbou nejtvrdšího fyzického násilí, proti němuž nebylo ochrany ani odvolání. [28.8.10 7:05:31] Josef Daněk: Mluvím tu o době, a samozřejmě nejsem schopný obhlédnout, nakolik zde hrálo roli moje osobní zavinění, nedostatečná opatrnost ve vztahu k lidem, které osud vytlačil na okraj "slušné společnosti", pro něž mám nepochybně neomluvitelnou slabost. Ale já váženě věřím tomu, že zde bylo přítomno ono zavinění dobou, která ještě více než třeba ta doba dnešní vystavovala podobným hrozbám lidi odlišující se od masy jen větším zájmem o trochu kultivovanější formy duševní činnosti. [28.8.10 7:41:09] Josef Daněk: Nakonec to je v téhle chvíli jedno. Zcela určitě vím to, že na začátku příhody ležela Sandra nahá na podlaze v naší kuchyni a s široce rozkročenýma nohama tloukla zadkem do studeného linolea. Svůj pohoršlivý výstup doprovázela hýkavým smíchem, zřejmě aby bylo jasné, že důvodem k tomu chování není žádná její nepřekonatelná touha po lásce. Vyhodil jsem ji jak nejslušněji to šlo, ale bylo jasné, že jsme v pasti. Škoda, že jsem tehdy ještě tak podrobně nečetl Manova Josefa a jeho bratry, třeba by mne to bývalo povzbudilo, ten se kvůli podobné příhodě sice dostal do kriminálu, ale potom se díky ní stal z obyčejného otroka ministrem. V té chvíli, kdy jsem za bláznivou sousedkou zamykal dveře od bytu, jsem ale myslel spíš na nevýhody situace, do které jsme se právě dostal. [28.8.10 7:46:32] Josef Daněk: Byla sobota , /jaro 1989/, Tereza odjela do Prahy a ani bratr nebyl v bytě. Zapomněl jsem zamknout dveře na společnou pavlač, když jsem se vracel z dopoledního nákupu. Potom jsem seděl v zadním pokoji, a tak se stalo, že mi tam vlezla. Bylo mi úplně jasné, že tohle nezůstane bez následků. Ona to udělala naschvál, plánovaně, nebo částečně plánovaně. Chtěla vyvolat konflikt. Lezla ji na nervy jinakost našeho způsobu života. [28.8.10 7:48:49] Josef Daněk: Několik týdnů se potom nedělo nic. Tereza přijela zpět a zase jsme se nahodile potkávali na chodbě se Sandrou a jejími návštěvníky, občas se strhla hádka nebo dokonce rvačka, ale nás se doposud nic netýkalo. [28.8.10 7:58:42] Josef Daněk: Další Sandřin útok na naši domácnost měl ještě bizarnější podobu než ten první. Objevila se u našich dveří jiného sobotního rána a překvapila mne dětinskou prosbou, nad kterou jsem jen zavrtěl hlavou. Potřebovala nutně fixem nakreslit Mickey Mouse. Byla tak neodbytná, že jsem nakonec svolil a převzal od ní list kancelářského papíru a sadu barevných fixů, abych pro ni vytvořil požadovaný obrázek, již částečně předkreslený její necvičenou rukou. Sandra měla totiž určité umělecké sklony, projevované někdy kreslením, jindy veršováním - ona byla skutečnou autorkou verše "já tě budím z tvého spánku, ty se vzbudíš dáš mi ranku", který jsme s Blahoslavem použili v "Železné neděli", kde zaznívá z úst Albína Hanbycha, invalidního duch/a/otce. [28.8.10 8:02:57] Josef Daněk: "Proč se s ní bavíš?" ptala se Tereza. Myslím, že jsem jí tehdy ještě neřekl o Sandřině předchozí návštěvě. Potom jsem nakreslil Myšáka a odpoledne jej předal i s krabičkou fixek Sandře, která si obrázek s mnoha květnatými pochvalami mého mistrovství zanesla do svého bytu a ještě několikrát vyběhla na pavlač, aby znovu děkovala a chválila mou kresbu. [28.8.10 8:04:14] Josef Daněk: Jeden z barevných fixů omylem zůstal v našem bytě. [28.8.10 8:07:33] Josef Daněk: O další týden později jsme s Terezou odjížděli na odpolední výlet do okolí Brna. V poslední chvíli před odjezdem, když už jsme zvenku zavírali dveře od bytu, objevila se na pavlači Sandra. Byla rozcuchaná, polooblečená, chovala se zmateně, jakoby pod tlakem stihomamu po předchozím těžkém pití. Stereotypním nepříjemně intenzivním tónem opakovala absurdní obvinění, že jsem jí ukradl fix. Dožadovala se vstupu do bytu, aby se mohla sama podívat, kam jsem její ukradený fix schoval. Chvátali jsme na autobus a já jsem ve snaze rychle hloupou situaci vyřešit nakonec svolil, že se vrátíme dovnitř a věc najdeme. [28.8.10 10:44:21] Josef Daněk: Nešťastnou náhodou se mi však nedařilo pisátko najít. Samozřejmě mne rozčilovala nesmyslnost situace. Hledal jsem v pokoji mezi věcmi na stole a Sandra mezi tím stupňovala své hulákání v kuchyni. Pokud mne něco dokáže připravit o rozvahu, je to agresivní ženské vřeštění. Představa, že na mne ta sprostá stupidní holka řve v mém vlastním bytě, mne rozčílila natolik, že jsem udělal skutečnou chybu. Vrátil jsem se do kuchyně, přistoupil k Sandře vzal ji pevně oběma rukama zezadu za lokty a kolébaje s ní ze strany na stranu jako s popelnicí jsem jí silou vystrčil ze dveří, které jsem si nohou otevřel. Vcelku na tom mém pohybu nebylo nic příliš nepatřičného, měl však jeden velice nemilý následek - na loktech a pažích nezvané návštěvnice zůstaly otisky po mých prstech - trpěla totiž nějakou chorobnou přecitlivělostí kůže.Vzápětí se ty otisky proměnily v modřiny. Už když pelášila zpět do svého doupěte ukazovala mi vyzývavě jednu z modřinek a posunkem naznačovala, že je se mnou konec. Past za mnou zaklapla definitivně. [28.8.10 10:45:36] Josef Daněk: Když jsme se večer vrátili z výletu, visela na dveřích mého bytu cedule napsaná modrým fixem - dost možná to byl právě ten údajně ukradený. Stálo tam toto: [28.8.10 10:48:46] Josef Daněk: "Sósede, hledé si místo na centrálce. Eště se uvidíme". [28.8.10 10:58:50 | Upraveno 10:59:05] Josef Daněk: Centrálkou byl míněn centrální hřbitov" Seběhl jsem na dvorek, kde jsem nedávno předtím objevil kůlnu se zbytkem dřeva, používaného při zatápění v jednom z pokojů v bytě kde zůstala kamna, v kuchyni byla kamna plynová. Připravil jsem tam nějaké třísky a když jsem se vracel kolem Sandřiných dveří, slyšel jsem za nimi hlučný rozhor dvou mužů s Kamilem. Prošel jsem kolem nich rychle a stihl jsem ještě dojít do bytu a zamknout za sebou, ale vzápětí se ozvalo bušení na dveře a křik zvenku. Musel jsem otevřít. Jednak nebylo možné se kontaktu se sousedy do budoucna vyhnout a ostatně dveře to byly tak nepevné, že stejně nemohly být dlouho ochranou před vpádem tak agresivním [28.8.10 11:04:38] Josef Daněk: Otevřel jsem a dovnitř vešli dva muži. První vstoupil Maloš a za ním jeho obrovitý mladý přítel, jmenoval se Petr, jak si teď najednou vzpomínám, a jeho přátelé mu s typickou limitovanou nápaditostí, obvyklou v podobných partách, přezdívali Bejby. [28.8.10 11:19:15] Josef Daněk: Maloš ke mně přistoupil a lehce mne udeřil do hrudníku a když jsem se pokusil uhnout, Bejby mne jen o něco málo silnější ranou na klíční kost srazil k zemi. Nemělo žádný smysl se bránit. Každá eskalace násilí mohl jen zhoršit mojí situaci. Byl jsem napaden ve vlastním bytě a problém nebyl ani tak v několikanásobné fyzické přesile, jako spíš v tom, že situace se mohla kdykoli beztrestně opakovat. Pravděpodobně jen díky Terezině duchapřítomné rozhodnosti ta první trestná výprava skončila pro mne bez zranění. Agresoři mne s největší pravděpodobností přišli jen vystrašit. Ani v jejich zájmu nebylo způsobit mi nějakou zlomeninu, která by nakonec přece jen vedla k policejnímu vyšetřování a tedy přinejmenším k nepříjemnostem. Jenomže já jsem předtím žil dost dlouho po hospodách, abych věděl, jak nejisté je spoléhat na to, že se ti věčně podroušení tupci do svojí role trestající spravedlnosti nevžijí natolik, že nějakou nešťastnou náhodou zapomenou na svůj původní umírněný záměr a třeba mi vyrazí zuby nebo způsobí něco horšího. [28.8.10 11:23:46] Josef Daněk: Tereza tedy vběhla mezi mne a útočníky a oni jednak uspokojení předchozím trestním úspěchem a také zřejmě s respektem k její odvaze a rozhodnosti a vůbec k ženskému principu, který má nad bojovnými muži odnepaměti přirozeně magickou moc, ukončili svou misi a odešli. Zamkli jsme za nimi dveře zhasli a potmě přemýšleli, co budeme dělat dál. Pokud jsme byli s Terezou oba doma, bývala situace ještě jakž takž bezpečná, skutečný problém nastával ve chvíli, kdy se v bytě ocitl jeden z nás o samotě. Takto v situaci beze svědků mohlo dojít prakticky k čemukoli. Nebezpečný mohl být jakýkoli příchod domů temnou chodbou. [28.8.10 11:59:13] Josef Daněk: Každá divočejší zábava u sousedů končila nočním bušením na naše dveře, ječivým vyhrožováním. Přes den se v bytě nedalo pracovat, protože kdykoli hrozil další vpád, který mohl být stejně agresivní jako ten první, nebo ještě horší. Každý Sandřin záchvat třeštění mohl být začátkem procesu, který mohl mít fatální důsledky. Určitě teď vypadám jako učebnicový příklad pověstné mužské zbabělosti, ale já myslím, že se příliš nemýlím, když věřím, že nebezpečí hrozilo hlavně mně. Ať už jsem se dostal na dlouhou dobu se mne zmocnil skutečný strach. Pomalu jsem se asi po měsíci dostával do špatného psychického stavu, který jsem paradoxně nemohl nijak probírat s lékaři, s nimiž jsem jinak byl v kontaktu - tady se přeci rozhodně nejednalo o nemoc, ale o docela logický důsledek reálného, anebo docela dobře možného nebezpečí a tlaku. [28.8.10 21:19:51] Josef Daněk: Strach, to byl princip, na němž stál systém organizace společnosti, všeobecný, do všech koutů zalezlý strach, schovaný za každým postojem, který navenek vypadal jakkoli jinak - nejen já ale kdekdo měl už takový předpřipravený strach v sobě. S takovou základní dávku oprávněného strachu, ochromujícího jedu uvnitř, které stačilo přidat málo aby se člověk docela složil. Vyjma mizivého počtu otevřených odpůrců režimu, kteří se z nějakého důvodu měli schopnost a také možnost nad tímto strachem v sobě získat vládu, pomohli společnosti z tohoto mrtvého místa, jak si jistě vzpomínáš, mladí lidé, hlavně studenti, zřejmě právě proto, že byli dostatečně mladí, aby se v nich ten oprávněný strach ještě nerozrostl. [28.8.10 21:46:19] Josef Daněk: Mně tehdy pomohla Tereza. Když jsem u ní viděl, že existuje možnost dívat se na situaci, do které jsme se dostali, méně zdrceně než jsem ji prožíval já, začal jsem se přeci jen stydět a přestal se věcem poddávat. Zlá situace ovšem trvala a dlouho se mi nedařilo najít cestu z pasti ven. Kdybych měl například telefon, bylo by rázem po nebezpečí – stačilo, aby věděli, že se v případě útoku mohu dovolat pomoci a byli by mi dali pokoj. Jenomže v tom právě byla ta potíž. Byt byl situován tak, že pouze okna zadního pokoje směřovala do ulice, ostatní mohli kontrolovat a také do nich bušit z pavlače. Dveře od bytu také nemohly být nadlouho ochranou, daly se vylomit jediným silnějším nárazem. Okna do ulice byla dost vysoko, a tak nebylo možné z nich zcela bezpečně vyskočit, ale přesto jsem pro případ, že se octnu v bytě sám promyslel variantu, jak je použít jako nouzový východ. Na pomoc zvenku se nedalo spoléhat vůbec - Křenová ulice bývá myslím dodnes po setmění téměř pustá a představa, že by se někdo vydal pomáhat do vnitřku temného domu, navíc přes zamčené domovní dveře, nebyla reálná . Policie by mohla být prospěšná v případě, že by třeba násilím otevřeli dveře, ale volat je kvůli bušení na okno nemělo smysl - jednak by to bylo nedokazatelné a potom sotva by policie odjela, způsobili by dvojnásobný rachot. Nejdříve jsem se pokoušel najít nějaký způsob, jak "hru" otevřít, dosáhnout nějak toho, aby o mé situaci někdo věděl, aby oni věděli, že nejsem sám, aby ten můj třeba jen vymyšlený spojenec měl pro ně nějakou vážnost. Věděl jsem, že by stačilo, aby se třeba za mnou zastavoval někdo zvenku, koho oni neznají, [28.8.10 21:52:36] Josef Daněk: kdo vypadá nějak úředně nebo jinak nebezpečně. Bývala by stačila přítomnost rodiny, jenomže ta právě byla tři sta kilometrů daleko a oni věděli, že jsem sám. [28.8.10 22:09:27] Josef Daněk:Celá ta situace byla také absurdní. Všechno to nebezpečí, jakkoli reálné a vůbec ne malé, bylo stále jen nebezpečí - ve skutečnosti se nic žalovatelného nedělo. Pokusy informovat o situaci přátele a vysvětlit jim, že nebezpečí je velké, vedly velmi rychle k tomu, že nás lidé přestali navštěvovat. Za oknem běžel přes den normální život - viděl jsem chodce jak míjejí naše domovní dveře, ale věděl jsem dobře, že mi nikdo nepomůže. O policajty nebyla nouze, ale bylo mi jasné, že jestli je budu otravovat, seberou nakonec nás dřív než ty grázly. Někdy v polovině května mi konečně došlo, že mi nezbyde nic jiného, než se spolehnout na vlastní síly. Seděl jsem potom dva dny v zadním pokoji na křesle a promýšlel, co udělám . [29.8.10 2:40:47] Josef Daněk: Ještě jsem zapomněl na jednu nenápadnou, ale pro nás tehdy mimořádně odpudivou a znepokojující podrobnost. Někdy v té době se také s námi dal docela nečekaně do řeči vousatý bachař, který jinak celému předchozímu ději mlčky asistoval, aniž se viditelně stavěl na tu nebo onu stranu. Zpočátku nebylo moc jasné, co ho vede k tomu náhlému zájmu o rozhovor s námi. Přinesl krabici kopírovacích papírů, že prý to u nich v práci vyhazovali. Nakonec ale brzy vyrukoval s hlavním tématem. Asi nebyl tak kovaný v technice opičích provazů jako my s Blahoslavem, a tak ten přechod nevyzněl nijak zvlášť elegantně a rozhodně nepůsobil nenápadně ani chytře. "jestlipak víte jak to bylo s tím Palachem" řekl bachař s lišáckým úsměvem. [29.8.10 2:41:07] Josef Daněk: Nevíme, řekli jsem my, o Palachovi my nevíme nic. [29.8.10 2:42:51] Josef Daněk: To bylo tak. že on se polil zvláštní tekutinou, kterou mu dodali ze západu a pak na sobě zapálil studený oheň. [29.8.10 2:43:25] Josef Daněk: Tak to vidíte. řekli jsme my, a protože pak už nikdo z nás nic neříkal, bachař odešel do pokojíku a rozhovor skončil. [29.8.10 2:58:12] Josef Daněk: Dostala se mi tehdy do ruky reprodukce jedné staré holandské grafiky, možná se jednalo o ilustraci k Dantovu peklu, v nejhlubším kruhu pekla je totiž mráz, a ti nejzavrženější hříšníci tam stojí zamrzlí v ledu. Na té rytině byli chudáci uvěznění někteří po pás a někteří až po krk, jenom ruce hlavy a ruce jim z ledu koukaly nad zamrzlou hladinu. Kolem nich jezdili šílení ďáblové na bruslích a těmi bruslemi jim uřezávali prsty. [29.8.10 3:01:19] Josef Daněk: Dodneška se mi zvedá žaludek, když si vzpomenu, jak jsem na ten obraz myslel v tom divném zamčeném bytě, když mi konečně začalo docházet, že budu muset něco udělat. [29.8.10 3:22:23] Josef Daněk: Potkaly nás ovšem také některé povzbudivější zážitky, naznačující jasně, že nemá cenu koukat na svět pořád jen skrz ten strach, i kdyby se zdál být sebevíc oprávněný. Dodneška mám na mysli jednu takovou úsměvnou příhodu. V té době jsme museli s Terezou, zvlášť večer, vycházet jedině společně. Už z dřívějška jsem měl vypěstovanou opatrnost při pohybu po městě a v té době, pod vlivem trvale působících obav o bezpečnost přímo v bytě, jsem začal být skutečně opatrný až příliš. Vyšli jsme z domu jen kousek přes ulici do obchodu, když jsem několik desítek metrů před námi uviděl hlouček Romů, kteří se strkali kolem vchodu do jednoho z činžáků. Protože naše cesta směřovala přímo k nebezpečně vyhlížejícímu hloučku, zpomalil jsem a přemýšlel, jak bychom se mohli vyhnout příliš blízkému setkání, ze kterého by potom mohlo být těžké bezpečně vybřednout. Nakonec ale situace nevypadala nijak zle, a tak jsme se rozhodli pokračovat k nim. Teprve v bezprostřední blízkosti jednoho z chlapíků jsem na chvíli skutečně zalitoval, že jsem přeci jen nebyl opatrnější. Muž totiž několik málo metrů přede mnou najednou začal křičet. Hulákal velice hlasitě s typickou hrdelní romskou dikcí, ze které člověk neomylně cítí nevyzpytatelnou a hrůzu nahánějící orientální nezkrotnost. [29.8.10 3:25:17] Josef Daněk: Teprve když jsme hulákajícího muže míjeli, porozuměli jsme zřetelně několika jeho slovům, adresovaným zřejmě někomu v některém z horních pater činžáku. [29.8.10 3:25:32] Josef Daněk: "Má tam babička chleba?" volal ten muž. [29.8.10 3:26:07] Josef Daněk: Používáme tu větu s Terezou dodneška jako synonymum pro zbytečné obavy. [29.8.10 3:30:20] Josef Daněk: Blahoslav nás ovšem v té době také neopustil, jenomže z Marsu nebo kde to vlastně přebývá nám pomoci nemohl. Zase jsem byl v té svojí známé situaci absurdního nedorozumění s okolím a to víš, že mne také napadlo, že se mi podobné věci dějí nějak příliš často. Co dělat, přemýšlel jsem. Vzpomněl jsem si, jak kolem mne jezdila ta auta v noci na dálnici D1 do Jihlavy, teď zase ti lidé chodili dole pod oknem, slyšel jsem je, jak mluví a já jsem tam byl jak zavřený mezi patry ve výtahu, zmrzlý v té dotírající několikanásobné hrůze, se kterou bylo třeba okamžitě začít bojovat, protože mi hrozila rozleptat mozek. [29.8.10 8:56:22 | Upraveno 10:35:19] Josef Daněk: Tehdy došlo příhodě, která vedla bezprostředně k rozhodnutí a k prvnímu, ale rozhodujícímu zlomu v té špatné situaci. Stalo se to právě druhý den poté, co jsem se v zadním pokoji na křesle definitivně rozhodl vymyslet, co udělám dál. Zrovna jsem v myšlenkách došel k jednomu nedávno absolvovanému hovoru s jistým letitým hospodským kumpánem, jehož přátelské náklonnosti jsem se těšil zejména z poslední doby bouřlivých popíjení v Kamenné kolonii, kdy jsem ho zaujal svým sice amatérským, nicméně procítěným zpěvem ruských loupežnických písní. Tohoto člověka s nikterak ohromující, ale přeci jen slušnou kriminální minulostí jsem totiž v předchozím týdnu vyhledal a /tak jako mnoho jiných lidí/ informoval o tom, co se mi stalo v novém bytě. Na rozdíl od spořádaněji žijících přátel tento muž jednak naprosto přesně chápal vážnost situace. Věděl, co dokáže s partou udělat pomstychtivá a hysterická holka. Rozhodně neměl falešnou potřebu radit mi, abych nepřeháněl velikost nebezpečí a věřil, že to dobře dopadne a nic se nestane. Navíc byl zvyklý se v nebezpečných situacích neskládat. Kdybych chtěl svoji obranu vést tímto směrem, byl by právě on tím člověkem, který by třeba opravdu nakonec pomohl. Spojit se s ďáblem proti Belzebubovi nemusí ale také dopadnout dobř,e a tak jsem ho zatím přímo o pomoc nepožádal. Výsledkem konzultace byla rada, abych se pokusil najít mezi agresivní skupinkou některou důležitou osobu, takovou ,která bude mezi ostatními působit nejrozumněji“ počkat na vhodnou příležitost a pokusit se jí rozumně vysvětlit, o co mi jde a co přesně mi vadí. [29.8.10 10:51:07 | Upraveno 10:54:10] Josef Daněk: Náhle, až ke mně do zadní části bytu dolehl ruch z kuchyně, z níž vedly dveře na společnou podestu, Tereza s někým krátce hovořila a potom prudce zabouchla dveře a zamkla. Vešel jsem do kuchyně a čekal jsem, že se zvenku ozve obvyklé bušení a řvaní, ale nedělo se nic. Tereza nevypadala nikterak vyděšeně. Řekla mi pouze, že právě vyhodila od dveří Kamila, který byl zřejmě opilý, zvonil a pak se klátil u našich dveří úplně nahý a ještě navíc s jakousi kytkou, kterou se jí snažil nabízet. Tehdy mne napadlo, že právě on a nikdo jiný musí být tou pravou osobou, již hledám. Odložil jsem pak ještě rozhovor s Kamilem na následující den, abych si v duchu promyslel všechny souvislosti, ale byl jsem už toho večera o mnoho klidnější, protože se mi vrátila naděje, že brzy najdu cestu z bludiště, v kterém jsem zabředl. [29.8.10 11:05:36 | Upraveno 11:19:28] Josef Daněk: Druhý den dopoledne jsem nechal pootevřené dveře z bytu a vyčkával jsem v kuchyni až uslyším někoho vycházet ze dveří ze sousední domácnosti. Právě jsem si otvíral krabičku sardinek, mám na to takový mimořádně ledabylý způsob, při kterém používám nůžky a obyčejný příborový nůž. Nejdříve nůžkami prorazím do krabičky shora dírku, na ni pak nasadím zakulacenou špici příborového nože, levou rukou nůž podržím ve vertikální poloze a dlaní pravičky jej pak shora vrazím do krabičky a pak krájím jako pákovými nůžkami plech okolo obvodu . Vypadá to trochu krkolomně, ale ve skutečnosti se jedná o dosti efektivní, pro všechny použité nástroje zcela bezpečný postup, který jsem si osvojil v době, kdy jsem většinu běžných domácích situací musel řešit nějakým improvizovaným a z dané situace vycházejícím způsobem. [29.8.10 13:17:18] Josef Daněk: Právě když jsem nakřivo dokrojil a vyhnul vzhůru víčko plechové krabičky se sardinkami, viděl jsem, jak se dveře vedlejšího bytu pootevřeli a napadlo mne, že přišla moje chvíle. Rozhodl jsem, že vykonám důležitou návštěvu v bytě svých trýznitelů. Nevím proč, snad proto, že mi silná vůně konzervovaných sardinek připadla jako případný doprovod k výjevu, který jsem zamýšlel sehrát, jsem vzal otevřenou krabičku s rybkami kousek chleba a kávovou lžičku a takto vyzbrojen jsem vyšel ze svého bytu, zabouchal na sousední pootevřené dveře a bez čekání vstoupil dovnitř způsobem, který obvykle při příchodu do cizích bytů nepoužívám, který však sousedé v našem domě zavedli jako pravidlo. Sandra překvapeně vykoukla z kuchyně a zeptala se co chci. Nic, řekl jsem, musím mluvit s Kamilem, odpověděl jsem trochu nesmyslně, a aniž bych ji pozdravil nebo něco dalšího vysvětloval, jsem prošel do pokoje, kde ležel Kamil na posteli a pil lahvové pivo. Rozměrný pokoj byl zařízený podivně nesourodým vybavením, sestávajícím z vysloužilého, většinou rozbitého levného nábytku z dřevotřískových desek, někdy dokonce doplněného umakartovým povrchem s potiskem, několika kusy dosti luxusní elektroniky a neuvěřitelným množstvím ozdobných předmětů té nejpůvabnější dojemně idiotské podoby, zahrnující zátiší vypálená pájkou na překližové destičce, pudly háčkované z viskocelu, Rumcajsovu rodinu z letovaného drátu a listy z pašovaných soft pornografických kalendářů. [29.8.10 13:17:39] Josef Daněk: "O co de" zeptal se Kamil věcně. [29.8.10 13:18:07] Josef Daněk: Můžu? Ukázal jsem na židli vedle postele. [29.8.10 13:21:17] Josef Daněk: Jo. řekl Kamil a já jsem si sedl, podobně jako si lidé sedají u lůžka nemocného při nedělní návštěvě na poliklinice. Kamil ležel pod květovanou prošívanou dekou a neříkali jsme nic. Jen tak, abych měl pro tu chvíli nějakou činnost, nabral jsem si lžičkou trochu sardinek, dal je do pusy a ukousl si sousto suchého chleba. [29.8.10 13:47:54] Josef Daněk: Teď mne napadlo, že to proto jsem předtím řekl o Kamilovi, že se usmíval trochu jako nakřivo otevřená krabička od sardinek. To se mi tam asi na něj v mysli překopírovala ta moje vlastní krabička. [29.8.10 13:52:56] Josef Daněk: Kamila také zaujala. Podíval se na ni pozorně a řekl přátelským hlasem "Prase" a dodal "nechápu, jak může někdo žrát sardinky takhle z plechovky bez citronu a bez cibule". [29.8.10 13:59:39] Josef Daněk: Tato věta mne jen utvrdila v přesvědčení, že jsme našel toho pravého člověka pro svůj záměr. Ten člověk jistě uvnitř neztratil smysl pro obecnou slušnost, když ani v podmínkách, které nás obklopovaly, nechápal jak je možné dobrovolně se vzdávat potěšení z pečlivého stolování. Dávalo mi to naději, že moje slova padnou na úrodnou půdu. Řekl jsem tedy. [29.8.10 14:00:05] Josef Daněk: " Kamile, mě už to vaše bouchání sere" [29.8.10 14:02:03] Josef Daněk: Pak jsem dojedl zbytek sardinek, a zatím Kamil kouřil, pil pivo a neříkal zase nikdo nic. Sandra chvílemi nakukovala z kuchyně a něco vřeštěla, ale nevěnovali jsme jí ani tu nejmenší pozornost. [29.8.10 14:03:33] Josef Daněk: Potom jsem se velmi soustředil na to, abych cítil toho silného polodivokého muže, který vedle mne seděl pod květovanou dekou, jako lidskou bytost a skoro jako svého přítele, a pak jsem mu řekl. [29.8.10 14:03:50] Josef Daněk: Fakt mně to sere, no, jestli se to bude vopakovat, tak tě zabiju. [29.8.10 14:04:37] Josef Daněk: "Jak mně zabiješ?" zeptal se Kamil [29.8.10 14:04:58] Josef Daněk: Chvilku jsem přemýšlel, a pak jsem se rozhodl, že budu mluvit pravdu. [29.8.10 14:07:19] Josef Daněk: "Hele, já eště nevim" řekl jsem potom "zatim jsem o tom nepřemejšlel, ale já bych něco vymyslel, ale vim určitě, že tě zabiju, jestli to neskončí" [29.8.10 14:08:52] Josef Daněk: Kamil pokýval hlavou a pak už jsem jenom chvilku seděl a zase jsem mlčeli a pak jsem řekl Tak jo, měj se. [29.8.10 14:09:01] Josef Daněk: Jo řekl Kamil. [29.8.10 14:16:27 | Upraveno 14:21:54] Josef Daněk: Nebyl to ještě úplný konec těch sousedských potíží, ale byl to rozhodující obrat. Úplný konec přišel až po Malošově smrti. To už ale Kamil byl zase v kriminále a jeho místo zaujal Vláďa. Ten byl ze všech Sandřiných nájemníků nejhodnější a také on zemřel tragicky téhož roku, opilý pod vlakem na hlavním nádraží, kde pracoval jako posunovač. A ještě třetí člen té jejich skupinky nešťastně zemřel pod tramvají anebo pod autem - to už si teď najednou nejsem jistý, Indián odnaproti doplatil na svůj podivný zvyk řídit za noci v opilosti dopravu na křižovatce s vypnutými semafory. Tak je tam všechny tři jednoho po druhém vytloukla veřejná doprava ve spolupráci s alkoholem. [29.8.10 14:29:19] Josef Daněk: Někdy v té době jsem ještě udělal výstavu plastelínových obrazů v galerii Karla Tutsche a hlavně jsem dopsal diplomku. [29.8.10 14:39:06 | Upraveno 14:41:37] Josef Daněk: Ke státnicím jsme se pak připravovali s Davidem Možným, a také s jeho tehdejší ženou Emanuelou, která pak řadu let pracovala v brněnském rozhlase - ty poslední týdny jsem často pobýval v jejich příjemném domě a donedávno ještě neřešitelná situace se překulila někam jinam. V klubu na Křenové jsem nachystali představení na zahájení naší výstavy Decennium - musím to ještě zkontrolovat, ale myslím, že to byla tahle výstava, spojená s vystoupením. Během léta jsem byl v Chýnově a potom přišel čas, abych dořešil lékařská potvrzení, zprošťující mne vojenské povinnosti. [29.8.10 14:50:31] Josef Daněk: V druhé polovině července jsem nakonec za dosti dobrodružných okolností nastoupil urychleně k léčení v bohunické nemocnici poté, co jsem odmítl převzít povolávací rozkaz, který mne možná z pilnosti některého ze sousedů dostihl nečekaně mimo obvyklé termíny. Zadržení jsem se vyhnul jen tím, že za mnou na poslední chvíli zaklaply dveře léčebny. Pomyšlení na to, co se dělo uvnitř, nebo přesněji co se mi uvnitř mohlo velice snadno stát nebýt řady šťastných náhod, které mne potkaly, by mi dnes asi stačilo, abych se podobnou cestou podruhé nevydával. [29.8.10 15:02:22] Josef Daněk: Domů jsem se vrátil 25. října 1989. První noc jsem strávil na policejní strážnici - protože jsem byl policejní hlídkou přistižen ve městě bez občanského průkazu. Hledali jsem právě s Blahoslavem a Ivo Sedláčkem hospodu, ve které bychom si poklábosili a případně se trochu poveselili po šťastném návratu z léčebny. Kolem čtvrté hodiny ráno mne konečně ze strážnice vyhodili kdesi v Černovicích, kam jsem asi patřil policejním okrskem podle přechodného bydliště a já jsem pak nad ránem doputoval domů. Do Sametové revoluce zbývalo právě jednadvacet dnů. [30.8.10 5:31:08 | Upraveno 5:34:51] Josef Daněk: Během bohunického pobytu jsem poznal Petra Styxe -pozoruhodnou osobnost spojenou kdysi s brněnským Zlatorohem /Wolfem a brněnskou bohémou/. Pak myslím v sedmdesátých letech nějaký čas vydělával peníze jako pumpař a opravoval rodinou vilu v Kounicích a pak jej zcela strhnul zájem o psychologii a psychiatrii, dopracoval se k nějakým terapeutickým zkouškám a patnáct nebo více let působil pak ve zdravotnictví oficiálně jako "středňák", ale se stále vzrůstající tendencí uplatnit se v samostatnější a odbornější pozici. [30.8.10 5:43:26 | Upraveno 5:44:43] Josef Daněk: Já jsem nikdy nepřistoupil na to, abych sám sebe vnímal jako psychiatricky léčenou osobu - to jsme museli s Petrem postupně vyjasnit a i když nás moje bohunická anabáze oficiálně přivedla do této role. Z pochopitelných důvodů nebylo ovšem možné mluvit o tom dost dlouho docela otevřeně. Později pak ale bylo už jasné, že já jsem nikdy nebyl Petrovým pacientem. Přátelili jsem se. Rozhovory s ním v té době bezprostředně předcházející nastávajícím společenským proměnám měly pro mne veliký a v určitém smyslu rozhodující význam, i když mi to třeba aktuálně tolik nedocházelo. [30.8.10 5:50:44] Josef Daněk: Petr Styx se svým vynalézavým racionalistickým socio- psychologickým a antipsychiatrickým pohledem na společnost, i svou energickou praktičností při zvládání všedních záležitostí bydlení a navíc nefalšovaným sympatickým "šílenstvím", se kterým se kdykoli, navzdory blížící se padesátce, vrhal do milostných a rodinných dobrodružství, nabízel neustále nové a nové inspirace v době nadcházejících změn. [30.8.10 5:59:46] Josef Daněk: Byl jedním z naprostého minima lidí, kteří dokázali v zárodku odhalovat nebezpečí mylných představ, zneužívaných lidmi usilujícími o moc v rozvolňujících se poměrech. Byl svým způsobem stejně inteligentní jako Blahoslav a jeho pohled byl zároveň praktický, reálně usazený ve fungující vizi společenských poměrů. On pro mne první formuloval odmítnutí představ o ztracených čtyřiceti letech, první se dokázal dívat na věci jinak než prizmatem sporu komunistického a protikomunistického myšlení. [30.8.10 6:05:33] Josef Daněk: Společně jsme prožívali revoluční týdny v závěru roku 1989 a po několik následujících let byl pak důležitým členem našeho vlastního malého okruhu stálého publika a protože jsem až do roku 1993 bydleli navzájem nedaleko, také pravidelným návštěvníkem naší domácnosti. Trávili jsem tehdy mnoho času vzájemným předčítání právě napsaných textů a dlouhými hovory. Byla to v tomto smyslu hezká doba. [30.8.10 6:18:48 | Upraveno 6:24:14] Josef Daněk: V následujících dvou letech vyvrcholila naše společná práce s Blahoslavem v sérii důležitých vystoupení. Byla to doba skutečného přelomu. Let osmdesátých a devadesátých i naší práce soukromé či skryté a veřejné. Přinejmenším po formální stránce jsme svoji činnost profesionalizovali. Zároveň ta doba jakoby nepatřila ani jen k tomu starému, ani jen k tomu novému, byl to čas, než se vyfoukla propíchnutá komunistická bublina. A já bych ti o ní chtěl napsat ještě zvlášť. Později. Petr Styx byl pro mne starší, inteligentní a tedy mnohem více vědoucí komentátor toho vyfukování. Pomatuji se, jak jsme spolu jednou rozebírali nějakou rozhlasovou debatu - lidí se v ní dohadovali, jak dlouho to bude trvat, než poměry u nás budou jako v Rakousku. Bude to pět let, nebo deset let, nebo se bude čekat až celá generace vymře? [30.8.10 6:30:14] Josef Daněk: "V určitém smyslu jsme jako v Rakousku i teď - třeba ve srovnání s Indií, v jiných věcech se ještě sblížíme, když nebudou neprostupné hranice a v některých věcech nebudeme jako v Rakousku nikdy, protože je to od nás o kousek vedle, a tak to tam bude vždycky trochu jiné." řekl tehdy Petr. Dneska to vypadá jednoduše a zdá se to samozřejmé, ale před dvaceti lety to takhle rozumně nedokázal říci skoro nikdo, kdekoho zmáhala potřeba převádět všechno na nějaké počitatelné hodnoty. [30.8.10 6:39:05] Josef Daněk: Tady takhle bez tečky to vzpomínání přeruším a uvidíme, třeba se zase brzy najde čas a budu pokračovat. Teď to tedy, prosím nech opravit, jestli můžeš, od těch nejhorší překlepanců. Někdy po příštím týdnu si to pak vytisknem jako celek a koukneme na to spolu, co jsem to vlastně sepsal a jestli to k něčemu bude. [30.8.10 6:40:02] Josef Daněk: Měj se hezky, Josef. [30.8.10 13:41:18] Josef Daněk: P. S. Už jseme spolu mluvili o tom, že ti nevadí a nebo, že tě vlastně i zajímá ten náš podivný způsob opětovného reinterretování a posunování téže starší představy. Mne vlastně také. [30.8.10 13:55:00] Josef Daněk: Je to takový zvláštní způsob práce, při kterém artefakt, /text v tom nejobecnějším slova smyslu jako opus/ vzniká a nevzniká zároveň. Třeba to také celé připomíná formu litanie, což je zvláštním způsobem krouživá, nebo spirálová forma opětovného rozvíjení a potvrzování řečeného, vtahujícího a uklidňujícího sebeutvrzování se v nějaké základní jistotě nebo víře. [30.8.10 14:05:47 | Upraveno 14:06:43] Josef Daněk: Je to zřejmě příznačné pro to naše kritické a nedůvěřivé ohmatávání skutečnosti, že forma našeho výstupu zůstává stále po okrajích otevřená a nedaří se nám ji zpevnit a svázat do plně konstruovaného celku. Po každém pokusu nějakým způsobem dotáhnout a dodatečně zafixovat nějakou dříve vzniklou strukturu v nějakém pevném rámci máme na konci toho pokusu na stole před sebou další samostatný klon té původní neučesané představy, jen sestavený z jiných slov a někde uvnitř trošinku jinak poslepovaný. [30.8.10 14:12:25] Josef Daněk: Jen počet těch pevných "kotvících bodů", o které se naše skutečností opírá se postupným objevováním a nalézáním zmnožuje a vytváří stále hustěji popsanou mapu pojmů a představ, podle níž částečně kontrolujeme naše aktuální kroky, takže se stále vědoměji vydáváme zároveň nazdařbůch a zároveň po známé trase. [30.8.10 15:43:22] Josef Daněk: Neviditelně viditelným zhmotněním této mapy je takzvaný archiv. V naší oblíbené větě "dáváme archiv do kupy" anebo "archiv už máme skoro úplně v kupě", využíváme půvabný moravismus hned v obou jeho významech. Zároveň ve smyslu pohromadě, v tomto smyslu ovšem bez udání míry naplněnosti toho záměru anebo rovnou s ironií a také ovšem ve významu doslovném, kde výraz vypovídá přímo o fyzickém tvaru, konkrétní podobě. 7.9.2010 [6:11:14] Josef Daněk: Teď už ale opravdu zkončím, jenom dopíšu tuhle poznámku týká se ještě našeho "archívu" Mně se líbí ta tvoje myšlenka že se pokusíme ho nějak otevřít a nabídnout veřejně ,protože se podobá tomu, jak vznikal a jak tehdy probíhaly naše akce - střemhlav k publiku. Smyslem nám bylo samotné hledání prostřednictvím komunuikace a konečným cílem měl být spíš nějaký druh vědění než umělecká forma a ještě to "vědění" se mělo podobat spíš zvláštní, společně prožívané "radosti z absurdity světa" jak jsme tehdy říkali. než shromažďování a třídění informací. [6:34:23] Josef Daněk: Nám je v podstatě jedno, jestli to co jsme dělali je nebo není umění. Důležitější je pokus prostředkovat všechy ty věci v současnosti tak, aby naztratily svůj původní charakter a smysl. [6:54:21 | Upraveno 6:56:34] Josef Daněk: Napadá mne jediná možnost jak postupovat- totiž přistoupit na pravidla archivu . Už jsem asi říkal dříve, že se mi nikdy nevyplatilo něco po něm vyžadovat- daleko lepší bylo vždycky počkat co na povrchu vyplaví. V opačném případě se zasčne chovat ironicky- stalo se mi například že jsem v jednom bytě -stalo se to pomětrně nedávno- přímo na nejnápadnějším místě na vrcholu jedné archivní kupy viděl šestnáct let starou dětskou ponožku původně opatřící mé starší dceři, která v tom bytě nikdy, ani v dětství ani v dospělosti nebyla. Nevěřím tomu, že kdybych tu ponožku z nějakého důvodu potřeboval najít pomohl by mi v takovém úsilí jakýkoli pokus násilím prohledat archiv. Bylo potřebga počkat. až vypluje. A podobné je to podle mne i s důležitějšími dokumenty, jsou-li v archivu jaké. Naposledy v Chýnově těsně před odjezdem -. balím vždy delý den jsem měl zase takovou příhodu našel jsem v kupě dopis , ve kterém píšu rodičům den po konání prvních oslav Ambrože a popisuji krátce oslavu- je to jen jeda strana ale připadala mi k hodně k věci, tak jsem ji opatrně nachystal na viditel né místo na povrchu kupy a chtěl jsem ji převézt do Čelákovic. Potom se ale v poslední chvíli všechno zmátlo, protoéže jsem musel držtet psa, pomáhat Magdalence se zavazadlem a do toho mluvili rodiče a když jsem v poslední chvíli chtěl dopis rychle vložit do desek už nebyl k nalezení a na jeho místě leželo toto. /viz příloha/Tak jsem to raději hned vzal a udělal sken, kdyby se třeba někdy v budoucnu ukázalo že to má také nějaký smysl. [7:40:30] Josef Daněk: To jsem udělal dobře, viď?